Archív

Příběh lásky

“Neviděli se léta. Tolik let od jejich prvního polibku. Tolik let od jejich schůzek na lavičce pod noční oblohou. Tolik let od nekonečných hovorů a nesmělých doteků. Tolik let, kterých pro Anu nebylo vůbec jednoduchých. Nakonec uvěřila, že se to nikdy nestalo, že se to dělo jen v její hlavě. Zapomněla na tu odvážnou a silnou holku s velkým srdcem, kterou tenkrát byla a mohla být… Jen občas vytáhla z šuplíku text písně, kterou o ní Kai napsal. Píseň o víle v jeho srdci…

Třináctka. Někteří říkají, že je magická. A bylo to po třinácti letech, kdy jí napsal, že si vzpomíná, vzpomíná na všechnu tu lásku, před kterou utekl a ve vzpomínkách vytěsnil…

Pravdou je, že to byla Ana, která umožnila, aby Kai otevřel vrátka své paměti. Ana, která celá ta léta utíkala sama před sebou, před Anie, před tou, která dokázala mít srdce na dlani a přát si, aby Kai byl šťastný, přát si to natolik, že ho nechala jít cestou, kterou si zvolil… ale protože její srdce tehdy ztěžklo lítostí nad nenaplněnou láskou, vydala se Anie do světa za zrcadlem… A jak už to v pohádkách bývá, zakleté princezny vždy nakonec někdo osvobodí. Ale co už v pohádkách nebývá, je, že tím hrdinou není nikdo jiný než my sami…”

Celý článok od Janky nájdete tu:
http://www.liveinspirit.cz/ana-pribeh-lasky/

Skutečné vztahy

Jsou dva druhy vztahů – mentální a skutečné. Většina vztahů, ve kterých se nacházíme, jsou mentální vztahy. Máme svoji představu, jak by věci měly vypadat, jak bychom se měli chovat nebo druzí lidé jak by se měli chovat k nám, jak by měl vypadat náš společný vztah a kam by se měl ubírat a jak. S touto utkvělou představou náš vztah neustále porovnáváme. Ve skutečnosti se se svým partnerem ani nepotkáme, pokud žijeme uvězněni jen v našich představách o tom, jaký by ten druhý měl být a jak by se měl chovat.

Opravdový vztah je vždy nedokonalý. Dokonalost totiž neexistuje. Lidé nejsou dokonalí ale jsou jedineční. Každý kráčí po své vlastní cestě, na které potkává svoje vlastní výzvy důležité pro svůj vývoj.

Když žijeme v mentálním vztahu, uzavíráme své srdce opravdovosti. Uzavíráme ho před bolestí ze strachu ze zranění nebo zklamání. Chceme ho chránit a nechceme nic z toho, co jsme si vysnili, ztratit.

Láska je ale přítomna všude a vždy, když se s někým jakkoliv spojujeme mentálně nebo fyzicky. Milovat, to je největší přirozeností našeho srdce. Láska je přítomna dokonce i při projevech násilí, nenávisti a zlosti. Není přítomna jen ve chvílích ignorace, odpojení a nezájmu. Bez našeho srdce nemůžeme žít a srdce miluje a je mu milování přirozené. Pokud jsme odpojeni, s nezájmem o druhé i sebe, umíráme.

Často se ale bojíme skutečně se otevřít lásce, skutečně milovat – otevřít se s odvahou nové možnosti dostat se za hranice vlastní osobnosti. Raději místo toho lpíme na svých představách a konceptech, škatulkách a „značkách“, a udržujeme si tak uměle pocit, že se pohybujeme ve známém prostředí.

Když toužíme neustále prožívat pozitivní chvíle ve vztahu, neděláme nic jiného, než že ho znásilňujeme ze skutečné podoby do podoby mentální. Realita totiž nikdy není jen pozitivní.

Mentální vztah znamená, že žijeme ve svých představách. Nevidíme svého partnera, ale vidíme obraz, který jsme si v hlavě vytvořili a máme vztah s tímto obrazem. Vidíme pak svět extrémně jen jako úplně dobrý nebo jako úplně špatný. Věci jsou buď úžasné, nebo úplně strašné.

Lidé neustále vyživují mentální vztahy, aby necítili díru vzniklou absencí skutečného vztahu.

Žijeme v mentálním vztahu buď idealizováním, přetvářením všeho v negativní, anebo žitím ve frustrujícím vztahu.

Při idealizaci je pro nás náš partner Bůh či Bohyně, nevidíme žádné jeho chyby nebo vady. Když jste s Bohem, podporuje to jen vaše ego, které se tetelí při představě, že právě mně se podařilo ulovit Boha. Tak dlouho, jak to jen jde, se snažíte nevidět a nevšímat si nedokonalostí druhého nebo vašeho vztahu, jen aby někdo nezpochybnil vaši představu o báječnosti vašeho partnera nebo vztahu. Pokud se o to někdo pokusí, velmi vás tím naštve a odplata ho nemine.

Čím déle popíráte skutečnou realitu, tím větší vystřízlivění a krutější probuzení vás bude čekat. Vše pak, při překlopení svých pocitů do temnoty, vidíte zase totálně černě a začnete druhého ponižovat a shazovat, naprosto popíráte, že vůbec kdy bylo na vašem partnerovi nebo vztahu cokoliv krásného a obdivuhodného. Neexistuje už způsob, jak se jeden druhému otevřít – kapitola je uzavřena.

Další možností je mentální vztah s někým, koho nemůžete mít. Všechno by bylo tak jednoduché a nádherné, kdybyste jen mohli být spolu. Ten druhý je nedosažitelný (vztah na dálku, poblouznění oblíbeným hercem či herečkou ze seriálu, hrdinou z knihy, milencem mé kamarádky, manželem mé sestry nebo jen ženáčem), ale vy se jím ve své mysli stále zabýváte, abyste se necítili být sami. Nikdy nemusíte nic reálného řešit, vše se odehrává jen ve vaší mysli, je to platonický vztah. Je to jen velká hra na vyhýbání se cítění osamocení.

Mentální vztahy nemají s láskou nic společného. Jsou to jen myšlenkové představy, konstrukty naší mysli. Jsou to filtry, přes které se díváme na svět. Kvůli těmto filtrům se míjíme se skutečným životem. Láska je všude, ale my jsme natolik pohlceni našimi mentálními procesy, že láska se v našem životě nemůže skutečně projevit.

S láskou
Yamuna

Zdroj: http://www.psychoterapeutka.eu

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení… Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také – spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil “duchovní cestu” dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející… chci vám, říct, že…

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno… a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám… a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým – to, co k sobě cítíte – je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy – a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu “dvakrát do stejné řeky nevstoupíš”. Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat – ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.

Vy rozhodujete, jak to dopadne

V návaznosti na předchozí bod – ono všechno souvisí se vším – je nutné zdůraznit, že nikdo neví, jak to mezi vámi dopadne. Nikdo nemá patent na rozum. O tom rozhodujete jen vy. Vy jste ten druhý a naopak. Máte společnou duši. Vše, co děláte, co si myslíte, co cítíte ovlivňuje toho druhého.


Pokud vaše intuice říká, že on/ona je ten pravý
, ten, kdo k vám patří, koho znáte celé věky a s kým cítíte věci, jaké jste mysleli, že ani cítit nedokážete… vykašlete se na to, co říkají ostatní.To vy rozhodujete, kdy je čas jít. Vy rozhodujete, jak to dopadne. A jestli to má být nebo nemá – to je vaše rozhodnutí. Můžete si myslet, že existuje osud, že už je vše stejně předpovězeno – ale není. Pravdou je, že vaše duše si vybrala některé zkušenosti, rozhodla se prožít určité věci – ale vy máte i tak svobodnou vůli. A pokud dokážete udělat ve svém životě posun, jaký duše nečekala, tak svůj osud prostě změníte. Je pravděpodobné, že už teď jste sešli z cesty alespoň v drobnostech a vytvořili si vlastní osud. Nic není stoprocentně dané. Obzvlášť, pokud na sobě pracujete, měníte své myšlení, poznáváte se a přijímáte – už teď měníte věci. Karty vám mohou říct, že se řítíte do určité budoucnosti – aktuálně – ale už za pár hodin se mohou věci změnit, jen proto, že jste si díky kartám něco uvědomili, že jste našli novou informaci, rozhodli se udělat něco, co jste do té doby odkládali – a vaše budoucnost se změní.

I když teď věci třeba vypadají beznadějně,
nejste se svým dvojpaprskem, máte pocit, že mu na vás nezáleží, cítíte se odmítnuti nebo vidíte nepřekonatelné překážky… vše je možné překonat. Vy tvoříte překážky a vy je dokážete i vymazat. Ne Bůh nebo andělé, ale vy. Vyžaduje to čas a práci, protože ne vždy hned víme, jak jsme překážky vytvořili a jak je smazat, ale jde to a vy to dokážete. Je to jen na vás. Na vás. Je jedno, co teď dělá ten druhý. Působíte na sebe, na oba. Když se posunete, posune se i on/a. Takže bez ohledu na to, jestli spolu mluvíte nebo ne… nemusíte se snažit toho druhého “vylepšovat”. Pracujte na sobě a pomůže to oběma. Nemůžu si pomoci, ale připomíná mi to lektvar ze Shreka 2. Stačí, když vypije jeden, a šťastní budou oba :-) Ti dva jsou v mnoha věcech krásnou ukázkou spřízněných duší.


Zrcadlíte nejen své problémy, ale i lásku

Možná už jste si všimli, že jste jeden pro druhého zrcadlem. Nacházíte na druhém věci, které na sobě milujete nebo které naopak nesnášíte, vyvolává ve vás vzpomínky na doby, kdy jste cítili bolest, ale hlavně vám vždy ukazuje, jací jste vy sami. Kdykoli chcete na druhém něco změnit, kdykoli vás na něm něco rozčiluje, je na čase se zeptat: “Co mě rozčiluje na mně? Co chci změnit na sobě? Co na sobě nesnáším? Nedělám někdy to samé, co teď dělá on/a?” Někdy je těžké si nebrat osobně, co vám ten druhý provádí svým odmítáním, chladem, hádkami, apod., ale jelikož on/a je vy, vždy nakonec zjistíte, že jen odráží něco, co je už ve vás. Dokonce i vaši lásku k sobě. Když vidíte na druhém vlastnost, kterou milujete – a máte ji taky – pomáhá vám to milovat více sebe. A tím vám pomáhá. Stejně tak vám dvojpaprske podvědomě pomáhá zjistit, co vám působí bolest, co v sobě nemáte vyřešené, co na obě odmítáte, nesnášíte, co ignorujete a před čím utíkáte. Vytahuje na světlo všechno. A ano, někdy to dost bolí, ale kdyby to nebolelo, tak bychom se tím přece nezabývali.

Na druhou stranu je dobré vědět
– obzvlášť, když nejste spolu a vše vypadá beznadějně a ten druhý je odtažitý nebo vás ignoruje – že k vám cítí to samé, co vy k němu. Nejde to jinak, byli jste tak vytvoření, neodolatelní jeden pro druhého, neschopní se nenávidět – protože byste nenáviděli akorát tak sebe a to stejně není k přežití. Věřte tomu, že kdykoli na toho druhého myslíte s láskou, úctou, pochopením… kdykoli vzpomínáte na to, jak vám spolu bylo dobře a co jste cítili… buďte si jisti, že ten druhý cítí a cítil to samé. Také vás miluje, také vás obdivuje, také má dojem, že jste to nejdokonalejší stvoření, jaké kdy poznal – i když to tak nevypadá, je to tak. A vy to zjistíte, až se dáte dohromady – pokud dát se dohromady je to, co si přejete a pro co se rozhodnete. Do té doby tomu potřebujete uvěřit, protože vám to pomůže zmírnit bolest z odloučení a vypořádat se s pocitem, že nejste dost dobří. Šance totiž jsou, že pokud vás odmítla vaše spřízněná duše, budete mít pocit, že musíte být totálně vadní, jinak by to neudělala. Ale vadní nejste a tato lekce vám pomůže to časem pochopit.

Nezapomínejte také na to, že ten druhý je pořád s vámi. Vaše duše nikdy nemůže být úplně rozdělená, nejste dvě půlky, jste jako dva paprsky jednoho světla a to světlo je pořád s vámi. I když nemůžete s tím druhým přímo mluvit, můžete mu posílat myšlenky, pocity, můžete se na něj vědomě naladit a cítit ho, třeba když večer usínáte. Můžete si představovat, jak je vedle vás a jelikož mozek se nechá snadno ošálit, pokud to bude dost živá představa, budete se cítit i jako byste byli spolu – a to vám uleví od bolesti z odloučení. Ostatně, není to až tak úplně iluze. Nikdy nejste rozdělení a nikdy nebudete. V každém okamžiku, i když to nevnímáte, jste duševně spolu a jste si oporou a ovlivňujete se. A pokud chcete tomu druhému pomáhat a nemůžete s ním ani mluvit, pořád mu můžete posílat lásku a pochopení na dálku. A on to ucítí.

Nejprve se postarejte o sebe

Učte se milovat sebe stejně, jako milujete toho druhého. Učte se o sebe starat, být si oporou, obejmout se, když je vám mizerně, dopřát si útěchu, mluvte se sebou v duchu hezky, nevyčítejte si, nesuďte se. Učte se nejprve lásce k sobě a když nevíte jak, představte si, že by na vašem místě byl ten druhý. Křičeli byste na něj za to, za co v duchu křičíte na sebe? Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili. Neobětujte své štěstí a svou pravdu pro nic na světě. Jděte za svými sny, i když s vámi ten druhý teď není. Prostě pracujte na sobě. A hlavně se přijměte. Přijměte své dobré i špatné stránky stejně, jako přijímáte toho druhého. Naučte se obdivovat vlastnosti, které milujete na druhých, i u sebe. Naučte se cítit dobře ve své společnosti. Je to dlouhá cesta a ne vždy víme, jak si tím projít, ale zvládnete to. Pokud v něco věříte, můžete to požádat o pomoc, pomodlit se… A jinak se prostě držte své intuice, poslouchejte, co říká, všímejte si znamení kolem a buďte rozhodnutí. Vždy je hlavní se rozhodnout.

Rozhodněte se, že se začnete přijmat.
Rozhodněte se něco naučit a naučíte se to. Příležitosti se ukáží. A představujte si toho druhého na svém místě a co byste k němu cítili. To vám hodně pomůže cítit to samé k sobě :-) Možná si na cestě k sebe-lásce a sebe-přijetí projdete různými osobnostními testy, duchovními články, cvičeními, meditacemi, … to je v pořádku. Nevěřte ale slepě všemu. To pravé by ve vás mělo vyvolat nadšení. Možná trochu nervozitu, ale v zásadě pozitivní pocity. Měli byste cítit “páni, to je ono!”. A když to necítíte… tak to možná pro vás není to pravé. A druhá věc – vytrvejte. Stává se často, že objevíme skvělou knihu, cvičení, zkusíme to jednou, přečteme jednou, a pak na to zapomeneme. Přečíst nestačí. Vše je třeba aplikovat prakticky a hlavně to hned nevzdat – pokud cítíte, že je to dobré a pomáhá, pak lenost nepouštějte do cesty.


Je v pořádku cítit vše, co cítíte


Ať už cítíte hroznou bolest z odloučení nebo nádherné pocity lásky, je to v pořádku
, je to dobře, je to jedno… je to, jak to je. Časem pochopíte, že vaše emoce jsou cenné, ať už jsou jakékoli. Když je vám zle, přijměte to. Plačte. Klidně plačte celé hodiny. Rozum třeba řekne, že je to hloupost, brečet pro někoho, kdo na vás kašle. Nevadí. Brečte. Stýská se vám? Nevadí. Toužíte po tom druhém? Nevadí. Možná něco říká, že je to špatně. Rozum, přátelé, … Možná byste neměli chtít někoho, kdo je zadaný nebo s vámi nemluví. Ale víte co? Ať už to je nebo není váš dvojpaprsek, ať jsou věci jakkoli, máte plné právo na své pocity. Můžete být smutní, stýskat si, brečet nebo se radovat z kdejaké hlouposti kdykoli chcete. Můžete, i když nechcete. Přijmout své pocity je součástí přijetí sebe. Cokoli cítíte, přijměte to. Nesuďte se. Neřešte, co byste měli. Prociťte to. A pak se můžete ptát. Můžete se ptát, proč cítíte zrovna tohle a co s tím můžete udělat. Ne proto, abyste to přestali cítit a byli zase “hodní”. Prostě jen z lásky k sobě, ze snahy vyslechnout své emoce a jednat podle nich. Emoce totiž pomáhají. Říkají, co rozum nechce slyšet, ale co slyšet potřebujete. Říkají, kdy je vám s někým dobře a kdy není. Kdy vám něco slouží a neslouží.

Nelze dostatečně zdůraznit, jak je důležité dělat to, co vám působí radost a nedělat to, co vás ničí. Někdy vás ničí jen myšlenky. Někdy vás neničí někoho milovat – ničí vás pochybovat o tom, že on miluje vás. A jindy vás ničí žít v iluzi o lásce někoho, kdo vás nemiluje. Vaše intuice a pocity vám řeknou, kdy je to tak a kdy jinak. Ale musíte je poslouchat. A stát si za tím i před ostatními. Možná vás odsoudí, možná vás nepochopí, ale pokud se chcete posunout, musíte si věřit, své intuici a svým pocitům, a musíte si za nimi stát bez ohledu na vše. Pokud vy sebe nebudete bránit, tak kdo? Ostatní to s vámi mohou myslet dobře, ale přesto se mýlit, protože nemají vaše pocity a neví, co je dobré pro vás. Poděkujte jim za rady, ale stůjte si za tím, že vy víte, co je pro vás nejlepší – věřte sobě a lidé začnou věřit vám a respektovat váše pocity stejně, jako je respektujete vy. Možná jim dokonce budete vzorem v tom, jak mají jednat sami se sebou.


Nikdy se do ničeho nenuťte

Poslední bod souvisí s prvním a mým doporučením zahodit všechna pravidla. Dokonce i ta duchovní. Jsou chvíle, kdy je třeba odpustit, pustit se, vzdát věci a dát je do rukou vyšších sil a jsou chvíle, kdy to není ten nejlepší nápad. Pokud zrovna cítíte, že nedokážete odpustit, nenuťte se do toho. Pokud cítíte silný odpor, když se snažíte nechat něco nebo někoho jít, tak to nedělejte. Vaše tělo, intuice a pocity ví lépe, co je pro vás nejlepší, než jakýkoli článek nebo doporučení. Do ničeho se nenuťte. Nenuťte se přestat milovat, začít nenávidět, nenuťte se přejít křivdu nebo nic necítit. To pravé pro vás nebude vyžadovat sebezapření. Na jednu stranu je dobré pustit všechno to negativní, co cítíte k tomu druhému, nechat minulost za sebou, pustit strach z dalších zranění, ale… někdy to prostě hned nejde. Tak se do toho nenuťte. A pokud to opravdu chcete, tak se jen rozhodněte. Řekněte si: Chci odpustit. A počkejte, co se stane. Pokud to opravdu chcete, dostanete šanci. Najdete nějaký způsob, nějakou informaci, která vám s tím pomůže. Nechtějte od sebe všechno hned. Buďte na sebe hodní. Stejně to platí se vším, nejen s odpouštěním. Možná teď není ta pravá chvíle pro utěšování vnitřního dítěte, možná teď nevíte jak. Možná to přijde později. Možná máte udělat něco jiného. Ale věřte sobě. A vše bude v pořádku.


Shrnutí

Na začátku jsem psala, že nestačí věci číst, ale je třeba je také aplikovat. Pokud jste tedy článek dočetli až sem, přináším vám stručné shrnutí článku, zkrátka ty nejdůležitější myšlenky v několika bodech a doporučení, jak podle nich jednat.

  • Důvěřujte své intuici a svým pocitům. Pokud cítíte, že ten druhý je ten pravý, stůjte si za tím.
  • Nikdo neví, co je pro vás teď nejlepší, víte to jen vy. Ptejte se ostatních na jejich názor nebo rady jen tehdy, když cítíte, že vám mohou opravdu prospět. V opačném případě se učte ustát nesouhlas. Když vám někdo říká nebo radí něco, co jde proti vaší intuici, poděkujte za upřímný zájem a snahu pomoci, ale řekněte, že si myslíte něco jiného. Nepřesvědčujte, nehádejte se. Oni mají právo na svůj názor a vy také. Nemusí s vámi souhlasit.
  • Je normální mít občas pochybnosti. Je rozumné je prošetřit. Ale pokud jsou to pochybnosti rozumu tam, kde si je srdce už jisté, zbytečně se jimi déle nezabývejte, nevyhledávejte důkazy toho, že má rozum pravdu – naopak se zaměřujte na to, co prospívá vašemu srdci. Jinak se dostanete do smyčky bolesti a snahy vyřešit, co nemá řešení.
  • Zahoďte všechna vztahová pravidla. Nečtěte články, které ve vás vyvolávají jen bolest. Netýrejte se tím, co byste měli. Dělejte to, co cítíte jako správné. Čtěte články, které ve vás vyvolávají upřímný zájem, nadšení, pocit, že tohle je “ono” a pomůže to k nějakému posunu.
  • Poznávejte, kdo jste a buďte sami sebou. Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili.
  • Přijměte své emoce. Berte je jako důležité vodítko ke zjišťování, na čem je třeba zapracovat, aby vám bylo líp.
  • Pěstujte v sobě víru. Hledejte připomínky toho, že vás ten druhý miluje, že je jako vy a cítí to, co vy.
  • Vy rozhodujete, jestli budete spolu. Nebuďte závislí na kartách, přdpovědích budoucnosti ani trhání sedmikrásek. Rozhodněte se být s tím druhým a veřte tomu, že máte vše potřebné k tomu, aby se to stalo. Jak? Postupně. Pokud máte slabou sebedůvěru, dávejte si nejprve malé a postupně těžší úkoly a plňte je. Tím se naučíte věřit, že dokážete splnit, co jste si předsevzali – ať už je to posekat trávník, přitáhnout si myšlenkami kafe nebo napsat písničku.
  • Možná teď vidíte jen překážky, ale nezapomínejte na to, že i ty jsou jen dočasné. Vše se může kdykoli změnit. Nemusíte vědět jak. Myslete na to, jak chcete, aby vám bylo – fyzicky, psychicky, … až vše bude tak, jak chcete.
  • Věřte. Sněte. Sepište si, jak chcete, aby věci byly. Soustřeďte se na lásku a na hezké vzpomínky.
  • A konejte, kdykoli cítíte nutkání – ať už udělat něco pro sebe nebo kontaktovat toho druhého. Nebe to za vás neudělá. Vy jste tvůrci svého života.
  • Soustřeďte se na sebe, jděte za svými cíli, milujte a přijímejte sebe a toho druhého to ovlivní také.
  • Buďte na sebe hodní. Nenuťte se do ničeho. Nenuťte se být hned strašně vyspělí, vše odpustit, nic nechtít, nikdy nežárlit, … vykašlete se na to. Buďte k sobě soucitní a zacházejte se sebou jako s dítětem, které potřebuje lásku, péči a čas. Také byste nebili prvňáčka za to, že neumí spočítat kvadratickou rovnici. Nebijte (slovně a pocitově) ani sebe. Vše zvládnete, až přijde ten pravý čas, svým tempem, svým způsobem. Možná vůbec nemáte dělat to, co říkají jiní. Dělejte to, co je správné pro vás. To je ostatně celé tajemství, které potřebujete znát. 

Zdroj: http://tajemne.blog.cz

Vztahy nové doby

V tom jaký máme vztah k lidem, k přírodě, zvířatům, rostlinám, planetě, vesmíru atd. se odráží to, jaký máme vztah k sobě. Vše je propojeno, jak nahoře tak dole, jak uvnitř, tak vně a naopak. Pokud máte potřebu se vědomě oddělovat, odstřihávat od lidí a rušit s nimi spojení, tak co vlastně rušíte, když ten druhý je vámi a vy jím? Rušíte zároveň spojení sami se sebou, se svým srdcem…

Na lidi, kteří mají spolupracovat a společně tvořit jsou nyní vyvíjeny tlaky, aby se rozdělovali. Nepodléhejte těmto tlakům… Pokud jste pevně ve své duši, svém srdci, tak cítíte lásku k sobě i ke všemu živému. Srdce, láska, nerozděluje, neodděluje, neodstřihává, ale naopak spojuje, propojuje, souzní. V srdci je vždy harmonie se vším, radost, soucítění.

Pokud se na druhého člověka dívám jako sám na sebe, a jsem ve svém srdci, tak i vnímám, že, když něco udělám, tak ten můj bližní se bude tak a onak cítit. A chtěl bych se já cítit, tak jak se cítí můj přítel? Jdu do svého srdce, které miluje, které je laskavé, soucitné a vím, že láska je bezpodmínečná. Tak jako miluji sebe, miluji i svého přítele…

V našem spojení, v našich srdcích, v našem sdílení a společném tvoření je obrovská síla. Než jsme šli na tuto planetu, tak se mnozí z nás domluvili, že se zde potkáme, rozeznáme a budeme pokračovat v naší misi. Srdce vás volá k těmto setkáním, srdce se chvěje radostí a štěstím, když se tyto duše poznají…

214

Čím více těchto lidí vibrujících na podobné vlně se sejde, tím rychleji se tvoří nové energie. Každý z nás má výraznější jiné schopnosti. Někdo dokáže stahovat vysoké vibrace z jiných, barevnějších vesmírů, jiný je dokáže zde na Zemi ukotvovat a propojovat s jádrem, někdo je více jasnovidný, jiný jasnoslyšný, někdo má potřebné informace, kódy, někdo přináší symboly, někdo je více ohnivý, další má silnější spojení s vodou. A když se tito lidé setkají a již jen, když tak vedle sebe jsou, tak se spojí jejich schopnosti a vše se transformuje velmi rychle. Jeden stáhne, druhý dodá informace, třetí symboly, další ukotví. Proto se setkáváme, proto sdílíme a společně tvoříme. Čím více jsme spolu, čím více o sobě víme, čím více se rozeznáváme, spojujeme, propojujeme, tím větší rychlost a sílu vše nabírá.

Pokud cítím spojení se svou duší, svým srdcem, vyšším Já, Zdrojem, Vesmírem, Zemí, poté cítím i spojení s jinými lidmi, lásku k nim, soucit a chuť společně tvořit.

Nepřišli jsme zde na dovolenou, přišli jsme zde pozvednou vibrace, vrátit Zemi do jejich původních kódů. A když se spojíme a budeme tak konat v radosti a lásce, tak více než kdy jindy pocítíme podporu vesmíru, radost a ve své podstatě to pro nás pak ta dovolená je, ale ne odpočinek, kdy ležím a nic nedělám, ale kdy tvořím a zároveň si užívám relax.

V současné době již vše jede tak rychle, že lidé vnímají ve svém srdci s kým se potřebují setkat. Při těchto setkání dochází k obrovskému léčení, aktivaci a k propojení schopností. Stačí jen spolu být, být ve svých energetických polích a už to jede. A tak se stává, že z tohoto setkání odejdete s drakem, se kterým tvoří kolega či se spojíte s jeho vesmírem, spojíte se s rostlinnou či minerální říší. Jeden předá druhému to a jiný ono. Barvy vašich energetických polí se promíchají a předají si informace.

A to jsou vztahy nové doby, ať už mezi kolegy, přáteli, milenci… Setkávají se ty duše, které si mají co předat, které spolu mají tvořit, které jsou na podobné frekvenci a propojují se.

Nikdo a nic není od nikoho odděleno, oddělovat chce jen naše ego, vzájemná láska spojuje…

A tak se spojme, nepalme mosty, neničme základy, nikdy nevíme, kdy nás ten most opět zavolá. Ve skutečnosti mosty mezi našimi srdci se zbořit nedají, ty jsou tam stále, ať chceme nebo ne. Jsou barevné, duhové, diamantové, třpytí se. V srdcích spojení nikdy nekončí…

Jen ve stavu odpojení se chceme odpojovat.

Tak nespalme to krásné v nás…

S láskou – Antalii

Ivona Antalii
http://www.kliceksrdci.cz

Zrcadlo sebelásky

Poslední dny byly skutečně velmi intenzivní. Ani ne snad proto, že by se toho odehrávalo až moc, ale proto, že jsem procházela náročným myšlenkovým posunem. Vysvětlím to. Od začátku roku 2017 jsem zkoumala své strachy hlouběji než jindy. Strachy si žádaly mou pozornost, přicházelo mnoho zkoušek. Období, kdy nám dochází více věcí, uvědomujeme si a všímáme, máme v životě všichni, ačkoli každý v různé intenzitě. Od své blízké přítelkyně jsem dostala před nějakou dobou krásnou knihu Minulé životy od Zdenky Blechové. Minulé životy navštěvuji velmi často, byla jsem zvyklá s tím pracovat, ale najednou ta kniha, co mi dlouho leželo v poličce netknutá, se přihlásila o pozornost. A spolu s ní i mnoho podvědomých vzorců.

Ačkoli na sobě pracuji ráda a posouvám se neustále bez pocitu stagnace, nebudu o sobě tvrdit, že mám vše vyřešené a nebudu tvrdit, že jsem „pochopila“. Jedno pochopení je pro mě jen jednou mušlí na pláži, kterou zkoumám. Člověk dochází pochopení celý život. Pochopení není jako konečná stanice, je to jen jedna z mnoha zastávek na cestě životem.

Hodně indícií mě vedlo k tomu, abych svou energii směřovala k práci, zhmotnění. A z druhé strany se mi do toho vkládaly situace neočekávané, ale Božím dokonalým plánem načasované. Nemohlo to být jinak. Věděla jsem to v tu chvíli, stejně jako teď. A tak v každém pocitu, který ke mně přišel, jsem zkoumala poznání, hledala pochopení.

Proč například nemám ráda, když mi lidé (v té nejlepší ochotě) pomáhají s mojí prací? Proč mi vadí neustále se opakující nevysvětlitelné a nevysvětlené chování lidí v mém okolí, kdy si nikdy nemůžu být jistá, zda tu pro mne budou nebo ne? Proč se pořád bavíme s lidmi o stejných tématech? Co pro mě znamenají vzkazy „zvenčí“?

Hodně se to motalo kolem vztahů. Pravděpodobně jste mou předchozí větou znechuceni, hodně lidí pořád bezvýsledně a bez posunu řeší vztahy. Ano, přiznávám, irituje mě to. Ještě v tuto chvíli nevím, proč nejbližší lidé v mém okolí nevydrží sami, zůstávají v nevyhovujících vztazích? Nedovedu to pochopit. Jsem sama a miluji to. Ano, občas říkám, že by se „někdo“ hodil, ale přitom sama dobře vím, že svou svobodu si užívám a nepustím k sobě jen tak někoho. Několikrát se mi někdo odrazil, kdo ke mně přišel, bylo to hezké a já stejně nic dalšího nechtěla. Byla jsem z toho viněna, ale já prostě nemám potřebu „muže“. Já mám potřebu budování společného vztahu založeného na poznávání se, hlubokých prožitcích a lásce, která roste z prvotní jiskry, nebo pevného přátelství.

Proto o to hůř chápu, že někdo má pocit, že bez „něj“ nebo „ní“ je poloviční a nemůže prožít to, co s tím druhým. A tak si říkám, že nemůže, protože nedovolí. Jakmile s takovým člověkem začnete hovořit na téma sexu, je tam fyzická přitažlivost a spoluúčast, výměna energií. Jenže ne vždy je pro nás samotné dobré určitá výměna energie s nějakým člověkem, která zůstává v nás. Po velmi dlouhé době jsem si zpracovávala i jednu energetickou výměnu, které bych nelitovala, ale po určitém čase jsem mohla pocítit, proč jsem do ní nikdy neměla jít – šla, abych pochopila.

horos

Každé pochopení nás více uzavírá nebo otevírá. Otevírá naše srdce, dovoluje nám milovat hlouběji. Jak ovšem můžeme milovat druhého, když nemilujeme sami sebe? Jak můžeme chtít vztah, kde se k nám někdo bude chovat férově, když mi sami k sobě nejsme fér? Jak můžeme chtít, aby nám někdo dal něco, co si sami neumíme dát? Jak můžeme stagnovat s lidmi, se kterými se cítíme více sami než šťastní? Proč neustále nadáváme a stěžujeme si a neumíme to změnit? Jsou to paradoxy, ve které žijeme.

Je to paradox lásky a bolesti. Protože většina jedná, a je i ochotná tvrdit, že naslouchá svému srdci, podle lásky v srdci nebo bolesti v srdci. Jak můžeme naslouchat zlomenému nevyléčenému srdci? Jak můžeme sbírat střípky své duše, které necháme všem těm nevhodným mužům, kteří nás jen měli učit mít rády samy sebe? Jak je možné, že je z toho viníme? Mluví ze mě bolest. Mluví ze mě neschopnost to změnit pro svět. Nicméně tím, že tuto zpověď píši, si uvědomuji, že dělám krok do své vlastní svobody a lásky, kde bolest bude zkušeností, ale ne mým vnitřním hlasem.

Bude to navždy přijatá minulost, která mi dovolí nežít život pro druhé, ale pro sebe. Bude to přijetí, ve kterém budu moci chodit po zemi mezi lidmi s otevřeným milujícím srdcem. Je to přijetí, které dá svobodu mě a tím i mým vztahům. A také je to okamžik, ve kterém ublížím těm, které opustím, ale já za jejich bolest už neponesu zodpovědnost dál.

Žiji a otevírám se vlastní pravdě. Pravdě mé celistvé bytosti, ne mého strachu a bolesti, špatných zkušeností. Otevírám se pravdě celistvosti, která je v míru s každou její částí – bolestmi, strach, minulosti, tak i radosti, odpuštění a lásky.

Ve Vesmíru jsme všichni jedno, jsme provázeni a učíme se. Věřím, že své lekce zdárně projdeme a chci v tom podporovat všechny, kteří jsou ochotni ji jít. Neopustím druhé proto, že prožívají zkušenosti a bolest, kterou mám přijatou. Zároveň nebudu ve svém životě držet ty, kteří nejsou ochotni tu změnu učinit, krok po kroku se vzdát minulosti a žít pořád podle toho, co by mělo nějak být, co nějak bylo a proč by to mělo být tak a ne jinak.

Věřím, že cesta nás vede všechny a přeji všem, aby na svých cestách poznali opravdovou lásku – ne tu partnerskou, tu svou, všeobjímající z Vesmíru, které je dostatek pro všechny a bez kterých vztahy, po kterých toužíme, prožít nemůžeme. 

Zdroj: http://brana-k-dusi.simplesite.com

Obraz vašej duše

…keď vám do života vstúpi obraz vašej vlastnej duše,
je to ako opojenie. To poznanie vlastného obrazu je nádherné. nevinné, ale zároveň hlboké. On je mnou a ja ním a obaja sme zároveň sami sebou. Čas neplynie, kozmický čas ostáva stáť, prežité chvíle zakoreňuje do nás tak hlboko, že pri myšlienke na ne ich prežívame znovu a znovu rovnakou intenzitou aj v neprítomnosti svojho obrazu. Všetko prežívame a vyjadrujeme v reči vášne, iná neexistuje. Každý pohľad, každý dotyk, každý bozk, každé splynutie je momentom, kedy sme jedno. Milovanie duší je najčistejšie a najvášnivejšie spojenie, aké je možné na tejto nádhernej pozemskej púti zažiť.

Do môjho života vstúpil „náhodou“. Dve duše, ktoré nevediac čo hľadajú, sa našli. Dnes mi je úplne jasné, že to nemohlo prísť skôr ani neskôr, muselo to prísť práve v ten pravý čas, kedy sme obaja boli na to pripravení. Od začiatku to bolo spojenie na duševnej úrovni, hodiny strávené v spoločných debatách na diaľku o veciach možných i nemožných, zvláštnych aj bežných, vzácnych, ale aj úplne najobyčajnejších. Ladili sme. Moje najhlbšie ja s ním ladilo na úrovni, ktorá nemala nič spoločné s porozumením, aké bežne vzniká medzi ľuďmi. postupne som mu dovolila nahliadnuť do mojich tajných komnát, kam som obyčajne nikoho nepustila. Bolo to vzájomné.

moon-dvojplamen

Je jediný, kto videl moje Ja nahé, úplne obnažené, tak zraniteľné ako laň v lese, keď pije vodu z priezračného potoka. Aj ja som sa napila, plnými dúškami som prijímala ten vzácny elixír života, ktorý mi ponúkol. Viem, že sa pýta: „Prečo je to takto?“; „Prečo sme sa nestretli skôr?“ Nemohli sme sa, neboli sme pripravení stretnúť seba samých. Nezvládli by sme to. Nedokázali by sme ustáť vlastnú vášeň, ktorá nás v životoch ženie vpred a ktorej naši najbližší zatiaľ nerozumejú. Uhoreli by sme ako fakle.

Je to dokonalé spojenie. dokonalý súzvuk. Dokonalá súhra. Sme si všetkým a zároveň ničím. Strácame sa a opätovne nachádzame jeden druhého vždy, keď zatúžime po domove. Po tom ozajstnom, vesmírnom. Nie je postavený ani z kameňa, ani z tehál. stojí na oveľa pevnejších základoch. Stojí na základoch prenádhernej lásky. Takej, ktorá nechce MAŤ. Nechce VLASTNIŤ. Nechce MENIŤ. Takej, ktorá VIE. Takej, čo CHÁPE. Takej, čo TVORÍ NÁS SAMÝCH. A práve táto láska je dôvod, prečo je naše pozemské putovanie oddelené. Máme lásku dávať, učiť jej našich najbližších, vedome objímať život vo všetkých chvíľach a prijímať s pokorou všetko, čo nám ponúka.

Vesmír vraví, že on je moja hĺbka, ja jeho sloboda. Dokonale vystihnuté. Už viac neblúdim životom, viem, prečo som tu, viem, prečo je tu. Vedie ma do vlastného šťastia, ukazuje mi šťastie, ktoré je vo mne, a na ktoré som chcela zabudnúť. Vesmír nás spojil, aby sme vedome pretvárali svet okolo seba na miesto, ktoré je preplnené láskou. Kde budeme priťahovať dušičky, ktoré to cítia rovnako a budú nám pomáhať s transformáciou tých, ktorých toto poznanie ešte len čaká.

Som, kto som, aj vďaka nemu. Som bláznivá, slobodná, vášnivá. Dovolila som si byť pri ňom ženou. Nespútanou, divokou, jemnou, nežnou a citlivou zároveň. To, čo som donedávna neakceptovala, teraz s pokorou prijímam. Prijímam samú seba vďaka nemu. Spoznávam seba cez neho. Je vo mne a ja v ňom. Dve úžasné bytosti spojené tým istým poznaním.

S vášňou v srdci,
Cora

Zdroj: Love Soul Life Freedom