Archív

Přijměte své mistrovství

Co s myšlenkami? To je jedno z duchovních dilemat, které člověk, který se vydá na duchovní cestu, v sobě musí dříve nebo později řešit.

Jsou tu duchovní proudy, které učí záměrovat, tvořit si vlastní realitu, pozitivně myslet, a vedle nich klidně existují jiné, které říkají: hlava do duchovna nepatří, žijte srdcem, nic nechtějte, žijte tady a teď a přijímejte to, co přichází. Některé konzervativní proudy dokonce popírají i srdce a vedou k absolutnímu odevzdání se do boží vůle, neboť i pocity mohou být vnímány jako cesta na zcestí.
A mnozí duchovně hledající přebíhají z jedné strany na druhou, ze semináře na seminář, od knihy ke knize a snaží se odlišit hlas srdce od ega a jeho myšlenek. Není divu, protože pravdu mají jako vždy všechny strany, ale vždy za určitých okolností, v určitých úrovních a souvislostech.
Jedna věc je ale jistá a platí na všech úrovních: ať už na to věříte, či ne, ať s tím pracujete vědomě či nevědomě, ať už tomu jdete naproti, či to popíráte: Jste tvůrci této reality. 

Někdo teď může namítnout, že tahle myšlenka není nic nového. To je pravda. Ale zatím je tu jen pár jedinců, kteří pochopili, co to skutečně znamená. Většina lidí si totiž pod tím představí, že si mohou vytvořit svým myšlením skvělé pracovní příležitosti, přitáhnout ideálního partnera, mít skvěle vypadající tělo, hojnost peněz, jet na vysněnou dovolenou… To ovšem není žádná tvorba reality, to pouhá změna klece v ZOO.

Uvedu příklad: Bydlíte v rodinném domku a cítíte potřebu změny. Tak se rozhodnete, že stěny už nechcete bílé, ale vymalujete je jinou barvou. Někdo vymaluje místo bílé na zelenou a považuje to za velkou změnu. Někdo je odvážnější a vymaluje každý pokoj jinou barvou, nebo každou stěnu jinak. Ano, tvoří, ale změny jsou pouze dílčí, pořád je limitován ve svém prostoru stěnami a jejich materiálem. Někdo je schopen jít ještě dál a rozhodne se třeba tapetovat, nebo stěny něčím obložit. Skvělé, ale pořád zachovává dané struktury, rozvržení pokojů je stále stejné. A co třeba nějakou stěnu zbourat a zvětšit prostor? Nebo zbourat celý dům a postavit jej úplně jinak a z něčeho jiného?

Asi tušíte, na co narážím. Většina lidí, kteří přijali myšlenku tvorby vlastní reality, vědomě tvoří pouze v omezených strukturách, pohybuje se stále ve stejných mantinelech, jen mění barvy stěn. Zbytek jejich tvorby je nevědomý, protože si nedokážou představit, kam až jejich vědomí skutečně sahá a co všechno by mohli vlastně svým vědomím utvářet. Zkrátka netuší, kdo skutečně jsou.


Není proto divu, že jiní duchovní bijí na poplach před tímto způsobem tvoření, protože vnímají, že jen pomáhá upevňovat struktury našeho omezeného světa. Zůstáváme stále ve vězení, jen si přemalováváme jeho stěny. Jsme uvězněni v iluzích, jen se mění jejich barvy a formy. Můžeme podlehnout dojmu, že někam směřujeme, že se vyvíjíme, že jsme úspěšní… a až s odstupem času zjistíme, že jsme stáli na místě a za okýnky našeho světa se pouze měnily kulisy. A hromada odpadků z věcí, které jsme ve svém životě nechtěli, se zvětšila.

Proto je logické, že tady pak vzniká protiváha těch, kteří říkají, buďte otevřeni něčemu většímu, než co si dokážete představit, vymaňte se se svého myšlení, nelimitujte se, neplánujte, nezáměrujte, jen buďte. To je velmi důležitý postoj, často ale vede k tomu, že je s vaničkou vylito i dítě a dojde k absolutnímu odmítnutí vědomého tvoření a k odevzdání se do vůle “čehosi” většího, moudřejšího, silnějšího než jsem já.

A jak už jsem psala výše, člověk tvoří vždy, ať už vědomě, čí nevědomě. A ti, kteří tomuto postoji podlehnou, tak nevědomky tvoří realitu, ve které se může objevit cokoli, co nám dá zakusit to větší a mocnější nad námi. Tvoří realitu bezmoci člověka vůči něčemu, co se může jevit jako vyšší, silnější, velkolepější, vědomější. A to “něco” může použít kostýmy a převleky božské i ďábelské. Podstatné je, že to sice přechodně člověku může propůjčit i pocit síly ze spojení s tímto “něčím”, ale v důsledku to pak upevňuje pocit malosti a nedostatečnosti člověka vůči okolním vlivům: přírodě, Bohu, systému, negativním entitám a mimozemským energiím…

A tak ti, kteří příliš vzpínají své ruce k nebi a upírají své zraky k mimozemským bytostem (ať už s obavami nebo nadějí) nebo vysokým božským energiím, otevírají svými záměry nevědomě brány této reality pro leckoho a lecco, co se tady může hrát roli silnějšího.A ti, kteří věří v danost čehokoli, v osud, předurčenost, zase zavírají cestu k vývoji, k možnostem a novým řešením. Staví tak sebe a ostatní do role oběti, zdroje energie, který může být volně využíván. Sami si pak tvoříme soupeře, zkoušky, necháme se zneužívat, zažíváme malost a bezmoc. A pak se zbytečně tvoří konspirační teorie a hledá se viník. Jenže viník je v našich hlavách.

V této realitě není silnější tvůrčí energie než lidská. Je to místní energie, která tvoří tuto realitu.  A i když to není běžným zrakem vidět, je to energie, ze které vyrůstají všechny hmotné i nehmotné projevy, energie, která definuje zákonitosti a podmínky k životu.Problém je v tom, že to nevidíme, že  jsme na to pod vlivem různých iluzí už před dlouhými věky zapomněli. Člověk je Bůh, který to o sobě neví. A tak se nechá snadno ovládat. 
 
Je třeba, aby člověk znovu vyrostl. Celá transformace, celý duchovní vzestup je o tom, aby člověk pochopil, že může sám, že má velkou hodnotu, že je dobrý a bez viny, že má nástroje k tvoření, že obsahuje všechno. Není nic vnějšího, co by tomuto světu mohlo pomoci. Musíme to najít v sobě.

Proto tvořte svými myšlenkami co nejvědoměji, rozhodně nebuďte bezmocní a neodevzdávejte se do ničí vůle, ale zároveň buďte otevření, nelpěte na konkrétních formách a projevech života, protože život je mnohem víc, než si dokážete představit.
Tvořte svými záměry pravdivý svět, ve kterém bude každý moci prožívat sebe sama, svou kompetentnost a zároveň bude mít možnost potkávat se a spolutvořit se stejně naplněnými kompetentními lidmi, kteří se ničeho nebojí, před ničím ve svém životě neutíkají, protože jsou si vědomí své síly, velikosti, celistvosti.

©Iva Uhlířová, 2017. Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.

Sebeúcta, sebevědomí a respektování sebe sama

Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.

Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.

Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě – nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté “mělo by se”, protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: “Proč si vybírám zažívat právě tento pocit,” nebo “proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?” Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: “Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?” Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za “své jisté”, jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své “já”, stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: “Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce.” Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.  

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám – rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: “Cítím se ublíženě,” namísto “tys mi ublížil/a”. Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: “Vybírám si cítit se ublíženě.” Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.

Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za “své jisté”. Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

– z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman 

TEMNÁ NOC DUŠE

Mystikové a jógini považují tento stav za největší zkoušku života.
Já bych však neřekl, že je to jen zkouška. Podle mne je to prostě pád. Nepřichází v začátcích hledání, ale až později, po jistých hlubších duchovních zkušenostech. Není to ovšem trest za naše hříchy, jak si mnozí myslí. Naopak, je to duchovní výzva pomocných božských sil, výzva k duchovnímu pokroku. Zkušenost je to ovšem přesto strašná. Já, protože znám toto období až moc dobře, jsem tomu říkal pád rovnou do pekla. Prodělal jsem ho také, i když je to už hezká řádka let.

Je to pád, který se projevuje jako silný nedostatek duchovní moudrosti, jako naprosté neštěstí. Jen si to představte. Jste už jakž takž pokročilí, takže máte naprostou nechuť, ba přímo odpor ke všemu, co je povrchní, plytké a stupidní, všední a šedé, a celým svým srdcem toužíte po nadpozemské blaženosti, protože jste ji již mnohokrát okusili. A zčistajasna je všemu konec, ono nadpozemské vás najednou nechce. A vy ani nevíte proč. Následkem toho, jak sílí vaše duchovní touha, sílí i vaše neštěstí a temnota, a duchovní tma se stává neproniknutelnou.

Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře – já to aspoň nevěděl a můj přítel také ne, protože nám to nikdo neřekl a nikdo neporadil. Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho – štěstí i života.

Proč ještě žít? Staré špatné dávno zapomenuté sklony, o nichž jste měl za to, že jste je už dávno překonal, se znovu objevují a napadají vás jako nezranitelné hydry a lákají vás, abyste se k nim opět a opět vrátil a utápěl v nich svůj čas. Ale ani tím to ještě nekončí. Na všechno nakonec padá neplodná, mrtvá, zatuchlá rezignace. A vaše vůle je nyní tak oslabena, že udělá i to, co by nikdy dřív neudělala.

Je to hrozná doba. Nejčernější období života, jaké znám. Duchovní světlo, které vás již oživovalo a znovu a znovu vracelo k životu, nyní zhaslo docela a zůstává jen bezcílný strach a beznadějná duchovní nejistota s přesvědčením, že to tak už bude asi navždy. Navždy! Snad až do skonání světa.
Co má člověk za těchto okolností dělat? Nic, leda snad umřít. Ale ani to se mu nepovede. Jako se to ještě nikdy nikomu v temné noci duše nepovedlo. Proč? Protože temná noc duše je nejen zkouškou, ale vlastně i milostí, jak už jsem řekl. Je to nejvyšší milost Božích sil na duchovní cestě.

I když vaše duchovní cvičení nevedou k ničemu a člověk je tak zoufalý a osamělý jako ten zpuchřelý kůl v plotě, temná noc duše není ničím jiným než milující milostí nejvyššího Já.

A potom uprostřed největší tmy a tísně přichází zvrat. Náhle, když už jste nic nechtěli a ani nemohli chtít a na všechno naprosto rezignovali, náhle je tu světlo vyšší a jasnější než kdykoli jindy a vaše meditace se změní v koncentraci, koncentrace v kontemplaci a kontemplace v duchovní jas. Tak jsem to zažil kdysi já sám, a proto vím, o čem mluvím. A právě tak to zažil i můj dobrý přítel. Co mu zbývalo? To, co je příznačné pro tuto situaci, totiž změnit taktiku. Odložit, ba přímo zavrhnout dosavadní evoluční postup dlouhé cesty, na které dosud pracoval tolik trapných let, a nastoupit krátkou duchovní cestu uvědomění. Uvědomění si toho, čím odjakživa člověk je – svého vlastního božství. To však znamená jediné – cele se obrátit k samotné pravdě, ke zdroji existence a dovolit jí, aby pronikla celou vaší bytostí, myšlenkami, žádostmi, vírou i altruistickou činností, a setrvat tak už napořád a stále. A bez ustání si připomínat védántickou pravdu, že božství není něčím, co má být jednou dosaženo, ale zeje a žije v člověku stále už teď a právě teď, v každém současném okamžiku života. Přestat se proto po božském pachtit a těžce o ně usilovat, jako to dělal můj přítel a jak jsem to po celá dlouhá léta dělal i já, a prostě se mu odevzdat.

Eduard Tomáš – Živá věčnost – paměti mystika II.

Zpráva pro ty, kteří kráčí sami v tichu svého srdce…

Milí spolutvůrci,

někteří z nás již řadu let vytrvale, osamoceně, ale s láskou kráčíme a držíme pochodeň svého světla na místech, které bylo a je skryto před zraky většiny. Vidět nás i nadále nebudou ti, kteří se tak rozhodli.… Transformujeme a ukotvujeme nové energie v místech svého působení – osobního života, většinou tam, kde zůstalo prostředí a příroda nedotčena od nastaveného konzumního způsobu života, ale i tam, kde by to nikdo nečekal…

Nyní jsme již postoupili dále a tyto nové energie se začínají zhmotňovat a zviditelňovat stále více. Týká se to samozřejmě i těch osob, které tyto nové energie nesou a stávají se skutečnými majáky pro ostatní… Doslova vystupují z mlhy… Začínají se nacházet a propojovat i ve svých osobních životech, protože v sobě nastolili rovnováhu a klid a naladili své vnímání na skutečnou jednotu srdce. Spojují se připravení. Jejich Srdce ožívají  rytmem Nového Života.

Začíná nás to přitahovat a zavádět do míst a situací, která již vyzařují tyto nové energie, nebo k lidem, kteří tyto energie nového vědomí nesou. Toto vyzařování bude stále silnější. Postupně začínáme nacházet své spolupracovníky a členy své duchovní rodiny, se kterými nás čeká společný úkol, na kterém jsme se před inkarnací domluvili a do této doby jsme na něj byli připravováni. Proto se vnitřně nebraňme tomu, co sami v sobě cítíme a pojďme za tím. Nenechávejme se odradit radami druhých, protože jedině vaše vnitřní vedení a osobní zkušenost je pro nás a o nás.

Jakékoliv řízené sjednocování v dualitě nemá dlouhého trvání, protože většina jednotlivců není stále na své osobní úrovni připravena postoupit dále. Mnoho z lidí se rozhodlo zatím „vzestupovat“ ve svém egu, což nemá s osobním vzestupem skrze své srdce nic společného. Bude jim ještě nějakou dobu trvat, než uvidí a pochopí souvislosti a hloubku ve všem čím se obklopují, neuvědomují si vůbec důsledky svého nevědomého konání, které se mnohdy tváří velmi duchovně. Tudy cesta vzhůru nevede… V srdci neexistuje žádná dualita, žádný rozpor, který by vytvářel neustále oddělování. Semínko je zaseto, až když je zaručena skutečná opravdovost.

heart-inside

Proto jsou zatím aktivní v Nové Zemi jen jednotlivci, popř. pouze malé skupinky osob, kterým je umožněno společně pracovat již ve vyšších frekvencích – úrovních Nového Vědomí Nové Země. Ti pokládají základní kameny našeho Nového Života a s trpělivostí čekají, až přijdou a připojí se další připravení. Všichni jsou tak vedeni svým vyšším Já v napojení na svůj vnitřní Zdroj. Každý svojí jedinečností a dary, které nese, posiluje celek tvořený v Jednotě. Ke každému takovému propojení dochází samo a přirozeně, bez nutného organizování. Všichni zúčastnění to cítí hluboko ve svém srdci.

Proto vyzývám ke stále větší pozornosti, kterou věnujete sami sobě …  Opravdu už to není o stálém sbírání zaručených informací z vnějších zdrojů, různých technik, channelingů a zasvěcovacích rituálů.…Vy jste ten jediný ZDROJ, tak mu důvěřujte … Pak se začnete spojovat s lidmi, kteří jsou stejně naladěni, vysílají na frekvencích SRDCE…Věřte, že to není o získaných vědomostech, ale o probuzeném – Kristovo vědomí, které se ukotvuje skrze každého z nás, když ho aktivujeme v sobě.

Jen až se každý jednotlivec naučí číst sám v sobě a pohlédne do co největší hloubky a skutečně prozře, aktivuje se zároveň to „něco“ uvnitř nás, co hledáme všude kolem… Pak postupně bude docházet k přeměně naší bytosti v Bytost Světelnou – Křišťálového – Krystalického Člověka Nové Země.

Ke zvědomění a aktivaci těchto kódů nové světelné mřížky lidstva jsou tu připraveny osoby a místa, o kterých byla řeč na začátku. Jsou tu pro každého a čekají, až si je nacítíte, uzříte a splynete v jedno…. Potkáte se v přítomném okamžiku ve svém srdci…

Společným propojením a čistým záměrem budete dál rozsévat toto poselství lásky v Jednotě probuzeného vědomí všude kam vstoupíte, aniž byste cokoliv řekli… Prostě se to stane…

Děje se…

V pravdivosti svého srdce všem poutníkům na cestě…
Renata

Zdroj: http://www.informaceodjinud.estranky.cz

Když budete mít štěstí

Když budete mít štěstí, zůstanete sami. Docela sami, vedle vás nebude nikdo a opírat se budete muset jen o zem a sami o sebe.

Když budete mít štěstí a přijde správná chvíle, život vás udeří, aby vás rozbil jako ořech a dostal ven jádro.

Když budete mít štěstí a bude to ta správná chvíle, budete mít bolest. Takovou bolest, že z ní málem zemřete. A pak vám pomůže vnitřně se přerodit.

Když budete mít štěstí, budete plakat. Budou to slzy, které nebude možné nijak zastavit. A s nimi přijde vysvobození a pak i skutečný život.

Když budete mít štěstí, budete pro druhé snadno zranitelní. A nedokážete to skrývat. Tehdy pochopíte, kdo je s vámi a kdo ne.

Budete-li mít štěstí, nebudete znát odpovědi na otázky. Tehdy se budete muset domýšlet sami.

Budete-li mít štěstí, zklamete se v lidech, idejích, učitelích a hodných čarodějích. A až to všechno přežijete, uvidíte skutečný svět.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, nebudete se mít koho zeptat na radu. Vůbec nikoho. Budete muset najít svůj vlastní vnitřní kompas.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, budete se cítit nesnesitelně. Tak nesnesitelně, že s tím budete muset něco udělat; nebo se nevzpírat a nechat svět, aby s vámi něco udělal sám.

Budete-li mít štěstí, utrpíte ztráty, budete podvedeni, zrazeni a téměř zničeni. A ono „téměř“ zanechá na vaší tváři vrásky moudrosti. Zkušenost vám zůstane na celý život.

Jestliže budete mít štěstí, nebudete mít žádné peníze. A budete muset navázat vztahy s lidmi, jimž dříve stačilo pouze zaplatit.

Jestliže budete mít štěstí, budete mít peněz velice mnoho a dosáhnete hlubin zoufalství až se rozptýlí iluze, že štěstí je právě v nich.

Jestliže budete mít štěstí, zdaleka ne všichni vás budou milovat. Budete si muset vytvořit svůj vnitřní hodnotový systém. Pak touha zalíbit se všem vám přestane svírat hrdlo.

Jestliže budete mít štěstí, někdo blízký se od vás odvrátí. Tehdy poznáte cenu šťastných chvil.

Jestliže budete mít štěstí, narazíte na sebe s těmi, koho milujete, tváří v tvář. Čelo proti čelu. Budou tu dvě pravdy. Jejich a vaše. A vy pocítíte zvonící prostor mezi jednotlivými vesmíry, které se navzájem sotva dotýkají.

Když budete mít štěstí, dokážete to všechno vydržet. A najít způsob, jak sami sebe změnit. Vyzkoušíte tu vnitřní alchymii, která z bolesti tvoří krásu. Ze zloby smíření. Ze strachu činy. A z radosti strhující příklad. Vinu a stud vymetá z duše jako se vymetá staré smetí. A jizvy proměňuje v brány.
Když budete mít štěstí a bude to ten správný čas…

A. Dateshidze

beauty-shine

Krásné Svátky

Milí Přátelé,

myslela jsem si, že tento rok vyšlu jen tiché přání Krásných Vánoc ze svého srdce pro nás všechny i naši Matku Zem. Volání mého srdce však bylo silnější a jeho přání šířit na mě doléhalo tak dlouho, dokud právě neusedám v brzké ráno v čase Zimního Slunovratu do koupelny s listy papíru a píšu….

Počátek této inspirace přišel už včera večer, kdy jsem zahlédla na facebooku příspěvek od přítele, kde byla fotka kádě s kapry a komentář, jaké je to zvěrstvo, jak o svátcích klidu a míru toto zvěrstvo podporujeme každým nákupem kapra. Krátce jsem si přečetla pár komentářů, které postupně narůstaly. Vzájemné přitakávání, obhajovaní, hodnocení a souzení nebraly konce. Každý obhajoval svá přesvědčení a vše ostatní bylo zlé a špatné. Jedni hájili jedení masa, druzí naopak, dalším se nelíbil způsob zacházení se zvířaty atd. atd.

Věnovala jsem tomu svoji pozornost a tak mě to lapilo…. někde uvnitř mě se to něčeho dotklo… Sama jsem mohla pozorovat, co já na to, co moje soudy a hodnocení… Vydala jsem se tedy dovnitř a povolila… propustila svoje názory a nechala to být…

Vzbudila jsem se přesně v čase Slunovratu po večeru, kdy jsme s Filipem a Nataikem vložili do Země krystaly s poděkováním Matce Zemi, životu a Všemu, Co Jest….

Zas a znovu jsem si uvědomila, jak nás jakékoli naše přesvědčení blokuje a vytváří v nás konflikt a boj. Jak sebelíp míněné a v našich očích „správné“ přesvědčení omezuje nás samé a naše vnímání druhých. Jak snadno pak máme tendenci rozdělovat věci na ty dobré a špatné, na ty nižší nebo vyšší. Místo skutečného a opravdového klidu a míru, pak vytváříme boj. I když bojujeme za sebelepší věc, stále je to jen boj… A tento boj pramení z našeho vnitřního boje a konfliktu, který s každým našim přesvědčením nastává.

Čím radikálnější naše přesvědčení jsou, tím tenčí hranice do zóny nelítostného boje, který pak může vést i k válkám a smrti miliónů lidí, zvířat a rostlin a všeho živého v nás i mimo nás. Stačí se podívat na tisíce let stará přesvědčení týkající se víry, společnosti, atd. Čím silnější tato přesvědčení jsou, čím silnější mají kořeny, tím těžší je pak udělat v životě nějakou změnu, zvlášť tu, která by mohla naše přesvědčení i s těmito silnými a leta pěstovanými kořeny vyvrátit. Je pak třeba větší síly, silnější energie a těžších „nenadálých“ životních událostí, aby se tak stalo a my jsme přišli na to, že lpění na čemkoli, nás umrtvuje a odmítá proudící život, jehož základním předpokladem je změna a její přijetí.

Zjistila jsem, že cesta, alespoň pro mě, je právě v úplném přijetí, v zanechání hodnocení a posuzování a spíš ve spojování než v rozdělování. Je to cesta, kdy plně přijmu obě polarity v celé jejich síle a škále. Kdy jedno nepovyšuji ani neponižuji nad druhé. Kdy PROŽIJU obě tyto strany a přijmu je skutečně a opravdově – ne hlavou, ale srdcem, celou svou bytostí.

Když se pak takovýmto prožíváním dostanu do pomyslné rovnováhy, bodu 0, neznamená to, že zůstanu žít v tomto bodě nikoho…. tento bod je zároveň zrozením nekonečných možností… v tomto bodě mohu vytvořit NOVÉ, TŘETÍ, jehož základem je hluboký smír a klid obou polarit v jedno… Toto nově vytvořené, toto třetí má zcela jinou kvalitu a překračuje dualitu a místo rozdělování sjednocuje, spojuje a s hlubokým pochopením a prožitím vytváří to, co tu ještě nebylo. Pod tímto já vnímám Kristovství… to dělá energie našeho srdce, která je tou nejsilnější energií na tomto světě.

Zjišťuji, že nelze soudit a hodnotit nic a nikoho. Zvlášť, když jsem byla přítomna v obou polaritách, je pak vlastně „nemožné“ soudit ty, kteří se v jedné nebo druhé právě v tuto chvíli nacházejí. Vždyť i já jsem v nich byla nebo ještě stále v některých případech jsem.

Uvědomila jsem si, jak moc stále soudíme a kritizujeme sami sebe. Jak si zcela dobrovolně „nakládáme“ a ještě to považujeme za ctnost a službu lidstvu. Uvědomila jsem si, jak si ze svých přesvědčení stavíme kolem sebe silnou hradbu, a tím se oddělujeme nejen od druhých, ale především sami od sebe – od své božské podstaty, která v nás dříme i od svého těla, které je tu proto, aby nám pomohlo tuto božskou podstatu projevit a ŽÍT JI. Místo takového budování vidím cestu spíše v postupném propouštění a odhazování našich přesvědčení tak, jak nám to sám život předloží. Tak jako když přijde teplo a my postupně odhazujeme svoje oblečení a vystavujeme víc a víc kůži hřejivému slunci.

wish12

Říká se, že jsme na Zemi přišli růst a učit se. Cítím to tak, že ze všeho nejvíc jsme sem přišli ZAŽÍVAT A PROŽÍVAT, ROZKVÉST do své krásy. Projevit a žít svou „pravou tvář“. Není třeba se cokoli učit, cokoli vylepšovat nebo přidávat, všechno už máme, se vším jsme sem přišli. Matka Zem nám dala tělo a my jsme ho zevnitř oživili svým duchem. Je to společná souhra, společný tanec Země i Vesmíru v nás. Jsme zároveň obojím. Zemí i nekonečným Vesmírem… to vše je v nás, nic míň… co je k tomu třeba přidávat, kam utíkat?

Milovaní, ať už si dáme na Štědrý den kapra, tofu, mrkev nebo pránu, podstatné je, abychom to přijali a požili s láskou a vděčností. S úctou k životu, k prapůvodnímu vědomí, které nás všechny spojuje a kterým jsme.

Mějme soucit sami k sobě, buďme laskaví a shovívaví sami k sobě… tím otevíráme své srdce lásce… sebelásce, která umožní, abychom byli skutečně tím, kým jsme a zrcadlili tuto lásku i navenek.

I kdybychom někdy celou bytostí chtěli pomoci druhému, nemůžeme to udělat za něj, stejně jako nespasíme svět tím, že ho budeme přetvářet k obrazu svému. Změnu můžeme udělat jen sami v sobě. Taková změna je skutečná. Děje se v tichosti a bez obecenstva a ovací. Děje se za dostatku sebelásky a sebeúcty. My se stáváme touto ZMĚNOU, kterou pak vnášíme do světa jen tím, že JSME, že EXISTUJEME, že ŽIJEME…

Přeji nám všem, abychom dokázali propustit vše, co nám brání v tom, abychom milovali sami sebe, své tělo, svou duši… Přeji nám, abychom si dokázali užívat život v přítomnosti, v daném okamžiku s hlubokým mírem uvnitř své bytosti, ať už právě zažíváme okamžik plný a krásný nebo okamžik, který může bolet. Pod oběma totiž stále dřímá poklad, který každý neseme, a který čeká na své odhalení a žití… Je to jen na každém z nás. Jste dokonalí a krásní takoví, jací v tuto chvíli jste.

Ať už souzníte s těmito slovy nebo ve vás vyvolávají negativní emoce, jste dokonalí a hodni lásky. Čím víc boje v sobě pociťujeme, tím víc nám chybí láska, tím víc jsme vzdáleni své pravé podstatě… Objevme ji, milovaní, a žijme ji… To je moje největší přání pro nás pro všechny.

Krásné Vánoce a s chutí a láskou žitý nový rok.

Společné objetí nám všem.

S láskou,
© Denisa, Filip
www.bytvsrdci.org, email: my3@bytvsrdci.org, www.jeshua.cz