Archív

Vztah dvojplamenů

Láska dvojplamenů se neprojevuje automaticky jako romantická láska, ačkoliv nastanou romantické chvíle. Není to ani výhradně silná sexuální přitažlivost, ačkoliv je toho často základní součástí. V zásadě, když potkáte svůj dvojplamen, začnete zažívat obrovský vnitřní otřes, duchovní revoluci, která předchází hlubšímu porozumění sobě samému a významu Božské Jednoty. Je to příležitost zažít a vyjadřovat bezpodmínečnou Lásku. To jsou ty největší dary, které vztah nabízí.

Na lidské úrovni je vztah dvojplamenů jakási kovářská výheň pro aktivitu srdce a pokračuje přes duchovní, emoční, mentální a fyzické zkoušky. Obě strany si vzájemně nabízejí šanci zbavit se starých vzorců a programů, které omezují lásku a posouvají se směrem k lásce mnohem hlubší a to ve všech částech svého života. Může dojít jen k minimální nebo žádné manipulaci, protože ten druhý to velmi silně cítí a okamžitě zastavuje. Vaše dvojče vás zve, abyste pohlédli do křišťálově čistého zrcadla krásy a pravdy, abyste se viděli tací, jací skutečně jste a ve stejném okamžiku tuto vizi pro vás upevňují, bez podmínek, bez pochybností a bez zaváhání.

Tento vztah bude jen vzácně „snadný“ a bude vás neustále překvapovat a mást, vyvolávat strach a pochybnosti a bude se šířit jako virus (což není automaticky špatná věc…) a bude napadat a ovlivňovat všechny ostatní, kteří krouží po oběžných drahách této „dvouhvězdy“. Bude to pro každého a na všech úrovních jedna velká výzva. Bude to popostrkovat každé z dvojčat, aby integrovali mužskou i ženskou součást sebe sama a posunuli se do větší sebelásky, což je schůdek k opravdové bezpodmínečné Lásce. Tento vztah v sobě skrývá potenciál zažít lásku, která překonává prostor i čas. Není vskutku jiná volba. Je to nádherná pravda. Je to kombinace Krásy a Pravdy, vyjádřená Láskou.

Cesta Lásky

O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že zájem o toto téma roste tím víc, čím víc se projevuje v realitě. Muži a ženy z celého světa se ocitají v situacích, kdy potkají své dvojče a nic už pak není jako dřív. Ale co je to vlastně dvojplamen?

Říká se, že dvojplameny, někdy také párové duše, jsou doslova druhou polovinou naší duše. Každé z dvojčat je ‚hotová – kompletní‘ duše sama za sebe; a to natolik, nakolik jsme jen schopni popsat část celku jako ‚kompletní‘. Ale jsou-li pospolu, dohromady oba tvoří ještě něco víc.

Někteří věří, že každý máme jen jeden dvojplamen, od kterého jsme se dobrovolně oddělili a vydali se na vlastní cestu, inkarnovali se mnoho životů, posbírali celé spektrum lidských zkušeností a stále se přibližujeme k tomu, abychom vyzařovali více lásky, zatímco si začínáme vzpomínat, kdo ve skutečnosti jsme.

Říká se, že přijde čas…

View original post 1 549 more words

S otvoreným srdcom

Posledných pár týždňov bolo náročných pre viacerých z nás… Všetko, čo nám viac neslúži, nefunguje a nie je s nami v súlade, sa jednoducho premieňa. A každá takáto zmena vyplavuje rôzne emočné stavy, nad ktorými často sami krútime hlavou… Dokonca sa niekedy zdá, že keď už nezvládneme viac, príde čosi ďalšie.

To, čo všetko mení, je náš postoj. Skúste ostať s otvoreným srdcom – niekedy je to veľmi ťažké, zvlášť keď sa vás to hlboko dotýka – no skúste to. Jednoducho to pozorujte, buďte s tým, reagovať a hodnotiť môžete neskôr, o hodinu alebo kľudne o 5 minút, no v danej chvíli tam jednoducho buďte, čokoľvek to je, buďte s tým. Ak to bolí, vyplačte sa, ak to zasahuje tie najcitlivejšie miesta, nechajte tú bolesť prejsť telom… A skúste, skúste zostať s otvoreným srdcom, nezatvárajte sa, naozaj sa vtedy dejú zázraky. Častokrát sa celá situácia neuveriteľne otočí, priamo pred našimi očami :)
Toto je to prijatie – dovoliť, aby tá situácia bola, aká je, namiesto aby sme vzdorovali, bojovali, zatvárali sa a bránili…
Nedeje sa to, aby nám to ublížilo alebo aby nás to rozložilo… ale práve preto, aby sme zistili, kde môžeme rásť a čo sa dá premeniť, prijať za svoje, aby sme mohli žiť vo väčšom súlade.

Ako sa to následne odvinie ďalej, určuje práve náš postoj. Môžeme vzdorovať alebo to prijať. Môžeme sa chrániť a zatvoriť alebo ostať s otvoreným srdcom.
Skúste to… Buďte proste sami sebou, otvorení, úprimní, skutoční, takí, akí ste, so všetkým, čo ku vám patrí. Pretože ste úžasní… a pretože to mení všetko :)

Prajem vám pokojný týždeň ♥
S láskou, Katka

PŘIJETÍ TEMNOTY V ŽIVOTĚ

Stále se setkávám s tím, jak vzdálená je nám temnota. Jak se jí snažíme všemožně obcházet, ignorovat, případně s ní ze strachu bojujeme.

Zvolili jsme si žít tento život v lidském těle – v hutném, hmotném těle, které nám darovala Matka Zem. Zvolili jsme si (a to už mnohokrát) být tu na Zemi a prožívat vše, co patří k lidství.

Všude se píše o jednotě, píše se také o světle, o překračovaní duality, transformování temnoty, málokdo však dokáže v tomto světě žít s plným přijetím nejen světla, ale i temnoty.

Jako by se z temnoty stalo ohromné TABU. Na jednu stranu se o ní povídá, ale jen tak okrajově, případně na spirituální notě, že ji přicházíme transformovat, přeměňovat, překračovat atd. Na straně druhé je to spíše něco, co máme v sobě hluboko potlačené a z čeho máme strach… z čeho bychom podle společenských měřítek měli mít strach a s čím je lepší se nezaplétat.

Jenže, co když to tak úplně bez té „temnoty“ nejde… :-)

Sledujete už jen to, co toto slovo s vámi dělá, jaké asociace ve vás vyvolává, co vám hned mysl začne předkládat….

Když už o ní mluvíme, často je to jen v jakémsi spirituálno-povrchním teoretizování. Často dokážeme vyšlehnout pasáže od „moudrých mistrů“ a tím je to hotovo. Přece je lepší být napojená na zdroj a ve svém světle, než mít co do činění s „temnotou“.

I v Poselsvích od Jeshuy Jeshua hovoří: „Přišli jste sem především proto, abyste transformovali temnotu, abyste přinesli své světlo na temné části sebe sama…“

Většina z nás kývá hlavou, že ví, o čem je řeč.

Často jsme však velmi vzdálení skutečné podstatě toho celého. Temnota není nic špatného, není to ani nic zlého a něco, z čeho bychom měli mít strach.

Temnotu bych mohla nazvat i hustotou, hutností, hmotou. Proč z ní ihned vytvářet přízraky….v přízraky se temnota proměňuje právě ve chvíli, kdy jí začneme odmítat, kdy ji NEPŘIJÍMÁME.

Chceme transformovat temnotu, tak jak řekl i náš milovaný Ješua, pro mě však je tato transformace právě v tom, že ji přijmu stejnou mírou jakou dokážu přijímat i světlo. Kdy temnotu nevyjímám ze života na Zemi, kdy ji respektuji, kdy ji nejen vidím, ale celým srdcem ZŘÍM. Pak se nemusí projevovat jakkoli démonicky a strašit nás…

Teprve potom, kdy přestanu dělat rozdíly mezi temnotou a světlem, mohu mluvit o jejím překročení.

Když jsem naznačila slovo hustota, hmota… Viděla jsem nedávno obraz… Moje podstata – samotná jiskra života, můj Duch si vybral právě tohle tělo (husté, hmotné) a přišel jsem právě tuto hmotu a tělo zažívat, prozářit… Nepřišel se této hmoty zbavit, nepřišel se zbavit ani této hustoty, nepřišel se dokonce zbavit ani hutných emocí, ani temných stránek lidství. Přišel je v prvé řadě PROŽÍT.

Když už jsme zmínili mého milovaného Ješuu, máte snad pocit, že by sem přišel s temnotou bojovat? Že by se právě jeho temnota nedotýkala? Copak neměl lidské tělo? Copak neprožíval všechny emoce a pocity? Právě on byl ten, který temnotu prošlapal do ohromných hlubin pro nás pro všechny, jsou tam jeho stopy, které jednoduše cítíte a vnímáte, když s temnotou přestanete bojovat.

Je však také mnoho takových, kteří si po vzoru církve stále myslí, že snad jeho jediným posláním bylo, aby vstal z mrtvých, a ještě 2000 let po jeho ukřižování jsme všichni pykali jako hříšníci za tento čin. Aby nám to každý den připomínal sochami zuboženého těla na kříži… vidíš ubohý člověče, co jsi způsobil… teď za to plať. Pokud existuje skutečná temnota, která nahání strach a nepozorovaně se plíží do myslí lidí, pak je to právě tato temnota.

Když zůstaneme zaseklí jen v tom rádoby „světlém či světelném“ pojímání světa, ztratíme se… Duch přišel prozářit tělo… a tak ho prozářil a to se rozpadlo na prach. TEČKA.

Jenže ono tu pořád je, že? Dotýkají se ho všechny stránky lidství, všechny stránky života. Můžeme chápat, že ve své podstatě jsme samotným ZDROJEM, ale co s tím v každodenním životě, když to nedokážeme ani cítit. Pak často začneme odmítat všechny projevy lidství – husté emoce, bolest, hmotu, protože my jsme samotný BŮH a ten přece překračuje všechny tyto projevy.

Stále jsme však také člověkem – to jsme sem přišli žít. A ano, k lidskému životu, k lidskému bytí patří všechny druhy emocí od těch světloučkých a jemných, až po ty hutné a temné. Cítíme to vše v sobě. Čím víc se je snažíme „transformovat“, což je často u mnohých z nás jen spirituální označení pro potlačení a ignoraci, tím víc se v nás střádají a vyplouvají na povrch.

Co je na nich špatného? Co je špatného na hmotě? Nebýt hmoty, nemáte ani tělo, nebýt hmoty nezažijete, jaké to je být člověkem v celé své plnosti. Co je špatného na emocích? Co je špatného na projevech lidství? To jediné, z čeho bychom mohli mít obavy je podle mě naopak to, když začneme vše temné, husté, hutné odmítat jako něco nižšího, jako něco, co není hodno spirituálního ražení.

Máme tu také různá tvrzení, například: „Tam, kde je světlo není tma.“

Ve své podstatě je to fakt, jen co uděláte, když zapadne slunce, když na Zem padne noc? Budete ji popírat? Dáte si do očí sirky, abyste je udrželi otevřené, budete mít rozsvícené všechna světla v domě? Budete tahat krtka ven ze země, aby zůstal jen na světle, začnete mu léčit zrak, aby si zvykl jen na světlo, a tak „transformoval“ temnotu?

Celá transformace je v tom, že tuto temnotu PŘIJÍMÁM, že ji přijímám jako součást života na Zemi, že ji přijímám jako součást lidského života na Zemi. Máte radí i svou hutnější a lidskou část? Máte rádi svůj hněv stejně jako radost? Milujete svůj pláč stejně jako svůj smích? A možná ještě lépe řečeno, PŘIJÍMÁTE bez jakéhokoli souzení, posuzovaní a odsuzování svou bolest, strach, pláč stejně jako svou radost, lehkost a smích?

VLASTNÍ ZKUŠENOST

To, co mě vždy posune a kdy dokážu plně vnímat přijetí temnoty a to vše, co je zatím, je jednoduché. Když přijde těžká situace, hustá emoce, bolest, strach, ihned se zastavím, odejdu někam, kde jsem sama. Uvědomím si zas a znovu své tělo, vnímám ho… Cítím najednou v těle různá místa, kde mě tato situace „bolí“. Jdu pozorností na toto místo a cítím ho, jen to prožívám bez hodnocení, souzení, bez snahy cokoli propustit atd… Někdy přijde pláč a vnímám místa, kde to píchá, kde to bolí a jsem tam tak dlouho, dokud se neozve jiné místo nebo dokud to neprojde. Velmi zajímavé na tom je, že když jste v těle, když vnímáte, co se v něm děje, snadněji odlišíte svou mysl a ego, které vám do toho začne povídat: „Vidíš, tohle řekl, tohle udělal, chudinko. Vidíš, jak to bolí? Jsi k ničemu, ztracená, zoufalá, atd…“ Tuto linku ega už dokážu vnímat, nechávám ji však být, protože tam, kde skutečně jsem, je mé tělo. Takto to trvá pár minut a nemám pak problém i svému dvouletému synovi říct, že jsem byla nazlobená, netrpělivá nebo smutná a tak jsem si to šla prožít. Až se mě jednou zeptá jak, ráda mu to povím, aby se případně mohl inspirovat, co dělat s emocemi, které najednou přijdou.

Když si takto umožním situaci PROŽÍT, cítit, vnímám zároveň to ohromné, klidné a silné, co je nejen za touto emocí, ale co je i za celou temnotou i světlem. Je to taková vnitřní síla, klid, který mi umožňuje nechat i těžké situace existovat a zároveň se v nich neztratit, nenastoupit na cestu, kterou mi neomylně ukazuje ego – jednoduše i tuto cestu ega nechat být… protože ona se sama „vytratí“, když cítím to velké, co je za tím vším.

Zjistila jsem, že když si tohle dovolím, tato emoce, tento stav, nezůstává uvnitř těla. Může se jít dál, nemám pak tendenci ji živit, připomínat při každé vhodné příležitosti. Ono to totiž i s tou hmotou, hustotou, temnotou funguje tak, že dokud jí nedám prostor a neumožním ji takové prožití, usadí se v mém těle na různých místech a vždy se s ohromnou razancí připomene. Vše, co potlačíme tam zůstane a tak pak dochází k tomu, že máme tělo nemocné, bolavé, že jsme plni nevyjádřených emocí, pocitů, tužeb, činů a už se v tom ztrácíme. Od svého dětství jsme toho nastřádali mnohé, často to DOBROVOLNĚ živíme, stále to opakujeme a máme to jako svůj životopis, který na potkání sdělujeme každému, kdo nás ještě nezná. Nepoznáváme pak navzájem sami sebe, ale potlačené a nevyjádřené na egu zaměřené Já, které je často směsí dalších Já (rodičů, společnosti, přátel, spirituálních autorit atd.)

Uvědomila jsem si, že jedinou cestou je skutečně PROŽÍT, nechat být, nechat existovat, to, co v danou chvíli JE… tam je i cesta ke svobodě, tam je cesta k sobě – v přítomnosti. A pokud se mi jednoho dne podaří vnímat onu ohromnou sílu samotného Stvoření, která je součástí nás všech, nemusí být toto prožívání extrémní. Dřív jsem se potřebovala vydupat, vykřičet, vybušit do polštáře – když přijde taková silná emoce a mé tělo potřebuje ještě něco takto setřást, udělám to. Na druhou stranu jsem také poznala, že i bolestivou situaci, emoci, atd. mohu prožít velmi silně, velmi důvěrně uvnitř sebe v těle bez obrovských katarzí a vyjádření – opravdu ji cítit a vnímat, dovolit ji existovat a nechat projít a za tím vším vnímat tu ohromnou sílu, které jsme všichni součástí. Toť moje osobní zkušenost.

Potřebovala jsem někdy pomoct? Ano, potřebovala. Byla jsem v tom tak po uši, že jsem nedokázala už za tím vším vnímat samu sebe – své tělo. Zjistila jsem, že jsem přebrala zcela dobrovolně nejen vzorce a programy z rodiny, ale také od lidí, které jsem ve svém životě milovala, kterým jsem zkrátka věřila často víc než sama sobě, protože jsem si myslela, že vědí víc, že vidí víc než já, a že oni ví, jak to mám (rodina, přátelé, spirituální „učitelé“).

Často jsem s otevřeným srdcem takto „naivně“ přijímala bez toho, aniž bych si přitom DOVOLILA, umožnila vnímat skutečně samu sebe, své tělo, které jediné zná pro mě v danou chvíli tu pravou odpověď, vedení.

I to je v pořádku, milovaní. Je to součást lidské cesty, je to součást žití našeho Ducha v těle. Někdy požádat o pomoc někoho, komu důvěřujete, a kde to cítíte, je ohromným aktem sklonění svého ega – to spirituální nám v tom totiž dokáže velmi silně bránit, protože my už přece víme vše!

Všichni jsme JEDNO, naše podstata, naše jádro je něco, co nás spojuje. Tato JEDNOTA však přišla sem, aby poznávala samu sebe skrze toto tělo, zcela jedinečným způsobem, proč od toho utíkat… Ukotvěme tuto jednotu ve hmotě, stoupněme si na tu hutnou zem a vnímejme ji pod nohama. Když vyhrabete do země důlek, žádné světlo tam nevidíte, je tam tma… možná krtek, by nám o tom mohl povídat… přesto však samotné jádro Matky Země je jedno ohromné světlo, jeden ohromný Duch, který oživuje tuto planetu a jehož bytí vidíme v celé přírodě kolem sebe.

Milujte své tělo a milujte tělo Matky Země… milujte svou hustotu, hutnost, temnotu… A pokud TEĎ nedokážete cítit, že ho milujete, začněte tím, že ho budete VNÍMAT!

Stojí za to, respektovat a ctít i temnotu v sobě. Své temné, husté, hutné projevy člověčenství. Pak máme totiž možnost obsáhnout svou velikost a celistvost bez boje, bez potlačování, strachu a vymezování. Pak se stáváme skutečně svobodnými bytostmi.

Všechno potlačené, vše, co odsoudíme a necháme někde bokem, se v našem krásném těle usadí… začne to dusit to, čím skutečně jsme. Místo toho, abychom takto svou ohromnou podstatu dusili, zkusme jí spíš uhnout z cesty, dovolme ji zářit na všechno to hutné a husté – ne proto, aby to zmizelo, avšak proto, abychom to konečně uviděli, abychom to poznali a přijali stejně tak, jako to světlé v nás.

Duch v nás potřebuje místo a prostor, aby mohl zářit a prosvětlovat naše temné části… není tu proto, aby z temných částí udělal světlé, je tu proto, aby nám na ně posvítil a my jsme pochopili, že i ty jsou součástí nás samých. V momentě, kdy dojde k tomuto pochopení, nemám pak potřebu cokoli, co mi přijde do života, cokoli, co cítím, hodnotit a ani soudit. Jen to nechám existovat, zřím to, vnímám to a tak, jak to přišlo, to zase s láskou odejde. A přijde zase něco dalšího…

Touha po trvalém stavu jednoty, hojnosti, štěstí je předem nenaplněná touha, pokud ji stále hledám někde venku. Tento pocit jednoty cítím právě když přijímám SEBE ve všech svých projevech, když přijímám to, co JE, tak jak je. Jakákoli snaha mít to jinak, je jen snahou o popření skutečnosti. Ego, mysl nám zaručeně dá tisíc a jeden způsob, jak něčeho dosáhnout. Ano, můžete to zkoušet, tak dlouho, jak je vám libo.

Zkoušejte, žijte, dokud vás to přestane bavit, dokud nekleknete na kolena, rozpřáhnete ruce a ODEVZDÁTE SE ŽIVOTU. Opravdově, upřímně a hluboce. TAK SE STAŇ!

……………………

Je to inspirace. Prožitá a žitá… ale nic víc. Uvědomila jsem si, že v momentě, kdy z toho začneme dělat návod, nebude to fungovat. Je třeba to opravdu tak mít – být opravdoví vůči sobě sama. Skutečně to cítit v každé buňce svého těla.

Nesnažte se následovat moji cestu, ani cestu nikoho jiného. Může Vás to inspirovat, posvítit tam, kde jste třeba zrovna měli chvíli zhasnuto. A pak to celé PUSŤTE – nechejte to být a žijte své každodenní životy tak, jak sami cítíte, tak jak vám to jde.

Uvědomila jsem si, že to podstatné z našich textů k Vám prochází úplně jinou formou… Pokud Vám sdělujeme to, co prožíváme, působí to někde za slovy. Není třeba pátrat kde a jak. Není třeba chápat, není třeba vědět. Pakliže jsou u vás dveře otevřené,  tam někde v nitru se to dotkne těch správných míst.

Naše vědění je jen brzdou v tom, abychom skutečně žili a prožívali svůj život se vším, co jest. Abychom SE CÍTILI a VNÍMALI.

Psala jsem už víckrát o tom, že když přistupuji k jakékoli situaci – emoci s tím, že vím: vím, proč tu je, proč se to děje, co s tím udělat, s čím to souvisí atd., zůstávám zase jen a jen ve své mysli… nepustí mě to dál do těla, k prožitku. A tak můžu věci chápat sebevíc, ale v těle se to stejně uloží, protože tam jsem to SKUTEČNĚ neprožila. Bude to tam, i když mi to moje hlava, a co teprve ta ve spiritualitě zběhlá, skvěle a krásně vysvětlila.

To, o co jsem se tedy s Vámi chtěla dnes podělit a co mi velmi silně zní: PŘISTUPUJTE KE SVÝM EMOCÍM, BOLESTEM, ÚZKOSTEM, NEMOCEM tak, že NEVÍTE VŮBEC NIC. Tak, jako malé děti, které přistupují ke každému okamžiku nově a nezaujatě bez potřeby mu rozumět. Nejen že nevíte nic, ale ani nechcete vědět…  zkrátka to jen nechejte a žijte, dovolte životu ve vás probudit to, co chce být probuzeno, vyjádřit to, co chce být vyjádřeno, žít to, co chce být žito, ať už je to v danou chvíli velká radost nebo smutek.

Buďto víme vše nebo chceme vědět vše, chcete vědět, proč se to děje, s čím to souvisí, co vám to zrcadlí, co s tím dělat atd.

Byly doby, kdy jsme byli hodně v hlavě… city a pocity se neukazovaly, neprojevovaly… teď je doba, kdy jsme se o nich naučili hovořit… velmi hezky, velmi sofistikovaně, dokážeme si při takovém mluvení dokonce sáhnout na srdce a udělat odpovídající soucitnou grimasu – bohužel jsme takto v té hlavě zůstali. Pocity totiž cítíte… a abyste je cítili a vnímali, potřebujete být v těle, potřebujete sestoupit níž – do srdce, do břicha, do pánve, do nohou…

Nyní často mluvíme o tom, že cítíme a přitom, když se skutečně zastavíme a podíváme dovnitř, nevnímáme se. Jedeme naučené programy a způsoby, ať už z rodin, společnosti nebo vyčtené z nekonečné ezoterické „knihovny“.

Všichni jsme tak moudří, až jde z toho hlava kolem. :-)

Vždyť je to stále jen potrava pro mysl… CÍTÍTE TO?

Mysl je skvělá, dokáže být ohromně rafinovaná, ale z vlastní zkušenosti vím, že, když si OPRAVDU dovolíte vnímat sebe, své tělo a pocity, mysl ztrácí sílu. I ona si oddychne z toho nekonečného velení. Není třeba s ní bojovat, stejně jako není třeba bojovat s tím, co teď JE, co TEĎ CÍTÍTE… nemusíte ničemu rozumět, nic chápat, nic vědět, NEMUSÍTE!

Dokonce nemusíte ani něco PŘIJMOUT, když to jednoduše v tuto chvíli nejde… Dovolte si prožít to, že to NECHCETE, že vás to štve, že CHCETE vědět a nevíte, že vás to obtěžuje, že se toho chcete zbavit… Často si totiž nedovolíme tyto primární emoce prožít a už se je SNAŽÍME přijímat, protože někde tušíme, že tam by mohla být cesta… JENŽE… nejde přijmout něco, když toto přijetí necítíte opravdově – celou duší i tělem…

NAKLÁDÁME SI PŘÍLIŠ. Je to kolektivní velmi silný program, který se táhne celou společností, ať už se týká materiálního života i toho spirituálního. POVOLME!

Posílám Vám, milovaní, tohle „mé“ oblíbené POVOL… třeba se Vás dotkne tam někde hluboko a ve svém každodenním člověčím životě ucítíte tento pocit stále víc a víc. A tam pak začne skrze Vás, skrze Vaše tělo prosvítat to, co nás všechny spojuje.

Jsme nádherní, i když to ještě často nevidíme, nevnímáme. Stále to jsou však jen slova, dokud sami v sobě tuto nádheru nebudeme cítit.

POVOL, to je mé přání nám všem.

S láskou,
Denisa
www.bytvsrdci.org

Duchovní příčiny různých zánětů

Cesta Lásky

Nemoc člověku pomáhá. Příjem nevyvážené stravy, drobná nerovnováha ve výdeji a příjmu sil, anebo malý niterný neklid záhy rozpohybují mechanismy jejího vzniku.

V některém z psychikou oslabených orgánů začne zmnožování kultur bakterií, virů a plísní, které obývají náš organismus.
Tělo se brání zvýšeným přísunem obranných látek do postižených míst za současného místního či celkového zvýšení teploty. Začíná zánět, jehož celkové příznaky zahrnují bolest, otok, zarudnutí, zteplání i poruchu funkce příslušného orgánu. Odborně označený zánět má koncovku -itida.

Zánět je prvotním odrazem boje člověka se světem. Náš život je často spíše bojem než procházkou růžovou zahradou.

– Stačí malá nespokojenost, drobný pocit křivdy a žlučník dotyčného vykazuje známky podráždění.

– Stačí několik nesouhlasných vět, menší roztržka s partnerem, zbytečné nedorozumění mezi lidmi, a ohroženy jsou /z počátku samozřejmě lehce/ ledviny a močový měchýř.

– Stačí skoro nevýznamné zatlačení citlivého člověka osobou vůdčí a racionální do kouta, do pozic, úvah a k…

View original post 750 more words

Ohrozenie

Cesta Lásky

Niekedy sa nám v živote udejú zmeny tak náhle, že ani nevieme, ako zareagovať. Na takýchto zmenách vlastne môžeme dobre vidieť, ako na tom sme, kam sme sa vo vedomí posunuli, ako hlboko sme sa vnútorne dostali.
No keďže sme ľudia a každý máme veci, na ktorých nám záleží, ohrozenie, že by nám boli zobrané, nás dokáže poriadne vykoľajiť, zvlášť, keď príde nečakane.

Uvedomte si však jednu vec – nemôže vám to byť zobrané, lebo by vás to neurobilo šťastnými. A my tu máme žiť život v šťastí, nie sa utrápiť. Viacerí to najlepšie vidíte sami na sebe, viete, akú ďalekú cestu – smerom ku šťastiu – ste prešli. Ako významne sa vám zmenilo vnímanie…
Zoberte si akúkoľvek zmenu vo svojom živote a prídete na to, že vždy bola smerom k lepšiemu. To je jednoducho vývoj.

Nič, čo by vás neurobilo šťastnými, vám zobrané nebude. Ak bude, tak preto, aby…

View original post 164 more words