V posledním období se do povědomí lidí dostávají informace o partnerství dvojplamenů. Zájem o tento fenomén stále narůstá. Avšak představa o tom, jaký tento vztah je, o romantické lásce, unášejících čarokrásných pocitech, splynutí ve společném láskyplném objetí, však bývá velmi zkreslená a zavádějící. Skutečnost, opravdové prožívání a smysl těchto vztahů, je úplně jiná.
Zda se v aktuálním životě vůbec se svým dvojplamenem setkáme, nemůže ovlivnit naše vlastní přání či neutuchající touha vedle něj spočinout. Shledání bývá předem daná událost a stává se tak až na závěru vlastní cesty poznávání, rozvoje a růstu, po mnoha inkarnacích. Se svým dvojplamenem se potkáme až poté, co jsme na této Zemi prošli vším a zakusili už téměř vše, co vůbec bylo možné zažít.
O romantickém vztahu a vůbec o fungujícím vztahu dvojplamenů, se nedá hovořit v jeho fázích předcházejících dorovnání na všech úrovních, s výjimkou počáteční nedlouhé fáze setkání a „nahlédnutí do ráje“. Další, následující stádia, jsou více méně utrpením, jelikož vyplouvá na povrch vše, co je potřeba transformovat, dorovnat a doladit. Je to velice náročné, neboť mnohdy až opravdu nesnesitelná bolest dokáže jedince přimět ke změně, vlastní práci na sobě. Čím více se však oba blíží osobní rovnováze a tím tedy i rovnováze společné, vše se ustaluje a obnovuje se společné sdílení, cítění a harmonické prožitky. U naprosto dorovnaného dvojplamenného páru, po překročení hranice rovnováhy, se však nejedná o tradiční romantický zamilovaný vztah. Zamilovanost a romantika nejsou na místě. Jedná se o vyzrálé ustálené uvědomění a vnímání. Nevyznačuje se citovými výkyvy v úžasných výšinách při vzájemném sdílení a souhře, a zároveň ve strmých propadech při odloučení či neshodě. Jedná se o ustálenou rovinu vyzrálých postojů bez kolísání, je to naprosté sladění a sounáležitost. Někdo by zde mohl postrádat dynamiku, ovšem ta by pár odváděla od jeho pravé podstaty, společného, vyrovnaného, stálého a cíleného konání a tvoření.
Mnoho, zvláště velmi romanticky založených lidí, se zhlédlo v tomto fenoménu, a toužíc prožít úžasnou lásku, dosud nepoznané city, splynutí s milovanou osobou, směřují téměř veškerou svoji pozornost a energii k hledání a nalezení „své druhé poloviny“. Upínají se na hledání a sblížení se svým dvojčetem a zapomínají žít. Hledají někoho, bez koho se necítí úplní a nemohou zažít pocity absolutního štěstí. Touha po nalezení a splynutí se svým dvojplamenem se může proměnit až v chorobnou posedlost, která však pouze naznačuje neschopnost plného žití a prožívání svého vlastního života.
I mnohé ženské dvojplameny se velmi upínají na svého párového partnera, a to obzvláště tehdy, kdy po setkání a počátečním nádherném prožitém období, jejich vztah z důvodu neutichajících a stále se stupňujících rozporů ztroskotal. Povědomí a informace o konceptu dvojplamenů jim mohou sice jisté věci pomoci vysvětlit, ale také je mohou svést k tomu, že veškeré své úsilí a pozornost budou směrovat na sblížení se svým partnerem, avšak zapomenou žít svůj vlastní život. Utrpení způsobené marným stíháním svého dvojčete je stejně nakonec donutí vrátit se k sobě, ke svému životu a nalezení všeho, co hledaly u svého dvojplamene, uvnitř sebe samého. Jsou donuceni naučit se žít, prožívat, být šťastní a naplnění sami se sebou. Dvojplamenný vztah nedovoluje závislost a potřebu někoho doplňovat, či být někým doplňován.
Je důležité si uvědomit, že člověk jako osobnost je sám celek. K tomu, aby fungoval, nepotřebuje nikoho jiného, nikoho vně sebe. Je však třeba, aby se naučil být šťastný a naplněný jen sám se sebou bez závislosti na komkoli jiném. Štěstí, spokojenost a naplnění musí vycházet z jeho vlastního nitra. Šťastný, vyrovnaný a naplněný člověk již pak vedle sebe nepotřebuje nikoho, kdo by ho doplňoval, vyrovnával nějakou jeho slabinu či nedokonalost, cokoli mu dával. S obdobně založeným partnerem může vytvořit vztah, který není stavěn na potřebě či závislosti, ale na harmonickém sdílení. V případě, že v tomto vztahu dojde k jakkoli dlouhému odloučení, nedochází ke krizi z nedostatku či závislosti, neboť druhý z partnerů je schopen zabezpečit sám sebe ve všech oblastech života, a to citových i materiálních.
Každý partnerský vztah, který je nám dán, je pro nás důležitý a přínosný, má nás něco naučit, máme jeho prostřednictvím něco pochopit, umožňuje nám žít a prožívat. Pokud bychom se upnuli pouze na hledání dokonalého partnera ve ztělesnění našeho dvojčete, a žili život v naší vlastní vytvořené samotě a izolaci, sami bychom blokovali vlastní vývoj, ochuzovali se o vlastní prožitky, nové zkušenosti. Úmyslně bychom bránili našemu osobnímu růstu a mrhali drahocenným časem vlastního života. Svůj dvojplamen potkáme až v okamžiku, kdy budeme již dostatečně připraveni, budeme mít potřebné množství zkušeností a prožitků. K tomu nám právě mají dopomoci i předcházející partnerské vztahy.
Konceptem dvojplamenů je smysluplné a účelné se obšírněji zabývat až ve chvíli, kdy tato situace člověka skutečně potká a přímo se ho dotkne, kdy je zažehnut proces sbližování. Od této chvíle zpravidla nebývá cesty zpět, není možné proces zastavit či pouto přetrhnout. Nezbývá nic jiného než se situaci postavit čelem a začít postupně zdolávat všechny zkoušky doprovázející proces vlastní transformace. Toto období bývá velmi náročné a bolestné, mnohdy doslova utrpením. Nemálo dvojplamenů upřímně přiznalo, že by bylo raději, kdyby své dvojče nikdy nepotkalo. Přestože jsou dvojplameny vnitřně vedeny ke sladění se svým partnerem a k závěrečnému vytvoření vyrovnaného stabilního svazku s jistým posláním, nesmí se nezdravě upínat na vzájemné přibližování, a tedy přímo na svého partnera. Musí žít svůj vlastní plný život. Proces sbližování je o jejich vlastní totální přeměně a závěrečné společné „splynutí“ – ujednocení je pouze důsledkem jejich vlastního růstu a transformace.
Pravým smyslem života na Zemi je naučit se žít. Žít, užívat si, radovat se, být naplněni a šťastni. Tomu nás paradoxně učí i zkušenosti a prožitky, které nám nejsou zrovna příjemné. Je tedy třeba přijímat do života a zpracovávat vše, co nám vstupuje do cesty. Žít teď, v tomto okamžiku, na plno, a nemrhat svým životem a časem vlastním ustrnutím, hledáním své ztracené „druhé poloviny“ či čekáním na vysněnou dokonalou lásku.
Napsala dne 16.11.2016 Ivana „Geri“ Kutnarová
https://dvojplameny.wordpress.com
Cesta Lásky 
Reblogged this on Cestou k sebe….