Archív

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení… Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také – spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil “duchovní cestu” dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející… chci vám, říct, že…

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno… a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám… a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým – to, co k sobě cítíte – je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy – a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu “dvakrát do stejné řeky nevstoupíš”. Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat – ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.

Vy rozhodujete, jak to dopadne

V návaznosti na předchozí bod – ono všechno souvisí se vším – je nutné zdůraznit, že nikdo neví, jak to mezi vámi dopadne. Nikdo nemá patent na rozum. O tom rozhodujete jen vy. Vy jste ten druhý a naopak. Máte společnou duši. Vše, co děláte, co si myslíte, co cítíte ovlivňuje toho druhého.


Pokud vaše intuice říká, že on/ona je ten pravý
, ten, kdo k vám patří, koho znáte celé věky a s kým cítíte věci, jaké jste mysleli, že ani cítit nedokážete… vykašlete se na to, co říkají ostatní.To vy rozhodujete, kdy je čas jít. Vy rozhodujete, jak to dopadne. A jestli to má být nebo nemá – to je vaše rozhodnutí. Můžete si myslet, že existuje osud, že už je vše stejně předpovězeno – ale není. Pravdou je, že vaše duše si vybrala některé zkušenosti, rozhodla se prožít určité věci – ale vy máte i tak svobodnou vůli. A pokud dokážete udělat ve svém životě posun, jaký duše nečekala, tak svůj osud prostě změníte. Je pravděpodobné, že už teď jste sešli z cesty alespoň v drobnostech a vytvořili si vlastní osud. Nic není stoprocentně dané. Obzvlášť, pokud na sobě pracujete, měníte své myšlení, poznáváte se a přijímáte – už teď měníte věci. Karty vám mohou říct, že se řítíte do určité budoucnosti – aktuálně – ale už za pár hodin se mohou věci změnit, jen proto, že jste si díky kartám něco uvědomili, že jste našli novou informaci, rozhodli se udělat něco, co jste do té doby odkládali – a vaše budoucnost se změní.

I když teď věci třeba vypadají beznadějně,
nejste se svým dvojpaprskem, máte pocit, že mu na vás nezáleží, cítíte se odmítnuti nebo vidíte nepřekonatelné překážky… vše je možné překonat. Vy tvoříte překážky a vy je dokážete i vymazat. Ne Bůh nebo andělé, ale vy. Vyžaduje to čas a práci, protože ne vždy hned víme, jak jsme překážky vytvořili a jak je smazat, ale jde to a vy to dokážete. Je to jen na vás. Na vás. Je jedno, co teď dělá ten druhý. Působíte na sebe, na oba. Když se posunete, posune se i on/a. Takže bez ohledu na to, jestli spolu mluvíte nebo ne… nemusíte se snažit toho druhého “vylepšovat”. Pracujte na sobě a pomůže to oběma. Nemůžu si pomoci, ale připomíná mi to lektvar ze Shreka 2. Stačí, když vypije jeden, a šťastní budou oba :-) Ti dva jsou v mnoha věcech krásnou ukázkou spřízněných duší.


Zrcadlíte nejen své problémy, ale i lásku

Možná už jste si všimli, že jste jeden pro druhého zrcadlem. Nacházíte na druhém věci, které na sobě milujete nebo které naopak nesnášíte, vyvolává ve vás vzpomínky na doby, kdy jste cítili bolest, ale hlavně vám vždy ukazuje, jací jste vy sami. Kdykoli chcete na druhém něco změnit, kdykoli vás na něm něco rozčiluje, je na čase se zeptat: “Co mě rozčiluje na mně? Co chci změnit na sobě? Co na sobě nesnáším? Nedělám někdy to samé, co teď dělá on/a?” Někdy je těžké si nebrat osobně, co vám ten druhý provádí svým odmítáním, chladem, hádkami, apod., ale jelikož on/a je vy, vždy nakonec zjistíte, že jen odráží něco, co je už ve vás. Dokonce i vaši lásku k sobě. Když vidíte na druhém vlastnost, kterou milujete – a máte ji taky – pomáhá vám to milovat více sebe. A tím vám pomáhá. Stejně tak vám dvojpaprske podvědomě pomáhá zjistit, co vám působí bolest, co v sobě nemáte vyřešené, co na obě odmítáte, nesnášíte, co ignorujete a před čím utíkáte. Vytahuje na světlo všechno. A ano, někdy to dost bolí, ale kdyby to nebolelo, tak bychom se tím přece nezabývali.

Na druhou stranu je dobré vědět
– obzvlášť, když nejste spolu a vše vypadá beznadějně a ten druhý je odtažitý nebo vás ignoruje – že k vám cítí to samé, co vy k němu. Nejde to jinak, byli jste tak vytvoření, neodolatelní jeden pro druhého, neschopní se nenávidět – protože byste nenáviděli akorát tak sebe a to stejně není k přežití. Věřte tomu, že kdykoli na toho druhého myslíte s láskou, úctou, pochopením… kdykoli vzpomínáte na to, jak vám spolu bylo dobře a co jste cítili… buďte si jisti, že ten druhý cítí a cítil to samé. Také vás miluje, také vás obdivuje, také má dojem, že jste to nejdokonalejší stvoření, jaké kdy poznal – i když to tak nevypadá, je to tak. A vy to zjistíte, až se dáte dohromady – pokud dát se dohromady je to, co si přejete a pro co se rozhodnete. Do té doby tomu potřebujete uvěřit, protože vám to pomůže zmírnit bolest z odloučení a vypořádat se s pocitem, že nejste dost dobří. Šance totiž jsou, že pokud vás odmítla vaše spřízněná duše, budete mít pocit, že musíte být totálně vadní, jinak by to neudělala. Ale vadní nejste a tato lekce vám pomůže to časem pochopit.

Nezapomínejte také na to, že ten druhý je pořád s vámi. Vaše duše nikdy nemůže být úplně rozdělená, nejste dvě půlky, jste jako dva paprsky jednoho světla a to světlo je pořád s vámi. I když nemůžete s tím druhým přímo mluvit, můžete mu posílat myšlenky, pocity, můžete se na něj vědomě naladit a cítit ho, třeba když večer usínáte. Můžete si představovat, jak je vedle vás a jelikož mozek se nechá snadno ošálit, pokud to bude dost živá představa, budete se cítit i jako byste byli spolu – a to vám uleví od bolesti z odloučení. Ostatně, není to až tak úplně iluze. Nikdy nejste rozdělení a nikdy nebudete. V každém okamžiku, i když to nevnímáte, jste duševně spolu a jste si oporou a ovlivňujete se. A pokud chcete tomu druhému pomáhat a nemůžete s ním ani mluvit, pořád mu můžete posílat lásku a pochopení na dálku. A on to ucítí.

Nejprve se postarejte o sebe

Učte se milovat sebe stejně, jako milujete toho druhého. Učte se o sebe starat, být si oporou, obejmout se, když je vám mizerně, dopřát si útěchu, mluvte se sebou v duchu hezky, nevyčítejte si, nesuďte se. Učte se nejprve lásce k sobě a když nevíte jak, představte si, že by na vašem místě byl ten druhý. Křičeli byste na něj za to, za co v duchu křičíte na sebe? Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili. Neobětujte své štěstí a svou pravdu pro nic na světě. Jděte za svými sny, i když s vámi ten druhý teď není. Prostě pracujte na sobě. A hlavně se přijměte. Přijměte své dobré i špatné stránky stejně, jako přijímáte toho druhého. Naučte se obdivovat vlastnosti, které milujete na druhých, i u sebe. Naučte se cítit dobře ve své společnosti. Je to dlouhá cesta a ne vždy víme, jak si tím projít, ale zvládnete to. Pokud v něco věříte, můžete to požádat o pomoc, pomodlit se… A jinak se prostě držte své intuice, poslouchejte, co říká, všímejte si znamení kolem a buďte rozhodnutí. Vždy je hlavní se rozhodnout.

Rozhodněte se, že se začnete přijmat.
Rozhodněte se něco naučit a naučíte se to. Příležitosti se ukáží. A představujte si toho druhého na svém místě a co byste k němu cítili. To vám hodně pomůže cítit to samé k sobě :-) Možná si na cestě k sebe-lásce a sebe-přijetí projdete různými osobnostními testy, duchovními články, cvičeními, meditacemi, … to je v pořádku. Nevěřte ale slepě všemu. To pravé by ve vás mělo vyvolat nadšení. Možná trochu nervozitu, ale v zásadě pozitivní pocity. Měli byste cítit “páni, to je ono!”. A když to necítíte… tak to možná pro vás není to pravé. A druhá věc – vytrvejte. Stává se často, že objevíme skvělou knihu, cvičení, zkusíme to jednou, přečteme jednou, a pak na to zapomeneme. Přečíst nestačí. Vše je třeba aplikovat prakticky a hlavně to hned nevzdat – pokud cítíte, že je to dobré a pomáhá, pak lenost nepouštějte do cesty.


Je v pořádku cítit vše, co cítíte


Ať už cítíte hroznou bolest z odloučení nebo nádherné pocity lásky, je to v pořádku
, je to dobře, je to jedno… je to, jak to je. Časem pochopíte, že vaše emoce jsou cenné, ať už jsou jakékoli. Když je vám zle, přijměte to. Plačte. Klidně plačte celé hodiny. Rozum třeba řekne, že je to hloupost, brečet pro někoho, kdo na vás kašle. Nevadí. Brečte. Stýská se vám? Nevadí. Toužíte po tom druhém? Nevadí. Možná něco říká, že je to špatně. Rozum, přátelé, … Možná byste neměli chtít někoho, kdo je zadaný nebo s vámi nemluví. Ale víte co? Ať už to je nebo není váš dvojpaprsek, ať jsou věci jakkoli, máte plné právo na své pocity. Můžete být smutní, stýskat si, brečet nebo se radovat z kdejaké hlouposti kdykoli chcete. Můžete, i když nechcete. Přijmout své pocity je součástí přijetí sebe. Cokoli cítíte, přijměte to. Nesuďte se. Neřešte, co byste měli. Prociťte to. A pak se můžete ptát. Můžete se ptát, proč cítíte zrovna tohle a co s tím můžete udělat. Ne proto, abyste to přestali cítit a byli zase “hodní”. Prostě jen z lásky k sobě, ze snahy vyslechnout své emoce a jednat podle nich. Emoce totiž pomáhají. Říkají, co rozum nechce slyšet, ale co slyšet potřebujete. Říkají, kdy je vám s někým dobře a kdy není. Kdy vám něco slouží a neslouží.

Nelze dostatečně zdůraznit, jak je důležité dělat to, co vám působí radost a nedělat to, co vás ničí. Někdy vás ničí jen myšlenky. Někdy vás neničí někoho milovat – ničí vás pochybovat o tom, že on miluje vás. A jindy vás ničí žít v iluzi o lásce někoho, kdo vás nemiluje. Vaše intuice a pocity vám řeknou, kdy je to tak a kdy jinak. Ale musíte je poslouchat. A stát si za tím i před ostatními. Možná vás odsoudí, možná vás nepochopí, ale pokud se chcete posunout, musíte si věřit, své intuici a svým pocitům, a musíte si za nimi stát bez ohledu na vše. Pokud vy sebe nebudete bránit, tak kdo? Ostatní to s vámi mohou myslet dobře, ale přesto se mýlit, protože nemají vaše pocity a neví, co je dobré pro vás. Poděkujte jim za rady, ale stůjte si za tím, že vy víte, co je pro vás nejlepší – věřte sobě a lidé začnou věřit vám a respektovat váše pocity stejně, jako je respektujete vy. Možná jim dokonce budete vzorem v tom, jak mají jednat sami se sebou.


Nikdy se do ničeho nenuťte

Poslední bod souvisí s prvním a mým doporučením zahodit všechna pravidla. Dokonce i ta duchovní. Jsou chvíle, kdy je třeba odpustit, pustit se, vzdát věci a dát je do rukou vyšších sil a jsou chvíle, kdy to není ten nejlepší nápad. Pokud zrovna cítíte, že nedokážete odpustit, nenuťte se do toho. Pokud cítíte silný odpor, když se snažíte nechat něco nebo někoho jít, tak to nedělejte. Vaše tělo, intuice a pocity ví lépe, co je pro vás nejlepší, než jakýkoli článek nebo doporučení. Do ničeho se nenuťte. Nenuťte se přestat milovat, začít nenávidět, nenuťte se přejít křivdu nebo nic necítit. To pravé pro vás nebude vyžadovat sebezapření. Na jednu stranu je dobré pustit všechno to negativní, co cítíte k tomu druhému, nechat minulost za sebou, pustit strach z dalších zranění, ale… někdy to prostě hned nejde. Tak se do toho nenuťte. A pokud to opravdu chcete, tak se jen rozhodněte. Řekněte si: Chci odpustit. A počkejte, co se stane. Pokud to opravdu chcete, dostanete šanci. Najdete nějaký způsob, nějakou informaci, která vám s tím pomůže. Nechtějte od sebe všechno hned. Buďte na sebe hodní. Stejně to platí se vším, nejen s odpouštěním. Možná teď není ta pravá chvíle pro utěšování vnitřního dítěte, možná teď nevíte jak. Možná to přijde později. Možná máte udělat něco jiného. Ale věřte sobě. A vše bude v pořádku.


Shrnutí

Na začátku jsem psala, že nestačí věci číst, ale je třeba je také aplikovat. Pokud jste tedy článek dočetli až sem, přináším vám stručné shrnutí článku, zkrátka ty nejdůležitější myšlenky v několika bodech a doporučení, jak podle nich jednat.

  • Důvěřujte své intuici a svým pocitům. Pokud cítíte, že ten druhý je ten pravý, stůjte si za tím.
  • Nikdo neví, co je pro vás teď nejlepší, víte to jen vy. Ptejte se ostatních na jejich názor nebo rady jen tehdy, když cítíte, že vám mohou opravdu prospět. V opačném případě se učte ustát nesouhlas. Když vám někdo říká nebo radí něco, co jde proti vaší intuici, poděkujte za upřímný zájem a snahu pomoci, ale řekněte, že si myslíte něco jiného. Nepřesvědčujte, nehádejte se. Oni mají právo na svůj názor a vy také. Nemusí s vámi souhlasit.
  • Je normální mít občas pochybnosti. Je rozumné je prošetřit. Ale pokud jsou to pochybnosti rozumu tam, kde si je srdce už jisté, zbytečně se jimi déle nezabývejte, nevyhledávejte důkazy toho, že má rozum pravdu – naopak se zaměřujte na to, co prospívá vašemu srdci. Jinak se dostanete do smyčky bolesti a snahy vyřešit, co nemá řešení.
  • Zahoďte všechna vztahová pravidla. Nečtěte články, které ve vás vyvolávají jen bolest. Netýrejte se tím, co byste měli. Dělejte to, co cítíte jako správné. Čtěte články, které ve vás vyvolávají upřímný zájem, nadšení, pocit, že tohle je “ono” a pomůže to k nějakému posunu.
  • Poznávejte, kdo jste a buďte sami sebou. Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili.
  • Přijměte své emoce. Berte je jako důležité vodítko ke zjišťování, na čem je třeba zapracovat, aby vám bylo líp.
  • Pěstujte v sobě víru. Hledejte připomínky toho, že vás ten druhý miluje, že je jako vy a cítí to, co vy.
  • Vy rozhodujete, jestli budete spolu. Nebuďte závislí na kartách, přdpovědích budoucnosti ani trhání sedmikrásek. Rozhodněte se být s tím druhým a veřte tomu, že máte vše potřebné k tomu, aby se to stalo. Jak? Postupně. Pokud máte slabou sebedůvěru, dávejte si nejprve malé a postupně těžší úkoly a plňte je. Tím se naučíte věřit, že dokážete splnit, co jste si předsevzali – ať už je to posekat trávník, přitáhnout si myšlenkami kafe nebo napsat písničku.
  • Možná teď vidíte jen překážky, ale nezapomínejte na to, že i ty jsou jen dočasné. Vše se může kdykoli změnit. Nemusíte vědět jak. Myslete na to, jak chcete, aby vám bylo – fyzicky, psychicky, … až vše bude tak, jak chcete.
  • Věřte. Sněte. Sepište si, jak chcete, aby věci byly. Soustřeďte se na lásku a na hezké vzpomínky.
  • A konejte, kdykoli cítíte nutkání – ať už udělat něco pro sebe nebo kontaktovat toho druhého. Nebe to za vás neudělá. Vy jste tvůrci svého života.
  • Soustřeďte se na sebe, jděte za svými cíli, milujte a přijímejte sebe a toho druhého to ovlivní také.
  • Buďte na sebe hodní. Nenuťte se do ničeho. Nenuťte se být hned strašně vyspělí, vše odpustit, nic nechtít, nikdy nežárlit, … vykašlete se na to. Buďte k sobě soucitní a zacházejte se sebou jako s dítětem, které potřebuje lásku, péči a čas. Také byste nebili prvňáčka za to, že neumí spočítat kvadratickou rovnici. Nebijte (slovně a pocitově) ani sebe. Vše zvládnete, až přijde ten pravý čas, svým tempem, svým způsobem. Možná vůbec nemáte dělat to, co říkají jiní. Dělejte to, co je správné pro vás. To je ostatně celé tajemství, které potřebujete znát. 

Zdroj: http://tajemne.blog.cz

Vztahy nové doby

V tom jaký máme vztah k lidem, k přírodě, zvířatům, rostlinám, planetě, vesmíru atd. se odráží to, jaký máme vztah k sobě. Vše je propojeno, jak nahoře tak dole, jak uvnitř, tak vně a naopak. Pokud máte potřebu se vědomě oddělovat, odstřihávat od lidí a rušit s nimi spojení, tak co vlastně rušíte, když ten druhý je vámi a vy jím? Rušíte zároveň spojení sami se sebou, se svým srdcem…

Na lidi, kteří mají spolupracovat a společně tvořit jsou nyní vyvíjeny tlaky, aby se rozdělovali. Nepodléhejte těmto tlakům… Pokud jste pevně ve své duši, svém srdci, tak cítíte lásku k sobě i ke všemu živému. Srdce, láska, nerozděluje, neodděluje, neodstřihává, ale naopak spojuje, propojuje, souzní. V srdci je vždy harmonie se vším, radost, soucítění.

Pokud se na druhého člověka dívám jako sám na sebe, a jsem ve svém srdci, tak i vnímám, že, když něco udělám, tak ten můj bližní se bude tak a onak cítit. A chtěl bych se já cítit, tak jak se cítí můj přítel? Jdu do svého srdce, které miluje, které je laskavé, soucitné a vím, že láska je bezpodmínečná. Tak jako miluji sebe, miluji i svého přítele…

V našem spojení, v našich srdcích, v našem sdílení a společném tvoření je obrovská síla. Než jsme šli na tuto planetu, tak se mnozí z nás domluvili, že se zde potkáme, rozeznáme a budeme pokračovat v naší misi. Srdce vás volá k těmto setkáním, srdce se chvěje radostí a štěstím, když se tyto duše poznají…

214

Čím více těchto lidí vibrujících na podobné vlně se sejde, tím rychleji se tvoří nové energie. Každý z nás má výraznější jiné schopnosti. Někdo dokáže stahovat vysoké vibrace z jiných, barevnějších vesmírů, jiný je dokáže zde na Zemi ukotvovat a propojovat s jádrem, někdo je více jasnovidný, jiný jasnoslyšný, někdo má potřebné informace, kódy, někdo přináší symboly, někdo je více ohnivý, další má silnější spojení s vodou. A když se tito lidé setkají a již jen, když tak vedle sebe jsou, tak se spojí jejich schopnosti a vše se transformuje velmi rychle. Jeden stáhne, druhý dodá informace, třetí symboly, další ukotví. Proto se setkáváme, proto sdílíme a společně tvoříme. Čím více jsme spolu, čím více o sobě víme, čím více se rozeznáváme, spojujeme, propojujeme, tím větší rychlost a sílu vše nabírá.

Pokud cítím spojení se svou duší, svým srdcem, vyšším Já, Zdrojem, Vesmírem, Zemí, poté cítím i spojení s jinými lidmi, lásku k nim, soucit a chuť společně tvořit.

Nepřišli jsme zde na dovolenou, přišli jsme zde pozvednou vibrace, vrátit Zemi do jejich původních kódů. A když se spojíme a budeme tak konat v radosti a lásce, tak více než kdy jindy pocítíme podporu vesmíru, radost a ve své podstatě to pro nás pak ta dovolená je, ale ne odpočinek, kdy ležím a nic nedělám, ale kdy tvořím a zároveň si užívám relax.

V současné době již vše jede tak rychle, že lidé vnímají ve svém srdci s kým se potřebují setkat. Při těchto setkání dochází k obrovskému léčení, aktivaci a k propojení schopností. Stačí jen spolu být, být ve svých energetických polích a už to jede. A tak se stává, že z tohoto setkání odejdete s drakem, se kterým tvoří kolega či se spojíte s jeho vesmírem, spojíte se s rostlinnou či minerální říší. Jeden předá druhému to a jiný ono. Barvy vašich energetických polí se promíchají a předají si informace.

A to jsou vztahy nové doby, ať už mezi kolegy, přáteli, milenci… Setkávají se ty duše, které si mají co předat, které spolu mají tvořit, které jsou na podobné frekvenci a propojují se.

Nikdo a nic není od nikoho odděleno, oddělovat chce jen naše ego, vzájemná láska spojuje…

A tak se spojme, nepalme mosty, neničme základy, nikdy nevíme, kdy nás ten most opět zavolá. Ve skutečnosti mosty mezi našimi srdci se zbořit nedají, ty jsou tam stále, ať chceme nebo ne. Jsou barevné, duhové, diamantové, třpytí se. V srdcích spojení nikdy nekončí…

Jen ve stavu odpojení se chceme odpojovat.

Tak nespalme to krásné v nás…

S láskou – Antalii

Ivona Antalii
http://www.kliceksrdci.cz

Zrcadlo sebelásky

Poslední dny byly skutečně velmi intenzivní. Ani ne snad proto, že by se toho odehrávalo až moc, ale proto, že jsem procházela náročným myšlenkovým posunem. Vysvětlím to. Od začátku roku 2017 jsem zkoumala své strachy hlouběji než jindy. Strachy si žádaly mou pozornost, přicházelo mnoho zkoušek. Období, kdy nám dochází více věcí, uvědomujeme si a všímáme, máme v životě všichni, ačkoli každý v různé intenzitě. Od své blízké přítelkyně jsem dostala před nějakou dobou krásnou knihu Minulé životy od Zdenky Blechové. Minulé životy navštěvuji velmi často, byla jsem zvyklá s tím pracovat, ale najednou ta kniha, co mi dlouho leželo v poličce netknutá, se přihlásila o pozornost. A spolu s ní i mnoho podvědomých vzorců.

Ačkoli na sobě pracuji ráda a posouvám se neustále bez pocitu stagnace, nebudu o sobě tvrdit, že mám vše vyřešené a nebudu tvrdit, že jsem „pochopila“. Jedno pochopení je pro mě jen jednou mušlí na pláži, kterou zkoumám. Člověk dochází pochopení celý život. Pochopení není jako konečná stanice, je to jen jedna z mnoha zastávek na cestě životem.

Hodně indícií mě vedlo k tomu, abych svou energii směřovala k práci, zhmotnění. A z druhé strany se mi do toho vkládaly situace neočekávané, ale Božím dokonalým plánem načasované. Nemohlo to být jinak. Věděla jsem to v tu chvíli, stejně jako teď. A tak v každém pocitu, který ke mně přišel, jsem zkoumala poznání, hledala pochopení.

Proč například nemám ráda, když mi lidé (v té nejlepší ochotě) pomáhají s mojí prací? Proč mi vadí neustále se opakující nevysvětlitelné a nevysvětlené chování lidí v mém okolí, kdy si nikdy nemůžu být jistá, zda tu pro mne budou nebo ne? Proč se pořád bavíme s lidmi o stejných tématech? Co pro mě znamenají vzkazy „zvenčí“?

Hodně se to motalo kolem vztahů. Pravděpodobně jste mou předchozí větou znechuceni, hodně lidí pořád bezvýsledně a bez posunu řeší vztahy. Ano, přiznávám, irituje mě to. Ještě v tuto chvíli nevím, proč nejbližší lidé v mém okolí nevydrží sami, zůstávají v nevyhovujících vztazích? Nedovedu to pochopit. Jsem sama a miluji to. Ano, občas říkám, že by se „někdo“ hodil, ale přitom sama dobře vím, že svou svobodu si užívám a nepustím k sobě jen tak někoho. Několikrát se mi někdo odrazil, kdo ke mně přišel, bylo to hezké a já stejně nic dalšího nechtěla. Byla jsem z toho viněna, ale já prostě nemám potřebu „muže“. Já mám potřebu budování společného vztahu založeného na poznávání se, hlubokých prožitcích a lásce, která roste z prvotní jiskry, nebo pevného přátelství.

Proto o to hůř chápu, že někdo má pocit, že bez „něj“ nebo „ní“ je poloviční a nemůže prožít to, co s tím druhým. A tak si říkám, že nemůže, protože nedovolí. Jakmile s takovým člověkem začnete hovořit na téma sexu, je tam fyzická přitažlivost a spoluúčast, výměna energií. Jenže ne vždy je pro nás samotné dobré určitá výměna energie s nějakým člověkem, která zůstává v nás. Po velmi dlouhé době jsem si zpracovávala i jednu energetickou výměnu, které bych nelitovala, ale po určitém čase jsem mohla pocítit, proč jsem do ní nikdy neměla jít – šla, abych pochopila.

horos

Každé pochopení nás více uzavírá nebo otevírá. Otevírá naše srdce, dovoluje nám milovat hlouběji. Jak ovšem můžeme milovat druhého, když nemilujeme sami sebe? Jak můžeme chtít vztah, kde se k nám někdo bude chovat férově, když mi sami k sobě nejsme fér? Jak můžeme chtít, aby nám někdo dal něco, co si sami neumíme dát? Jak můžeme stagnovat s lidmi, se kterými se cítíme více sami než šťastní? Proč neustále nadáváme a stěžujeme si a neumíme to změnit? Jsou to paradoxy, ve které žijeme.

Je to paradox lásky a bolesti. Protože většina jedná, a je i ochotná tvrdit, že naslouchá svému srdci, podle lásky v srdci nebo bolesti v srdci. Jak můžeme naslouchat zlomenému nevyléčenému srdci? Jak můžeme sbírat střípky své duše, které necháme všem těm nevhodným mužům, kteří nás jen měli učit mít rády samy sebe? Jak je možné, že je z toho viníme? Mluví ze mě bolest. Mluví ze mě neschopnost to změnit pro svět. Nicméně tím, že tuto zpověď píši, si uvědomuji, že dělám krok do své vlastní svobody a lásky, kde bolest bude zkušeností, ale ne mým vnitřním hlasem.

Bude to navždy přijatá minulost, která mi dovolí nežít život pro druhé, ale pro sebe. Bude to přijetí, ve kterém budu moci chodit po zemi mezi lidmi s otevřeným milujícím srdcem. Je to přijetí, které dá svobodu mě a tím i mým vztahům. A také je to okamžik, ve kterém ublížím těm, které opustím, ale já za jejich bolest už neponesu zodpovědnost dál.

Žiji a otevírám se vlastní pravdě. Pravdě mé celistvé bytosti, ne mého strachu a bolesti, špatných zkušeností. Otevírám se pravdě celistvosti, která je v míru s každou její částí – bolestmi, strach, minulosti, tak i radosti, odpuštění a lásky.

Ve Vesmíru jsme všichni jedno, jsme provázeni a učíme se. Věřím, že své lekce zdárně projdeme a chci v tom podporovat všechny, kteří jsou ochotni ji jít. Neopustím druhé proto, že prožívají zkušenosti a bolest, kterou mám přijatou. Zároveň nebudu ve svém životě držet ty, kteří nejsou ochotni tu změnu učinit, krok po kroku se vzdát minulosti a žít pořád podle toho, co by mělo nějak být, co nějak bylo a proč by to mělo být tak a ne jinak.

Věřím, že cesta nás vede všechny a přeji všem, aby na svých cestách poznali opravdovou lásku – ne tu partnerskou, tu svou, všeobjímající z Vesmíru, které je dostatek pro všechny a bez kterých vztahy, po kterých toužíme, prožít nemůžeme. 

Zdroj: http://brana-k-dusi.simplesite.com

Obraz vašej duše

…keď vám do života vstúpi obraz vašej vlastnej duše,
je to ako opojenie. To poznanie vlastného obrazu je nádherné. nevinné, ale zároveň hlboké. On je mnou a ja ním a obaja sme zároveň sami sebou. Čas neplynie, kozmický čas ostáva stáť, prežité chvíle zakoreňuje do nás tak hlboko, že pri myšlienke na ne ich prežívame znovu a znovu rovnakou intenzitou aj v neprítomnosti svojho obrazu. Všetko prežívame a vyjadrujeme v reči vášne, iná neexistuje. Každý pohľad, každý dotyk, každý bozk, každé splynutie je momentom, kedy sme jedno. Milovanie duší je najčistejšie a najvášnivejšie spojenie, aké je možné na tejto nádhernej pozemskej púti zažiť.

Do môjho života vstúpil „náhodou“. Dve duše, ktoré nevediac čo hľadajú, sa našli. Dnes mi je úplne jasné, že to nemohlo prísť skôr ani neskôr, muselo to prísť práve v ten pravý čas, kedy sme obaja boli na to pripravení. Od začiatku to bolo spojenie na duševnej úrovni, hodiny strávené v spoločných debatách na diaľku o veciach možných i nemožných, zvláštnych aj bežných, vzácnych, ale aj úplne najobyčajnejších. Ladili sme. Moje najhlbšie ja s ním ladilo na úrovni, ktorá nemala nič spoločné s porozumením, aké bežne vzniká medzi ľuďmi. postupne som mu dovolila nahliadnuť do mojich tajných komnát, kam som obyčajne nikoho nepustila. Bolo to vzájomné.

moon-dvojplamen

Je jediný, kto videl moje Ja nahé, úplne obnažené, tak zraniteľné ako laň v lese, keď pije vodu z priezračného potoka. Aj ja som sa napila, plnými dúškami som prijímala ten vzácny elixír života, ktorý mi ponúkol. Viem, že sa pýta: „Prečo je to takto?“; „Prečo sme sa nestretli skôr?“ Nemohli sme sa, neboli sme pripravení stretnúť seba samých. Nezvládli by sme to. Nedokázali by sme ustáť vlastnú vášeň, ktorá nás v životoch ženie vpred a ktorej naši najbližší zatiaľ nerozumejú. Uhoreli by sme ako fakle.

Je to dokonalé spojenie. dokonalý súzvuk. Dokonalá súhra. Sme si všetkým a zároveň ničím. Strácame sa a opätovne nachádzame jeden druhého vždy, keď zatúžime po domove. Po tom ozajstnom, vesmírnom. Nie je postavený ani z kameňa, ani z tehál. stojí na oveľa pevnejších základoch. Stojí na základoch prenádhernej lásky. Takej, ktorá nechce MAŤ. Nechce VLASTNIŤ. Nechce MENIŤ. Takej, ktorá VIE. Takej, čo CHÁPE. Takej, čo TVORÍ NÁS SAMÝCH. A práve táto láska je dôvod, prečo je naše pozemské putovanie oddelené. Máme lásku dávať, učiť jej našich najbližších, vedome objímať život vo všetkých chvíľach a prijímať s pokorou všetko, čo nám ponúka.

Vesmír vraví, že on je moja hĺbka, ja jeho sloboda. Dokonale vystihnuté. Už viac neblúdim životom, viem, prečo som tu, viem, prečo je tu. Vedie ma do vlastného šťastia, ukazuje mi šťastie, ktoré je vo mne, a na ktoré som chcela zabudnúť. Vesmír nás spojil, aby sme vedome pretvárali svet okolo seba na miesto, ktoré je preplnené láskou. Kde budeme priťahovať dušičky, ktoré to cítia rovnako a budú nám pomáhať s transformáciou tých, ktorých toto poznanie ešte len čaká.

Som, kto som, aj vďaka nemu. Som bláznivá, slobodná, vášnivá. Dovolila som si byť pri ňom ženou. Nespútanou, divokou, jemnou, nežnou a citlivou zároveň. To, čo som donedávna neakceptovala, teraz s pokorou prijímam. Prijímam samú seba vďaka nemu. Spoznávam seba cez neho. Je vo mne a ja v ňom. Dve úžasné bytosti spojené tým istým poznaním.

S vášňou v srdci,
Cora

Zdroj: Love Soul Life Freedom

Cesta k dvojplameni vede přes vlastní přeměnu

Hlavním smyslem a posláním dvojplamenných párů není žít spolu partnerský život, věnovat se s láskou jeden druhému a sdílet společné štěstí. Předním smyslem a posláním je společně tvořit ve prospěch celého společenství. Propojit energie dvou celistvých, vzájemně sladěných celků a vytvářet společné dílo. Pro maximální účinnost je nezbytné, aby celky byly opravdu harmonické, stejného vnímání, smýšlení i projevování. Proto musí dříve, než spočinou vedle sebe ve společném konání, oba dokončit cestu své přeměny. Dokud tak neučiní, není jim umožněno se k sobě trvale přiblížit. Jsou mezi ně stále kladeny překážky a úkoly nutící je hledat nové cesty a nové způsoby, rozvíjet a měnit sami sebe. Vzájemná touha, vnitřní propojení a sounáležitost je nenechá ustrnout, stále je pobízí pokračovat dál a pracovat na své transformaci, procesu smrti a znovuzrození.

Cesta k našemu dvojplameni vede pouze přes naši vlastní totální přeměnu. Přeměna spočívá v odstraňování starých zakořeněných programů, které přejímáme zpravidla po svých rodičích a ze zažitých společenských zvyklostí a tradic. Jsou to vzorce, v nichž vládne závislost, nesvoboda a nerovnováha. Je třeba je nahradit novými a zdravými, založenými na principu samostatnosti, svobody, vyrovnanosti. Někdy bývá staré naprogramování natolik zakořeněné, že je pro některé jedince s nedostatečně vyvinutou vlastní osobností opravdu velmi těžké se z nich vymanit. V těchto případech je nezbytné nejdříve pracovat na nalezení a posílení své vlastní individuality, znovuobjevení své hodnoty, sebelásky a sebeúcty.

Velmi často se stává, že především ženské dvojplameny, neomylně vnímající sounáležitost se svým dvojčetem, jsou velmi ovládány neskutečnou touhou spočinout vedle svého partnera. Z počátku se snaží ke svému dvojplameni co nejrychleji přiblížit přímou cestou. Stále však používají staré známé vzorce, staré naučené chování a tím opakují stále stejné chyby. Takto buď opakovaně spočinou ve slepých uličkách anebo tvrdě a bolestně narážejí, třeba i zažívají osobní „katastrofy“. Většinou, až na pokraji svých sil si začnou uvědomovat, že tudy cesta nevede. Je třeba udělat něco jinak, něco změnit, aby výsledek byl jiný, úspěšnější. Každý pád, náraz, ztroskotání, je tu od toho, aby s námi otřásl a dal nám najevo, že je třeba zvolit jiný postup, jinou cestu. Nové způsoby a postupy však musí být přijaty za své a pevně ukotveny. Trvalé změny je možné dosáhnout pouze svojí vlastní důsledností. Jen takovým způsobem lze nefunkční programy přenastavit.

Každému přichází do života právě to, co potřebuje pro svůj zdárný vývoj a další růst. Mnohdy tak musíme čelit i opravdu těžkým a nepříjemným situacím. Pokud se jim úmyslně vyhneme, vrátí se nám po nějakém čase zpět. Je tedy vhodné brát tyto životní peripetie spíše jako výzvu a příležitost než jako těžký úděl. Každá zkouška, úkol a překážka, které jsou před nás postaveny, jsou určeny k našemu zocelení, rozvoji a proměně – změně vnitřního nastavení. Dokončením přeměny se z každého dvojplamene stává celek obsahující vnitřně ženu i muže ve vyrovnaném poměru. Takto je odstraněna závislost, nedostatek, potřeba mít vedle sebe kohokoli, kdo by ho doplňoval. Každý jednotlivec je schopen fungovat jako celek a naprosto samostatně. V dvojplamenném páru sice může jeden vystupovat více jako žena a druhý více jako muž, v době nepřítomnosti partnera však v sobě dokážou aktivovat a plně využívat i opačné hodnoty. Mezi párovými dvojplameny poté již nedochází k výkyvům a kolizím způsobeným nedostatkem čehokoli. Mohou se tak plně věnovat společnému tvoření. Jejich tvořivá síla se při společném konání umocňuje.

twin21

S naší přeměnou nám pomáhají i jiné osoby, než je náš dvojplamen. Jsou to lidé, se kterými jsme v jakémkoli vztahu, rodinném, pracovním, přátelském… ale třeba i ti, co nám pouze na chvíli projdou životem. Mohou to být však i naši společníci a průvodci ze zvířecí říše. Je vhodné sledovat, jak se k nám ostatní chovají a jak k nám přistupují, jaké máme vzájemné vztahy. Pokud něco nesedí, neladí, je třeba hledat chybu v našem vlastním chování, v našem vlastním postoji, neboť protějšek je nám vždy naším zrcadlem. Zpravidla nás má na něco navést, něco naučit, přivést k nějakému pochopení. Vhodné je pokusit se na konfliktní situaci nahlížet z jeho pozice, z jeho pohledu, a snažit se pochopit a porozumět tomu, co nám svým chováním a postojem chce říct. Mnohdy nahlas vyslovená slova nemusíme chápat správně, můžeme jim přikládat jiný význam, než byl úmysl toho, kdo je vyslovil. U zvířecích partnerů je třeba porozumět stylu komunikace, který je jim vlastní, ale i pracovat se svojí vlastní intuicí.  Aby však i druzí rozuměli nám, musíme být my sami pro ně čitelní a své postoje dávat najevo jednoznačně. Naše mysl, slovní projev i samotné činy, musí vypovídat naprosto shodně.

Funkční společenství na vrcholu svého rozkvětu je tvořeno různorodostí, obsažením všech možných variant. Skládá se z mnoha střípků různých tvarů, vlastností a funkcí, přesně však zapadajících do sebe. Každý má své místo, každý má svůj význam, každého je zapotřebí. Eliminace vzájemně doplňující se různorodosti vede k nestabilitě a úpadku. K dosažení bodu absolutního stavu dokonalosti, funkčnosti a stability, je třeba nalézt a navrátit všechny prvotní dílky v jejich jedinečnosti, pravé hodnotě, funkci a významu.

Původní jádro, funkce a význam obou z každého páru dvojplamenů je stejný, neboť se zrodili společně se stejnými vlohami a stejnou strukturou. Postupem času, ovlivněni odlišným prostředím při odděleném putování, měnili své zvyklosti, své původní postoje a vzorce chování. Prvotní podstata a autentičnost byly zastřeny nánosy odlišných prožitků, zkušeností, prožívání. Nyní jsou dvojplameny směrovány k návratu ke své původní ryzí čistotě tak, aby byly oba stejní, takoví, jako byly na počátku. Znovuobjevováním a přijímáním své autentičnosti, původního statusu, se navrací domů na místo svého zrodu, do fungujícího a vzkvétajícího celku, jehož jsou spolutvůrci.

Stejně tak, jako se každý dvojplamenný jedinec stává individualitou, je každý dvojplamenný pár jedinečný. Jedinečnost a individualita jsou projevem vnitřní svobody a autentičnosti. Poutají však pozornost, neboť představují vyčnívání z davu, vybočování ze starých, jednotných, řádem daných vzorců. Odchylující se jednotlivec, pár i skupina se mohou setkávat s nepřízní okolí, s nesouhlasem a nepochopením nesvobodných bytostí, uvězněných ve starých programech, jež jediné znají a považují správné. Avšak i tyto nesvobodné bytosti budou postupně pobízeny k tomu, aby samy hledaly nové cesty a nová sebevyjádření, neboť postupem času to budou právě ony, kdo budou vybočovat z různorodého spektra a nebudou zapadat do nově se tvořícího, celistvého a funkčního společenství.  Setrváváním ve starých programech nebudou nalézat své místo, své původní působiště, ve kterém se zrodily a ve kterém jsou opravdu doma.

Ivana „Geri“ Kutnarová

Zdroj: https://dvojplameny.wordpress.com

Honba za fenoménem Dvojplamen

V posledním období se do povědomí lidí dostávají informace o partnerství dvojplamenů. Zájem o tento fenomén stále narůstá. Avšak představa o tom, jaký tento vztah je, o romantické lásce, unášejících čarokrásných pocitech, splynutí ve společném láskyplném objetí, však bývá velmi zkreslená a zavádějící. Skutečnost, opravdové prožívání a smysl těchto vztahů, je úplně jiná.

Zda se v aktuálním životě vůbec se svým dvojplamenem setkáme, nemůže ovlivnit naše vlastní přání či neutuchající touha vedle něj spočinout. Shledání bývá předem daná událost a stává se tak až na závěru vlastní cesty poznávání, rozvoje a růstu, po mnoha inkarnacích. Se svým dvojplamenem se potkáme až poté, co jsme na této Zemi prošli vším a zakusili už téměř vše, co vůbec bylo možné zažít.

O romantickém vztahu a vůbec o fungujícím vztahu dvojplamenů, se nedá hovořit v jeho fázích předcházejících dorovnání na všech úrovních, s výjimkou počáteční nedlouhé fáze setkání a „nahlédnutí do ráje“. Další, následující stádia, jsou více méně utrpením, jelikož vyplouvá na povrch vše, co je potřeba transformovat, dorovnat a doladit. Je to velice náročné, neboť mnohdy až opravdu nesnesitelná bolest dokáže jedince přimět ke změně, vlastní práci na sobě. Čím více se však oba blíží osobní rovnováze a tím tedy i rovnováze společné, vše se ustaluje a obnovuje se společné sdílení, cítění a harmonické prožitky. U naprosto dorovnaného dvojplamenného páru, po překročení hranice rovnováhy, se však nejedná o tradiční romantický zamilovaný vztah. Zamilovanost a romantika nejsou na místě. Jedná se o vyzrálé ustálené uvědomění a vnímání. Nevyznačuje se citovými výkyvy v úžasných výšinách při vzájemném sdílení a souhře, a zároveň ve strmých propadech při odloučení či neshodě. Jedná se o ustálenou rovinu vyzrálých postojů bez kolísání, je to naprosté sladění a sounáležitost. Někdo by zde mohl postrádat dynamiku, ovšem ta by pár odváděla od jeho pravé podstaty, společného, vyrovnaného, stálého a cíleného konání a tvoření.

Mnoho, zvláště velmi romanticky založených lidí, se zhlédlo v tomto fenoménu, a toužíc prožít úžasnou lásku, dosud nepoznané city, splynutí s milovanou osobou, směřují téměř veškerou svoji pozornost a energii k hledání a nalezení „své druhé poloviny“. Upínají se na hledání a sblížení se svým dvojčetem a zapomínají žít. Hledají někoho, bez koho se necítí úplní a nemohou zažít pocity absolutního štěstí. Touha po nalezení a splynutí se svým dvojplamenem se může proměnit až v chorobnou posedlost, která však pouze naznačuje neschopnost plného žití a prožívání svého vlastního života.

I mnohé ženské dvojplameny se velmi upínají na svého párového partnera, a to obzvláště tehdy, kdy po setkání a počátečním nádherném prožitém období, jejich vztah z důvodu neutichajících a stále se stupňujících rozporů ztroskotal. Povědomí a informace o konceptu dvojplamenů jim mohou sice jisté věci pomoci vysvětlit, ale také je mohou svést k tomu, že veškeré své úsilí a pozornost budou směrovat na sblížení se svým partnerem, avšak zapomenou žít svůj vlastní život. Utrpení způsobené marným stíháním svého dvojčete je stejně nakonec donutí vrátit se k sobě, ke svému životu a nalezení všeho, co hledaly u svého dvojplamene, uvnitř sebe samého. Jsou donuceni naučit se žít, prožívat, být šťastní a naplnění sami se sebou. Dvojplamenný vztah nedovoluje závislost a potřebu někoho doplňovat, či být někým doplňován.

twin4n

Je důležité si uvědomit, že člověk jako osobnost je sám celek. K tomu, aby fungoval, nepotřebuje nikoho jiného, nikoho vně sebe. Je však třeba, aby se naučil být šťastný a naplněný jen sám se sebou bez závislosti na komkoli jiném. Štěstí, spokojenost a naplnění musí vycházet z jeho vlastního nitra. Šťastný, vyrovnaný a naplněný člověk již pak vedle sebe nepotřebuje nikoho, kdo by ho doplňoval, vyrovnával nějakou jeho slabinu či nedokonalost, cokoli mu dával. S obdobně založeným partnerem může vytvořit vztah, který není stavěn na potřebě či závislosti, ale na harmonickém sdílení. V případě, že v tomto vztahu dojde k jakkoli dlouhému odloučení, nedochází ke krizi z nedostatku či závislosti, neboť druhý z partnerů je schopen zabezpečit sám sebe ve všech oblastech života, a to citových i materiálních.

Každý partnerský vztah, který je nám dán, je pro nás důležitý a přínosný, má nás něco naučit, máme jeho prostřednictvím něco pochopit, umožňuje nám žít a prožívat. Pokud bychom se upnuli pouze na hledání dokonalého partnera ve ztělesnění našeho dvojčete, a žili život v naší vlastní vytvořené samotě a izolaci, sami bychom blokovali vlastní vývoj, ochuzovali se o vlastní prožitky, nové zkušenosti. Úmyslně bychom bránili našemu osobnímu růstu a mrhali drahocenným časem vlastního života. Svůj dvojplamen potkáme až v okamžiku, kdy budeme již dostatečně připraveni, budeme mít potřebné množství zkušeností a prožitků. K tomu nám právě mají dopomoci i předcházející partnerské vztahy.

Konceptem dvojplamenů je smysluplné a účelné se obšírněji zabývat až ve chvíli, kdy tato situace člověka skutečně potká a přímo se ho dotkne, kdy je zažehnut proces sbližování. Od této chvíle zpravidla nebývá cesty zpět, není možné proces zastavit či pouto přetrhnout. Nezbývá nic jiného než se situaci postavit čelem a začít postupně zdolávat všechny zkoušky doprovázející proces vlastní transformace. Toto období bývá velmi náročné a bolestné, mnohdy doslova utrpením. Nemálo dvojplamenů upřímně přiznalo, že by bylo raději, kdyby své dvojče nikdy nepotkalo. Přestože jsou dvojplameny vnitřně vedeny ke sladění se svým partnerem a k závěrečnému vytvoření vyrovnaného stabilního svazku s jistým posláním, nesmí se nezdravě upínat na vzájemné přibližování, a tedy přímo na svého partnera. Musí žít svůj vlastní plný život. Proces sbližování je o jejich vlastní totální přeměně a závěrečné společné „splynutí“ – ujednocení je pouze důsledkem jejich vlastního růstu a transformace.

Pravým smyslem života na Zemi je naučit se žít. Žít, užívat si, radovat se, být naplněni a šťastni. Tomu nás paradoxně učí i zkušenosti a prožitky, které nám nejsou zrovna příjemné. Je tedy třeba přijímat do života a zpracovávat vše, co nám vstupuje do cesty. Žít teď, v tomto okamžiku, na plno, a nemrhat svým životem a časem vlastním ustrnutím, hledáním své ztracené „druhé poloviny“ či čekáním na vysněnou dokonalou lásku.

Ivana „Geri“ Kutnarová

Zdroj: https://dvojplameny.wordpress.com