Někomu to přijde divné – komunikovat se stromem? Copak to jde? Ano, jde. Strom sice nemluví jako my, ale je to živá bytost, která dokáže přemýšlet, žít a růst. A za svůj život, který je často mnohonásobně delší než život člověka, získá velkou moudrost. Strom samotný – tedy dřevo, kořeny a listí – je jen tělo. Tak jako nohy a ruce nemohou samy existovat a projevovat se, tak ani strom tak, jak si jej představíme, není inteligentní bytostí. Ale zatímco naše tělo obývá duše, která mu dává osobnost a život, tělo stromu obývá tzv. déva.
Déva je něco jako duše stromu, jeho osobnost. Dévové přicházejí z Jednoty do níž se po smrti stromu zase navrací. Ale pozor – když utrhnete větévku, ta ihned neodumře, ale žije dál a v ní přežívá i malý kousek dévy, který s větví putuje dál. Proto má dřevěný nábytek „duši“ a je příjemnější než plastový. A proto je pohled na vykácený les nebo les napadený chorobou tak smutný. Pařez má kořeny a stále žije, takže zbytky nešťastných zbytků duše stromů, dévů, zůstávají na tom místě další roky, osamělé a nešťastné, dokud pařez neodumře. Netrhejte proto nikdy zbytečně větve ze stromů a je-li to možné, po pokácení stromu vyrvěte ze země i pařez, ať déva může v pokoji odejít.
Jaké jsou dévy? Nebo dévové?
Je to spíše tak, že v každém stromu žije specifický druh dévy podle druhu stromu. V bříze jsou to dévové s jemnějšími, až ženskými energiemi. V dubu zase majestátní, silní, hromotlučtí dévové. Každý strom má ale i své individuální vlastnosti – podle toho, kde roste a jak často přichází do kontaktu s lidmi. Některé stromy v hlubokém lese může být těžké zkontaktovat, někdy se těší na lidskou společnost. Naopak zase stromy v parcích jsou někdy na lidi naštvaní a nesnáší je, jindy se s nimi rádi baví.
Inu, každý strom je individuální bytostí a záleží jen na vás, s kterým se dáte do řeči jako první. Důležité je, aby vám byl strom na první pohled sympatický, něčím vás zaujal. Stromy, které rostou v krajině osamoceně bývají sdílnější a hlavně silnější než stromy, které rostou v lese. Možná je to dostatkem živin a slunce. A nebo tím, že stromy v lese jsou navzájem propojené a komunikují mezi sebou. Nepotřebují tak navazovat kontakt s nikým jiným.
Se stromem mluvte jako s člověkem – déva slyší vaše myšlenky a rozumí vám. Když ke stromu přijdete, položte na něj dlaň, jako byste mu podávali ruku, a pozdravte jej. Pokud ucítíte příjemný pocit, strom vás také zdraví a je ochoten se svámi bavit. Pokud vám po zádech přejede mráz nebo vám bude nepříjemně, strom komunikovat nechce. Pak se s ním rozlučte a najděte si nějaký jiný.
Jakmile najdete ochotný, přátelský strom, můžete se o něj opřít dlaněmi nebo si k němu sednout. Hlavně se ho stále dotýkejte, komunikace s dévou je tak snažší. Můžete nechat strom, ať vám vypráví nebo se ho zeptat na nějakou otázku. Až ji vyslovíte (nebo až se rozhodnete, že vás zajímá příběh stromu), sedněte si, dotýkejte se kmene a na nic nemyslete. Prostě vyprázdněte hlavu a nechejte dévu, ať ji naplní obrazy. Možná jim zpočátku nebudete rozumět, protože stromy vnímají a myslí jinak, než lidé. Nechejte to plynout a déva se vám pŕizpůsobí, abyste to chápali. Hlavně trpělivě naslouchejte a nepřerušujte strom. Oni žijí dlouho a mluví často pomalu, na všechno mají čas. Nejsou jako my lidé, uspěchaní a maličcí. Jsou velcí a majestátní a žijí velice pomalu. Pomalu rostou a pomalu se i rozmnožují. To se od stromů můžete naučit jako první – nespěchat, jen nechávat čas plynout kolem sebe a všechno vnímat, nic nesoudit, jen růst a žít.
Vnímat myšlenky stromu se vám nemusí podařit napoprvé. Co byste ale určitě ucítit měli, je pocit. Příjemný, nepříjemný, hladivý nebo nazlobený. Prostě to, jak se strom cítí. Vy sami pak můžete stromu povědět vše, co vás trápí – stydíte-li se, tak i v duchu. Strom vám pomůže s uzemněním a odplavením starostí skrze jeho kořeny k Matce Zemi, která si s nimi již poradí. Nezapomeňte se vždy se stromem rozloučit a poděkovat mu.