Archív

Duchovno

“Duchovno nie je o tom, vedieť všetko.
Je o tom, naučiť sa milovať všetko.”
~ Teal Scott

Reklamy

Absence základní důvěry a snaha mít všechno pod kontrolou

Ustrašené či pochybující ego se nedokáže vyrovnat s nepříjemnými danostmi života – vyžaduje perfektní svět, na nějž má podle svého názoru nárok. Pokouší se tedy realitu přetvořit podle svých představ, usiluje o nadvládu nad událostmi. Ve výsledku se reality obává, místo aby ji s důvěrou přijalo. Pod nadvládou takového ega nejsme schopni uvěřit, že bolest, která nás právě nyní sužuje, může být příležitostí k růstu. Máme-li však základní důvěru, říkáme nepodmíněné ano každému údělu, protože cítíme, že prostřednictvím osudových ran se můžeme dopracovat k bdělé pozornosti a milující vlídnosti – tedy přiblížit se k osvícení. Základní důvěra nás učí říkat nepodmíněné ano v každé situaci. Nelze to však chápat jako pouhé přijetí osudu. Naše ano není dualistické. Neznamená, že se “odevzdáváme krutému údělu”, ale že “přijímáme svou zkušenost”. V takové chvíli žijeme v bdělé pozornosti a otevíráme se duchovnímu naplnění.

V duchovní oblasti pro nás existuje ještě jeden úkol – musíme se zbavit snahy mít vše pod kontrolou. Chceme-li ovládat svět, říkáme životu nepodmíněné ne, odmítáme svůj úděl, dáváme prostor egu, aby hrálo hlavní roli. Jak se však ego postupně uzdravuje, touha po kontrole slábne. Snažíme se život spíše rozumně řídit než arogantně ovládat. Když vidíme, že bychom některé věci mohli změnit k lepšímu, zaujmeme aktivní přístup a začneme jednat. Pokud se nám zdá, že by nám mohli pomoci ostatní, uctivě je o pomoc požádáme. Zdravé ego bez váhání koná, ale zároveň se vztahuje k druhým: “Budu jednat sám, ale když uznám za vhodné, poprosím o pomoc přátele. Tak se mé potřeby snáze naplní.” S takovým přístupem máme život ve vlastních rukou, řídíme jej, ale zároveň pěstujeme vztahy s lidmi kolem sebe. Nejsme bezmocní, problémy odvážně a aktivně řešíme. Nemáme však sklon kontrolovat to, co nám nepřísluší, přisvojovat si nepatřičná práva a manipulovat druhými jen proto, abychom dosáhli svého.

Naše potřeba věci ovládat není vlastně žádná potřeba – je to panická hrůza z toho, že nechopíme-li se otěží, život se nám vymkne z ruky. Dvanáctibodové léčebné programy zdůrazňují známou modlitbu vedoucí k vnitřní vyrovnanosti:

“Bože, dej mi klid, abych přijal věci, které nedokážu změnit, odvahu, abych změnil ty, jež změnit lze, a moudrost, abych je od sebe rozeznal.”

Hodláme-li všechno bez ustání ovládat, této moudrosti jsme se vzdali, neřídíme se podle ní. Možná jsme si touhu po kontrole osvojili už v dětství, protože rodiče nedokázali vyplnit naše potřeby tak, jak bychom si byli přáli. Uchýlili jsme se k manipulaci, neboť se nám zdálo, že život nám neposkytuje pocit bezpečí a jistoty. Co se týká fyzických potřeb, bylo o nás možná postaráno dobře. Potřeby citové a další však zůstávaly příliš často bez odezvy. Žádný člověk neměl dokonalé dětství a někteří si ze zoufalství nad tím, že jejich potřeby nikdo nevyslyšel, zvyklí ovládat chod světa podle svých rozmarů. Jiní se naučili dosahovat vytoužených cílů rozumným a efektivním způsobem, aniž by se uchylovali k manipulaci. Touha ovládat události i lidské reakce se tedy většinou rodí v dávné době dětských let, kdy jsme urputně usilovali o vyplnění svých potřeb.

V určitém okamžiku jsme přestali spoléhat na druhé nebo na náhodu, protože jsme přestali věřit, že se dočkáme uspokojení přirozenou a nenásilnou cestou. Začali jsme trvat na tom, že všechno se musí dít přesně tak, jak poručíme. Tato touha po kontrole založená na strachu nám zůstala až do dospělého věku a stala se nedílnou součástí naší osobnosti. Bohužel se tím však vzdalujeme možnosti osvojit si základní důvěru ke světu.
Vyděšené ego zoufale hledá jistotu a bezpečí. Myslí si, že je najde ve chvíli, kdy se mu podaří ovládnout situaci podle svých představ, jinak si připadá bezmocné. Skutečnost je však taková, že někdy se zkrátka naše představy splní, jindy ne, a my na to nemáme vliv. Dokážeme však přežít za všech okolností, ať se stane cokoli. Schopnost vyrovnat se s problémy je mnohem důležitější než to, abychom získali, po čem naše srdce touží. V prvním případě si umíme říci o pomoc, ale nikdy nikým nemanipulujeme. Nejlépe přežijeme tak, že si přestaneme zoufat nad nespolehlivostí ostatních a budeme věřit tomu, že život nám dříve nebo později přinese přesně to, co je pro nás nejlepší. K tomu je zapotřebí základní důvěry, která je protilátkou zoufalství a osvobozuje nás od touhy vládnout a kontrolovat. Prostřednictvím základní důvěry v sobě objevíme autentickou sílu, která nám umožní překonat každou překážku.

Spoléháme-li se stoprocentně a jedině sami na sebe, znamená to, že nemáme ke světu důvěru. Myslíme si, že naše ego je jediným hráčem v poli, protože nedokážeme věřit nikomu jinému než sobě. Život nám připadá plný nástrah a nikde nevidíme záchranné lano. To však není obraz skutečnosti, jaká je, ale výraz rozporu mezi touhou našeho ega a naším skutečným určením.
Tento rozpor vzniká mezi každodenní tváří vytvořenou arogantním egem a naší celistvostí – komplexní povahou osobnosti vznikající na základě přirozeného proudu reálného života. Připadá nám, že nemáme pevnou půdu pod nohama, pokus si ji sami nevytvoříme, že neexistuje záchranná síť, pokud ji sami nenapneme, a že se nemáme o co opřít, pokud si opěrný bod vlastními silami nevybudujeme. V této bezedné propasti ega se cítíme jako ve vzduchoprázdnu a tím víc usilujeme o kontrolu nad veškerým děním. Jímá nás hrůza, že se v nás cosi utrhne a my se zřítíme do chřtánu nelítostného života. A přitom jedině tak se doopravdy naučíme létat.
Když nám konečně dojde, že ego není pánbůh, aby se dokázalo vzepřít neodvratným životním pravdám, odhodíme pýchu. Řekneme ano životu v jeho reálné podobě a duchovně vyrosteme. V okamžiku, kdy se smíříme s faktem, že věci se mění a končí, místo abychom se neustále snažili tomu zabránit, nás prostoupí pokora. Necháme se unášet proudem, přestaneme křečovitě svírat veslo. Uvědomíme si, že lidé nejsou vždy loajální a láskyplní, ale dáme si závazek, že my se k nim navzdory všemu vždycky budeme chovat s milující vlídností. Postihne-li nás neštěstí, budeme statečně bojovat a poučíme se z něj.

Události se nedějí proto, abychom se z nich mohli poučit. Základní důvěra nás vede k uvědomění, že události se zkrátka dějí a naším úkolem je přijmout vše, co se přihodí, a poučit se z toho. Základní důvěra spoléhá na viditelnou příležitost, nikoli na neviditelný záměr. Je naivní domnívat se, že všechno se vždycky v dobré obrátí. To není žádná moudrost, ale bláhové přání. Základní důvěra nás vede spíše k přesvědčení, že se dokážeme vyrovnat se vším, co nás potká. Věříme, že máme dostatečné vnitřní zdroje, abychom přežili, nedomníváme se, že máme právo na to, aby se země točila podle našich představ. Jediné, čemu můžeme věřit, je skutečnost, že každá událost nám poskytne příležitost k růstu.

Základní důvěra nás nevede k rezignované odevzdanosti, nečiní z nás pasivní oběti krutého osudu. Naopak – nepřestáváme vidět smysl v usilovné snaze odvrátit zlo či porazit bezpráví páchané na nás nebo na našich blízkých. S odvahou se pouštíme do všeho, co můžeme změnit, zároveň jsme však naprosto smířeni s tím, co změnit nelze. Nerezignujeme, jen s klidem bereme na vědomí, že existují věci, na které nemáme vliv.

S takovým přístupem můžeme iniciovat změnu, aniž bychom určovali, jakou povahu bude tato proměna ve výsledku mít. Dokážeme změnit svůj život i životy ostatních lidí k lepšímu bez manipulace a násilí. Právě takový pocit moci je zdravou alternativou touhy po kontrole. Bez základní důvěry ho však nikdy nedosáhneme. Bude nám připadat, že když pustíme otěže, svět se zblázní a my se v něm ztratíme. Paradoxně však získáme sebedůvěru právě tím, že se kontroly vzdáme a dovolíme životu, aby spontánně plynul. Budeme-li odhodlaně měnit vše, co změnit lze, a přijmeme bez reptání nezměnitelné, uklidníme se a dosáhneme vyrovnanosti. Nebudeme se snažit ovládat realitu násilím, nebudeme jako Popelčina nevlastní sestra, která se vší mocí snažila obout střevíček, který jí byl malý.

Pokud se nám základní důvěry v život nedostává, pochybujeme o tom, že naše země je – podle básníka Roberta Frosta – “místem stvořeným pro lásku”. Bez základní důvěry se nikdy neodvážíme zahodit veslo a nechat bárku života plout přirozenou cestou. Místo toho budeme ve dne v noci u kormidla v neúprosné snaze změnit kurz ze strachu, že nedosáhneme pocitu bezpečí a jistoty. Pokud základní důvěru máme, budeme žít s přesvědčením, že se nám nemůže stát nic, co by nepřispívalo k vyplnění naší neutěšitelné touhy po celistvosti. Každá událost a každé setkání je součástí našeho jedinečného příběhu. Jinými slovy – nedostáváme od života nic, co už by dávno nebylo naše. Takové přesvědčení nás zbavuje strachu a činí ze světa přátelské místo.

* * *

– z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo

Zdroj: https://andelskydenik.blogspot.com/2017/05/absence-zakladni-duvery-snaha-mit.html

Lekcie pre dušu

Duše sedeli okolo guľatého stolu a vyberali si budúce úlohy. Jedna z nich – silná a odvážna, vstala a opýtala sa:

“Tentokrát idem na Zem naučiť sa odpúšťať. Pomôžete mi s tým niekto?”

Duše súcitne a snáď aj s malým strachom, povedali:

“To je jedna z najťažších úloh. Niekedy na to nestačí ani jeden celý život. Budeš tak veľmi trpieť. Je nám ťa ľúto. Ale môžeš to dokázať, pomôžeme ti.”

Jedna z duší povedala: ”Budem tvojim manželom a budeme mať spolu veľa problémov. Väčšinou mojou vinou….a ty sa budeš učiť odpúšťať mi.”

Iná z duší si povzdychla: “Ja sa stanem jedným z tvojich rodičov. Zariadim ti ťažké detstvo, potom sa ti budem pliesť do života a brániť ti v rôznych veciach a ty sa mi budeš učiť odpúšťať.

Tretia z duší povedala: “Budem na Zemi jedným z tvojich šéfov. Budem k tebe často nespravodlivý a arogantný, aby si sa mohla naučiť prežiť si pocit odpustenia.”

Ešte niekoľko duší dalo najavo ochotu sa s ňou v niektorých momentoch v budúcnosti stretnúť, aby jej umožnili pevne si vštiepiť schopnosť odpúšťať. Nakoniec si teda každá duša zobrala svoju plánovanú úlohu, prebrali ešte spoločne prepojený životný plán, v ktorom jedna druhú bude učiť a viesť k osvojeniu si novej schopnosti. Potom sa vydali k stelesneniu na Zem. Je však vrodenou zvláštnosťou náuky duší, že narodením sa ich pamäť väčšinou všetkého zbaví. Len málo z nich sa dovtípi, že náhody nie sú tak celkom náhody a že akýkoľvek človek sa v našom živote objavuje práve vo chvíli, keď  potrebujeme lekciu, ktorú so sebou prináša.

Zdroj: https://tichemiesto.wordpress.com

Přijměte své mistrovství

Co s myšlenkami? To je jedno z duchovních dilemat, které člověk, který se vydá na duchovní cestu, v sobě musí dříve nebo později řešit.

Jsou tu duchovní proudy, které učí záměrovat, tvořit si vlastní realitu, pozitivně myslet, a vedle nich klidně existují jiné, které říkají: hlava do duchovna nepatří, žijte srdcem, nic nechtějte, žijte tady a teď a přijímejte to, co přichází. Některé konzervativní proudy dokonce popírají i srdce a vedou k absolutnímu odevzdání se do boží vůle, neboť i pocity mohou být vnímány jako cesta na zcestí.
A mnozí duchovně hledající přebíhají z jedné strany na druhou, ze semináře na seminář, od knihy ke knize a snaží se odlišit hlas srdce od ega a jeho myšlenek. Není divu, protože pravdu mají jako vždy všechny strany, ale vždy za určitých okolností, v určitých úrovních a souvislostech.
Jedna věc je ale jistá a platí na všech úrovních: ať už na to věříte, či ne, ať s tím pracujete vědomě či nevědomě, ať už tomu jdete naproti, či to popíráte: Jste tvůrci této reality. 

Někdo teď může namítnout, že tahle myšlenka není nic nového. To je pravda. Ale zatím je tu jen pár jedinců, kteří pochopili, co to skutečně znamená. Většina lidí si totiž pod tím představí, že si mohou vytvořit svým myšlením skvělé pracovní příležitosti, přitáhnout ideálního partnera, mít skvěle vypadající tělo, hojnost peněz, jet na vysněnou dovolenou… To ovšem není žádná tvorba reality, to pouhá změna klece v ZOO.

Uvedu příklad: Bydlíte v rodinném domku a cítíte potřebu změny. Tak se rozhodnete, že stěny už nechcete bílé, ale vymalujete je jinou barvou. Někdo vymaluje místo bílé na zelenou a považuje to za velkou změnu. Někdo je odvážnější a vymaluje každý pokoj jinou barvou, nebo každou stěnu jinak. Ano, tvoří, ale změny jsou pouze dílčí, pořád je limitován ve svém prostoru stěnami a jejich materiálem. Někdo je schopen jít ještě dál a rozhodne se třeba tapetovat, nebo stěny něčím obložit. Skvělé, ale pořád zachovává dané struktury, rozvržení pokojů je stále stejné. A co třeba nějakou stěnu zbourat a zvětšit prostor? Nebo zbourat celý dům a postavit jej úplně jinak a z něčeho jiného?

Asi tušíte, na co narážím. Většina lidí, kteří přijali myšlenku tvorby vlastní reality, vědomě tvoří pouze v omezených strukturách, pohybuje se stále ve stejných mantinelech, jen mění barvy stěn. Zbytek jejich tvorby je nevědomý, protože si nedokážou představit, kam až jejich vědomí skutečně sahá a co všechno by mohli vlastně svým vědomím utvářet. Zkrátka netuší, kdo skutečně jsou.


Není proto divu, že jiní duchovní bijí na poplach před tímto způsobem tvoření, protože vnímají, že jen pomáhá upevňovat struktury našeho omezeného světa. Zůstáváme stále ve vězení, jen si přemalováváme jeho stěny. Jsme uvězněni v iluzích, jen se mění jejich barvy a formy. Můžeme podlehnout dojmu, že někam směřujeme, že se vyvíjíme, že jsme úspěšní… a až s odstupem času zjistíme, že jsme stáli na místě a za okýnky našeho světa se pouze měnily kulisy. A hromada odpadků z věcí, které jsme ve svém životě nechtěli, se zvětšila.

Proto je logické, že tady pak vzniká protiváha těch, kteří říkají, buďte otevřeni něčemu většímu, než co si dokážete představit, vymaňte se se svého myšlení, nelimitujte se, neplánujte, nezáměrujte, jen buďte. To je velmi důležitý postoj, často ale vede k tomu, že je s vaničkou vylito i dítě a dojde k absolutnímu odmítnutí vědomého tvoření a k odevzdání se do vůle “čehosi” většího, moudřejšího, silnějšího než jsem já.

A jak už jsem psala výše, člověk tvoří vždy, ať už vědomě, čí nevědomě. A ti, kteří tomuto postoji podlehnou, tak nevědomky tvoří realitu, ve které se může objevit cokoli, co nám dá zakusit to větší a mocnější nad námi. Tvoří realitu bezmoci člověka vůči něčemu, co se může jevit jako vyšší, silnější, velkolepější, vědomější. A to “něco” může použít kostýmy a převleky božské i ďábelské. Podstatné je, že to sice přechodně člověku může propůjčit i pocit síly ze spojení s tímto “něčím”, ale v důsledku to pak upevňuje pocit malosti a nedostatečnosti člověka vůči okolním vlivům: přírodě, Bohu, systému, negativním entitám a mimozemským energiím…

A tak ti, kteří příliš vzpínají své ruce k nebi a upírají své zraky k mimozemským bytostem (ať už s obavami nebo nadějí) nebo vysokým božským energiím, otevírají svými záměry nevědomě brány této reality pro leckoho a lecco, co se tady může hrát roli silnějšího.A ti, kteří věří v danost čehokoli, v osud, předurčenost, zase zavírají cestu k vývoji, k možnostem a novým řešením. Staví tak sebe a ostatní do role oběti, zdroje energie, který může být volně využíván. Sami si pak tvoříme soupeře, zkoušky, necháme se zneužívat, zažíváme malost a bezmoc. A pak se zbytečně tvoří konspirační teorie a hledá se viník. Jenže viník je v našich hlavách.

V této realitě není silnější tvůrčí energie než lidská. Je to místní energie, která tvoří tuto realitu.  A i když to není běžným zrakem vidět, je to energie, ze které vyrůstají všechny hmotné i nehmotné projevy, energie, která definuje zákonitosti a podmínky k životu.Problém je v tom, že to nevidíme, že  jsme na to pod vlivem různých iluzí už před dlouhými věky zapomněli. Člověk je Bůh, který to o sobě neví. A tak se nechá snadno ovládat. 
 
Je třeba, aby člověk znovu vyrostl. Celá transformace, celý duchovní vzestup je o tom, aby člověk pochopil, že může sám, že má velkou hodnotu, že je dobrý a bez viny, že má nástroje k tvoření, že obsahuje všechno. Není nic vnějšího, co by tomuto světu mohlo pomoci. Musíme to najít v sobě.

Proto tvořte svými myšlenkami co nejvědoměji, rozhodně nebuďte bezmocní a neodevzdávejte se do ničí vůle, ale zároveň buďte otevření, nelpěte na konkrétních formách a projevech života, protože život je mnohem víc, než si dokážete představit.
Tvořte svými záměry pravdivý svět, ve kterém bude každý moci prožívat sebe sama, svou kompetentnost a zároveň bude mít možnost potkávat se a spolutvořit se stejně naplněnými kompetentními lidmi, kteří se ničeho nebojí, před ničím ve svém životě neutíkají, protože jsou si vědomí své síly, velikosti, celistvosti.

©Iva Uhlířová, 2017. Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.

Sebeúcta, sebevědomí a respektování sebe sama

Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.

Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.

Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě – nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté “mělo by se”, protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: “Proč si vybírám zažívat právě tento pocit,” nebo “proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?” Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: “Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?” Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za “své jisté”, jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své “já”, stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: “Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce.” Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.  

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám – rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: “Cítím se ublíženě,” namísto “tys mi ublížil/a”. Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: “Vybírám si cítit se ublíženě.” Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.

Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za “své jisté”. Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

– z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman 

PŘIJETÍ TEMNOTY V ŽIVOTĚ

Stále se setkávám s tím, jak vzdálená je nám temnota. Jak se jí snažíme všemožně obcházet, ignorovat, případně s ní ze strachu bojujeme.

Zvolili jsme si žít tento život v lidském těle – v hutném, hmotném těle, které nám darovala Matka Zem. Zvolili jsme si (a to už mnohokrát) být tu na Zemi a prožívat vše, co patří k lidství.

Všude se píše o jednotě, píše se také o světle, o překračovaní duality, transformování temnoty, málokdo však dokáže v tomto světě žít s plným přijetím nejen světla, ale i temnoty.

Jako by se z temnoty stalo ohromné TABU. Na jednu stranu se o ní povídá, ale jen tak okrajově, případně na spirituální notě, že ji přicházíme transformovat, přeměňovat, překračovat atd. Na straně druhé je to spíše něco, co máme v sobě hluboko potlačené a z čeho máme strach… z čeho bychom podle společenských měřítek měli mít strach a s čím je lepší se nezaplétat.

Jenže, co když to tak úplně bez té „temnoty“ nejde… :-)

Sledujete už jen to, co toto slovo s vámi dělá, jaké asociace ve vás vyvolává, co vám hned mysl začne předkládat….

Když už o ní mluvíme, často je to jen v jakémsi spirituálno-povrchním teoretizování. Často dokážeme vyšlehnout pasáže od „moudrých mistrů“ a tím je to hotovo. Přece je lepší být napojená na zdroj a ve svém světle, než mít co do činění s „temnotou“.

I v Poselsvích od Jeshuy Jeshua hovoří: „Přišli jste sem především proto, abyste transformovali temnotu, abyste přinesli své světlo na temné části sebe sama…“

Většina z nás kývá hlavou, že ví, o čem je řeč.

Často jsme však velmi vzdálení skutečné podstatě toho celého. Temnota není nic špatného, není to ani nic zlého a něco, z čeho bychom měli mít strach.

Temnotu bych mohla nazvat i hustotou, hutností, hmotou. Proč z ní ihned vytvářet přízraky….v přízraky se temnota proměňuje právě ve chvíli, kdy jí začneme odmítat, kdy ji NEPŘIJÍMÁME.

Chceme transformovat temnotu, tak jak řekl i náš milovaný Ješua, pro mě však je tato transformace právě v tom, že ji přijmu stejnou mírou jakou dokážu přijímat i světlo. Kdy temnotu nevyjímám ze života na Zemi, kdy ji respektuji, kdy ji nejen vidím, ale celým srdcem ZŘÍM. Pak se nemusí projevovat jakkoli démonicky a strašit nás…

Teprve potom, kdy přestanu dělat rozdíly mezi temnotou a světlem, mohu mluvit o jejím překročení.

Když jsem naznačila slovo hustota, hmota… Viděla jsem nedávno obraz… Moje podstata – samotná jiskra života, můj Duch si vybral právě tohle tělo (husté, hmotné) a přišel jsem právě tuto hmotu a tělo zažívat, prozářit… Nepřišel se této hmoty zbavit, nepřišel se zbavit ani této hustoty, nepřišel se dokonce zbavit ani hutných emocí, ani temných stránek lidství. Přišel je v prvé řadě PROŽÍT.

Když už jsme zmínili mého milovaného Ješuu, máte snad pocit, že by sem přišel s temnotou bojovat? Že by se právě jeho temnota nedotýkala? Copak neměl lidské tělo? Copak neprožíval všechny emoce a pocity? Právě on byl ten, který temnotu prošlapal do ohromných hlubin pro nás pro všechny, jsou tam jeho stopy, které jednoduše cítíte a vnímáte, když s temnotou přestanete bojovat.

Je však také mnoho takových, kteří si po vzoru církve stále myslí, že snad jeho jediným posláním bylo, aby vstal z mrtvých, a ještě 2000 let po jeho ukřižování jsme všichni pykali jako hříšníci za tento čin. Aby nám to každý den připomínal sochami zuboženého těla na kříži… vidíš ubohý člověče, co jsi způsobil… teď za to plať. Pokud existuje skutečná temnota, která nahání strach a nepozorovaně se plíží do myslí lidí, pak je to právě tato temnota.

Když zůstaneme zaseklí jen v tom rádoby „světlém či světelném“ pojímání světa, ztratíme se… Duch přišel prozářit tělo… a tak ho prozářil a to se rozpadlo na prach. TEČKA.

Jenže ono tu pořád je, že? Dotýkají se ho všechny stránky lidství, všechny stránky života. Můžeme chápat, že ve své podstatě jsme samotným ZDROJEM, ale co s tím v každodenním životě, když to nedokážeme ani cítit. Pak často začneme odmítat všechny projevy lidství – husté emoce, bolest, hmotu, protože my jsme samotný BŮH a ten přece překračuje všechny tyto projevy.

Stále jsme však také člověkem – to jsme sem přišli žít. A ano, k lidskému životu, k lidskému bytí patří všechny druhy emocí od těch světloučkých a jemných, až po ty hutné a temné. Cítíme to vše v sobě. Čím víc se je snažíme „transformovat“, což je často u mnohých z nás jen spirituální označení pro potlačení a ignoraci, tím víc se v nás střádají a vyplouvají na povrch.

Co je na nich špatného? Co je špatného na hmotě? Nebýt hmoty, nemáte ani tělo, nebýt hmoty nezažijete, jaké to je být člověkem v celé své plnosti. Co je špatného na emocích? Co je špatného na projevech lidství? To jediné, z čeho bychom mohli mít obavy je podle mě naopak to, když začneme vše temné, husté, hutné odmítat jako něco nižšího, jako něco, co není hodno spirituálního ražení.

Máme tu také různá tvrzení, například: „Tam, kde je světlo není tma.“

Ve své podstatě je to fakt, jen co uděláte, když zapadne slunce, když na Zem padne noc? Budete ji popírat? Dáte si do očí sirky, abyste je udrželi otevřené, budete mít rozsvícené všechna světla v domě? Budete tahat krtka ven ze země, aby zůstal jen na světle, začnete mu léčit zrak, aby si zvykl jen na světlo, a tak „transformoval“ temnotu?

Celá transformace je v tom, že tuto temnotu PŘIJÍMÁM, že ji přijímám jako součást života na Zemi, že ji přijímám jako součást lidského života na Zemi. Máte radí i svou hutnější a lidskou část? Máte rádi svůj hněv stejně jako radost? Milujete svůj pláč stejně jako svůj smích? A možná ještě lépe řečeno, PŘIJÍMÁTE bez jakéhokoli souzení, posuzovaní a odsuzování svou bolest, strach, pláč stejně jako svou radost, lehkost a smích?

VLASTNÍ ZKUŠENOST

To, co mě vždy posune a kdy dokážu plně vnímat přijetí temnoty a to vše, co je zatím, je jednoduché. Když přijde těžká situace, hustá emoce, bolest, strach, ihned se zastavím, odejdu někam, kde jsem sama. Uvědomím si zas a znovu své tělo, vnímám ho… Cítím najednou v těle různá místa, kde mě tato situace „bolí“. Jdu pozorností na toto místo a cítím ho, jen to prožívám bez hodnocení, souzení, bez snahy cokoli propustit atd… Někdy přijde pláč a vnímám místa, kde to píchá, kde to bolí a jsem tam tak dlouho, dokud se neozve jiné místo nebo dokud to neprojde. Velmi zajímavé na tom je, že když jste v těle, když vnímáte, co se v něm děje, snadněji odlišíte svou mysl a ego, které vám do toho začne povídat: „Vidíš, tohle řekl, tohle udělal, chudinko. Vidíš, jak to bolí? Jsi k ničemu, ztracená, zoufalá, atd…“ Tuto linku ega už dokážu vnímat, nechávám ji však být, protože tam, kde skutečně jsem, je mé tělo. Takto to trvá pár minut a nemám pak problém i svému dvouletému synovi říct, že jsem byla nazlobená, netrpělivá nebo smutná a tak jsem si to šla prožít. Až se mě jednou zeptá jak, ráda mu to povím, aby se případně mohl inspirovat, co dělat s emocemi, které najednou přijdou.

Když si takto umožním situaci PROŽÍT, cítit, vnímám zároveň to ohromné, klidné a silné, co je nejen za touto emocí, ale co je i za celou temnotou i světlem. Je to taková vnitřní síla, klid, který mi umožňuje nechat i těžké situace existovat a zároveň se v nich neztratit, nenastoupit na cestu, kterou mi neomylně ukazuje ego – jednoduše i tuto cestu ega nechat být… protože ona se sama „vytratí“, když cítím to velké, co je za tím vším.

Zjistila jsem, že když si tohle dovolím, tato emoce, tento stav, nezůstává uvnitř těla. Může se jít dál, nemám pak tendenci ji živit, připomínat při každé vhodné příležitosti. Ono to totiž i s tou hmotou, hustotou, temnotou funguje tak, že dokud jí nedám prostor a neumožním ji takové prožití, usadí se v mém těle na různých místech a vždy se s ohromnou razancí připomene. Vše, co potlačíme tam zůstane a tak pak dochází k tomu, že máme tělo nemocné, bolavé, že jsme plni nevyjádřených emocí, pocitů, tužeb, činů a už se v tom ztrácíme. Od svého dětství jsme toho nastřádali mnohé, často to DOBROVOLNĚ živíme, stále to opakujeme a máme to jako svůj životopis, který na potkání sdělujeme každému, kdo nás ještě nezná. Nepoznáváme pak navzájem sami sebe, ale potlačené a nevyjádřené na egu zaměřené Já, které je často směsí dalších Já (rodičů, společnosti, přátel, spirituálních autorit atd.)

Uvědomila jsem si, že jedinou cestou je skutečně PROŽÍT, nechat být, nechat existovat, to, co v danou chvíli JE… tam je i cesta ke svobodě, tam je cesta k sobě – v přítomnosti. A pokud se mi jednoho dne podaří vnímat onu ohromnou sílu samotného Stvoření, která je součástí nás všech, nemusí být toto prožívání extrémní. Dřív jsem se potřebovala vydupat, vykřičet, vybušit do polštáře – když přijde taková silná emoce a mé tělo potřebuje ještě něco takto setřást, udělám to. Na druhou stranu jsem také poznala, že i bolestivou situaci, emoci, atd. mohu prožít velmi silně, velmi důvěrně uvnitř sebe v těle bez obrovských katarzí a vyjádření – opravdu ji cítit a vnímat, dovolit ji existovat a nechat projít a za tím vším vnímat tu ohromnou sílu, které jsme všichni součástí. Toť moje osobní zkušenost.

Potřebovala jsem někdy pomoct? Ano, potřebovala. Byla jsem v tom tak po uši, že jsem nedokázala už za tím vším vnímat samu sebe – své tělo. Zjistila jsem, že jsem přebrala zcela dobrovolně nejen vzorce a programy z rodiny, ale také od lidí, které jsem ve svém životě milovala, kterým jsem zkrátka věřila často víc než sama sobě, protože jsem si myslela, že vědí víc, že vidí víc než já, a že oni ví, jak to mám (rodina, přátelé, spirituální „učitelé“).

Často jsem s otevřeným srdcem takto „naivně“ přijímala bez toho, aniž bych si přitom DOVOLILA, umožnila vnímat skutečně samu sebe, své tělo, které jediné zná pro mě v danou chvíli tu pravou odpověď, vedení.

I to je v pořádku, milovaní. Je to součást lidské cesty, je to součást žití našeho Ducha v těle. Někdy požádat o pomoc někoho, komu důvěřujete, a kde to cítíte, je ohromným aktem sklonění svého ega – to spirituální nám v tom totiž dokáže velmi silně bránit, protože my už přece víme vše!

Všichni jsme JEDNO, naše podstata, naše jádro je něco, co nás spojuje. Tato JEDNOTA však přišla sem, aby poznávala samu sebe skrze toto tělo, zcela jedinečným způsobem, proč od toho utíkat… Ukotvěme tuto jednotu ve hmotě, stoupněme si na tu hutnou zem a vnímejme ji pod nohama. Když vyhrabete do země důlek, žádné světlo tam nevidíte, je tam tma… možná krtek, by nám o tom mohl povídat… přesto však samotné jádro Matky Země je jedno ohromné světlo, jeden ohromný Duch, který oživuje tuto planetu a jehož bytí vidíme v celé přírodě kolem sebe.

Milujte své tělo a milujte tělo Matky Země… milujte svou hustotu, hutnost, temnotu… A pokud TEĎ nedokážete cítit, že ho milujete, začněte tím, že ho budete VNÍMAT!

Stojí za to, respektovat a ctít i temnotu v sobě. Své temné, husté, hutné projevy člověčenství. Pak máme totiž možnost obsáhnout svou velikost a celistvost bez boje, bez potlačování, strachu a vymezování. Pak se stáváme skutečně svobodnými bytostmi.

Všechno potlačené, vše, co odsoudíme a necháme někde bokem, se v našem krásném těle usadí… začne to dusit to, čím skutečně jsme. Místo toho, abychom takto svou ohromnou podstatu dusili, zkusme jí spíš uhnout z cesty, dovolme ji zářit na všechno to hutné a husté – ne proto, aby to zmizelo, avšak proto, abychom to konečně uviděli, abychom to poznali a přijali stejně tak, jako to světlé v nás.

Duch v nás potřebuje místo a prostor, aby mohl zářit a prosvětlovat naše temné části… není tu proto, aby z temných částí udělal světlé, je tu proto, aby nám na ně posvítil a my jsme pochopili, že i ty jsou součástí nás samých. V momentě, kdy dojde k tomuto pochopení, nemám pak potřebu cokoli, co mi přijde do života, cokoli, co cítím, hodnotit a ani soudit. Jen to nechám existovat, zřím to, vnímám to a tak, jak to přišlo, to zase s láskou odejde. A přijde zase něco dalšího…

Touha po trvalém stavu jednoty, hojnosti, štěstí je předem nenaplněná touha, pokud ji stále hledám někde venku. Tento pocit jednoty cítím právě když přijímám SEBE ve všech svých projevech, když přijímám to, co JE, tak jak je. Jakákoli snaha mít to jinak, je jen snahou o popření skutečnosti. Ego, mysl nám zaručeně dá tisíc a jeden způsob, jak něčeho dosáhnout. Ano, můžete to zkoušet, tak dlouho, jak je vám libo.

Zkoušejte, žijte, dokud vás to přestane bavit, dokud nekleknete na kolena, rozpřáhnete ruce a ODEVZDÁTE SE ŽIVOTU. Opravdově, upřímně a hluboce. TAK SE STAŇ!

……………………

Je to inspirace. Prožitá a žitá… ale nic víc. Uvědomila jsem si, že v momentě, kdy z toho začneme dělat návod, nebude to fungovat. Je třeba to opravdu tak mít – být opravdoví vůči sobě sama. Skutečně to cítit v každé buňce svého těla.

Nesnažte se následovat moji cestu, ani cestu nikoho jiného. Může Vás to inspirovat, posvítit tam, kde jste třeba zrovna měli chvíli zhasnuto. A pak to celé PUSŤTE – nechejte to být a žijte své každodenní životy tak, jak sami cítíte, tak jak vám to jde.

Uvědomila jsem si, že to podstatné z našich textů k Vám prochází úplně jinou formou… Pokud Vám sdělujeme to, co prožíváme, působí to někde za slovy. Není třeba pátrat kde a jak. Není třeba chápat, není třeba vědět. Pakliže jsou u vás dveře otevřené,  tam někde v nitru se to dotkne těch správných míst.

Naše vědění je jen brzdou v tom, abychom skutečně žili a prožívali svůj život se vším, co jest. Abychom SE CÍTILI a VNÍMALI.

Psala jsem už víckrát o tom, že když přistupuji k jakékoli situaci – emoci s tím, že vím: vím, proč tu je, proč se to děje, co s tím udělat, s čím to souvisí atd., zůstávám zase jen a jen ve své mysli… nepustí mě to dál do těla, k prožitku. A tak můžu věci chápat sebevíc, ale v těle se to stejně uloží, protože tam jsem to SKUTEČNĚ neprožila. Bude to tam, i když mi to moje hlava, a co teprve ta ve spiritualitě zběhlá, skvěle a krásně vysvětlila.

To, o co jsem se tedy s Vámi chtěla dnes podělit a co mi velmi silně zní: PŘISTUPUJTE KE SVÝM EMOCÍM, BOLESTEM, ÚZKOSTEM, NEMOCEM tak, že NEVÍTE VŮBEC NIC. Tak, jako malé děti, které přistupují ke každému okamžiku nově a nezaujatě bez potřeby mu rozumět. Nejen že nevíte nic, ale ani nechcete vědět…  zkrátka to jen nechejte a žijte, dovolte životu ve vás probudit to, co chce být probuzeno, vyjádřit to, co chce být vyjádřeno, žít to, co chce být žito, ať už je to v danou chvíli velká radost nebo smutek.

Buďto víme vše nebo chceme vědět vše, chcete vědět, proč se to děje, s čím to souvisí, co vám to zrcadlí, co s tím dělat atd.

Byly doby, kdy jsme byli hodně v hlavě… city a pocity se neukazovaly, neprojevovaly… teď je doba, kdy jsme se o nich naučili hovořit… velmi hezky, velmi sofistikovaně, dokážeme si při takovém mluvení dokonce sáhnout na srdce a udělat odpovídající soucitnou grimasu – bohužel jsme takto v té hlavě zůstali. Pocity totiž cítíte… a abyste je cítili a vnímali, potřebujete být v těle, potřebujete sestoupit níž – do srdce, do břicha, do pánve, do nohou…

Nyní často mluvíme o tom, že cítíme a přitom, když se skutečně zastavíme a podíváme dovnitř, nevnímáme se. Jedeme naučené programy a způsoby, ať už z rodin, společnosti nebo vyčtené z nekonečné ezoterické „knihovny“.

Všichni jsme tak moudří, až jde z toho hlava kolem. :-)

Vždyť je to stále jen potrava pro mysl… CÍTÍTE TO?

Mysl je skvělá, dokáže být ohromně rafinovaná, ale z vlastní zkušenosti vím, že, když si OPRAVDU dovolíte vnímat sebe, své tělo a pocity, mysl ztrácí sílu. I ona si oddychne z toho nekonečného velení. Není třeba s ní bojovat, stejně jako není třeba bojovat s tím, co teď JE, co TEĎ CÍTÍTE… nemusíte ničemu rozumět, nic chápat, nic vědět, NEMUSÍTE!

Dokonce nemusíte ani něco PŘIJMOUT, když to jednoduše v tuto chvíli nejde… Dovolte si prožít to, že to NECHCETE, že vás to štve, že CHCETE vědět a nevíte, že vás to obtěžuje, že se toho chcete zbavit… Často si totiž nedovolíme tyto primární emoce prožít a už se je SNAŽÍME přijímat, protože někde tušíme, že tam by mohla být cesta… JENŽE… nejde přijmout něco, když toto přijetí necítíte opravdově – celou duší i tělem…

NAKLÁDÁME SI PŘÍLIŠ. Je to kolektivní velmi silný program, který se táhne celou společností, ať už se týká materiálního života i toho spirituálního. POVOLME!

Posílám Vám, milovaní, tohle „mé“ oblíbené POVOL… třeba se Vás dotkne tam někde hluboko a ve svém každodenním člověčím životě ucítíte tento pocit stále víc a víc. A tam pak začne skrze Vás, skrze Vaše tělo prosvítat to, co nás všechny spojuje.

Jsme nádherní, i když to ještě často nevidíme, nevnímáme. Stále to jsou však jen slova, dokud sami v sobě tuto nádheru nebudeme cítit.

POVOL, to je mé přání nám všem.

S láskou,
Denisa
www.bytvsrdci.org