Tag Archive | telo

HLUBOKÁ ŽENA

Hluboká žena je v napojení na čistou zdrojovou energii. Hluboká žena sem přišla změnit struktury existujících forem. Přišla, aby přivedla zemi zpět do vědomí kreativní a spirituální síly zvané ženské světlo. Hluboká žena je silou přirozené záře, která nemůže být zastavena.

Hluboká žena se přesunula za materiální chtění a vnější nápravy pro vlastní bezpečí nebo naplnění. Hluboká žena zjistila, přes nespočitatelné roky svobodného dechu, že byla pozvána Životem, aby sáhla do hloubek jeho existence.

Hluboká žena musí konfrontovat, potkat se a čelit tomu, co je na této planetě prezentováno jako iluze. Musí se naučit opustit prostor mysli a vrátit se do svého těla. Musí pokračovat ve vstupu hlouběji, hlouběji a hlouběji do svého posvátného středu, dokud zde není obnovena čistota.
Musí vytáhnout veškerá stará tajemství, která byla zapomenuta a nepoužívána. Musí kráčet po kamenité cestě než vstoupí do své svěží zahrady. Musí připomínat svému sklíčenému srdci, že moudrost leží v jejím těle, v jejím cítění a jejích nekonečných, proudících energetických cyklech.

Musí se opakovaně pozvedat nad svou únavu, znovu a znovu. Musí vytrvat, zůstat a žít, přestože chce odejít. Musí pokračovat. Každý den, každou hodinu, s každým nádechem.

Musí stále dýchat, protože její hluboká přirozenost jí říká, že země potřebuje její dech, aby se mohla točit. Její dech jí sděluje, že je spojená s anděly, zářivými, osvícenými, vzestoupenými a také Velkou Bohyní.
Hluboká žena ve svém životě dosáhne bodu, kdy se musí očistit na velmi hluboké úrovni.

Musí odmítnout spolupracovat se spícím davem, televizí a médii nadopovaným, emočně zablokovaným a ztvrdlým, egem vedeným světem. Odchází z umělých, materiálních, vnějších forem falše, třpytící se výživy. Svléká se z vnější výzbroje a sestupuje k obnaženým kostem. Začíná zase žít s vlky, měsícem, stromy, hlínou, oceánem a hvězdami. Osidluje své vnitřní chrámy, láskyplně o ně pečuje, je okouzlena jejich Světlem a vroucně slibuje už nikdy neopustit samu sebe.

Hluboká žena nalézá samu sebe pravidelně ponořenou v tichu, jakoby to byl její věčný domov.

Hluboká žena odhaluje svou bolestnou touhu pro nehlídanou intimitu s veškerým životem.

Hluboká žena hledá pouze pravdu, protože ona JE ve své podstatě pravdou.

Hluboká žena zřídka promlouvá ve spěchu a vyhýbá se pomluvám. Rozvinula bohaté spirituální uvědomění a přítomnost. Velmi opatrně vybírá slova a způsoby komunikace, protože ví, že být hluboce autentickou je největší dar, jaký může žena dát.

Hluboká žena si nyní na této planetě vykrajuje široký prostor pro sebe samu.

Zahnízďuje se v zemi, propojuje své čakry s mřížkovými body Světla a otevírá své pradávné lůno Bohyni.

Umožňuje veškerým božským informacím, aby byly uloženy v jejích buňkách, zářily a udávaly směr.

Spojuje se se svým lůnem a svou vzácnou krví.

Dívání se do očí druhých vnímá jako posvátnou praktiku.

Dotýká se druhých a dává jim vědět, že jsou v bezpečí.

Miluje se se svými strachy – rozpouští se v nich, vstupuje do nich plně a dovoluje jim prostoupit celé její tělo.

Upřednostňuje kouzlo ukryté ve Třetím Oku.

Hluboká žena překračuje hranice, které rozvíjí vědomí. Pohyb jejího života vytváří ohromnou transformaci.

Ona představuje evoluci Duše.

Hluboká žena viděla vše, byla svědkem všeho, a zmírala tím znovu a znovu.

Vše zrodila.

V našem komerčně vedeném, duše-umrtveném světě vnějších náprav a materiálního zisku je hluboká žena zřídka kdy rozpoznána nebo pojmenována.

Hluboká žena je osvícený sen pravdy v uspávající, otupělé, srdce – zatvrdlé, adrenalinem poháněné, odpojené, strachem vyvolané noční můře, která se tváří jako Život.

Ona je láska, rozpuštěná a plápolající ve všech svých tvarech. Je léčivá, trpělivá a stálá. Je transformací – divoce statečná a opětovně znovuzrozená – znovu a znovu.

Je celistvostí přírody vtělené v kůži, kostech, svalech a krvi.

Pohybuje svým tělem účelně, mluví zvučně, vkládá své vědomí do nejvyšších dimenzí a promlouvá s Mysterií.

Hluboké ženy strávily věky kráčejíce v lesích, skrývaly se v horách, plavaly v mořích a modlily se v chrámech.

Nemusí mluvit o těchto věcech přímo, ale vězte, že všechny jejich zkušenosti jsou uloženy v úžasném pohledu jejich očí.

Mohou vás naučit jednu nebo dvě věci o životě, o lásce, o tom jak tu trávit váš čas ale hlavně – o darech vaší Duše.

Hluboké ženy kráčí mezi námi a díky Bohu za ně. Seslala je sem Bohyně k znovuzískání hloubky života pro všechny.

Země je nyní nasává a odmítá je pustit, protože jejich vibrační jedinečnost a posvátná hloubka je tak nezbytná k zachování Života na této planetě jako kyslík.

Tyto ženy jsou zakořeněny v zemi. Kosmos se o ně pevně stará. Jsou ceněnými drahokamy vesmíru.

Hluboké ženy ovlivní každého, kdo s nimi přijde do kontaktu.

Hluboké ženy jsou tu k obnově otevření se přítomnosti, moudrosti srdce, dechu, krve, tajemství a naslouchání duše naší planety.

Hluboké ženy jsou manou z ráje.

Hluboké ženy jsou pradávné, voňavé tóny písně Země.

Hluboké ženy jsou povolány k vyzařování frekvencí svého bytí, bez výhrad nebo rozpaků zamíchat pohasnutými vzpomínkami oslepeného lidstva, které ztratilo svou cestu.

Vezměte hlubokou ženu za ruku a uzavíráte slib sami se sebou.

Připomínáte sami sobě, že toto je život, na který si vzpomínáte a je to ten, na kterém nyní nejvíce záleží. Až budete připraveni, vše se ve vašem životě spikne a budete přivedeni do její aury.

O intuitivním životě hluboké ženy se mluví jen zřídka, ale posvátné denní činy těchto žen udržují zemi otevřenou pro možnost nového života.

Hluboké Ženy drží budoucnost naší planety ve svých zemi pokrývajících, soucitných a světlem vyplněných rukou.

Autor: Sophie Bashford
www.sophiebashford.com

Překlad: Taunia Atiriamin
www.slunecnabrana.eu, www.martinachristova.eu

Reklamy

Moje veľkolepé nekonečné ja sa rozhodlo žiť ďalej…

z knihy Anita Moorjani – Musela jsem zemřít

Zdroj: Terapie-regrese.cz

Duchovné príčiny chorôb trošku inak

Duchovné príčiny chorôb znamenajú, že prvotný problém, príčina našich chorôb nevzniká na tele. Telo nám len symbolicky ukazuje, s čím presne máme problém a čo treba pochopiť. Telo s nami neustále komunikuje.

Keď sa v ňom naučíme čítať, dokážeme lepšie pochopiť, prečo nás bolí to a tamto a ako si dokážeme sami pomôcť.

Ak nás niečo bolí, snažíme sa robiť kadečo, aby tá bolesť prestala. Najrýchlejšia cesta, ktorú veľa ľudí volí, je cez tabletky. Na nich je napísané: Tlmia bolesť.

Keď sa v živote niečo utlmí, raz sa to opäť vráti. A keď stále človek niečo utlmuje, tak sa mu to stále vracia, ale druhý krát to bolí viac, tretí krát ešte viac, štvrtý krát poriadne a piaty to už nemusí prežiť.

Poviem Vám jedno prirovnanie:

Zatvorte oči a predstavte si, že ste v strede hlbokého jazera a topíte sa. Predstavte si to. Zrazu ku vám prijde záchranný čln, aby vás zachránil. Hodia vám záchranné koleso, ale tým, že máchate rukami naokolo, aby ste sa neutopili, odháňate to koleso od seba preč.

V momente ako sa ukľudníte a prestanete rukami rozhadzovať, to koleso pripláva ku vám samé.

Je to tak so všetkým v živote. Pamätáte sa, keď ste hľadali partnera? Našli ste ho? Keď hľadáte, nenájdete, aspoň nie toho, kto ku vám má naozaj prísť. V momente, ako sa na to hľadanie vykašlete, ten partner sa zjaví sám od seba.

Ak máte bolesti, topíte sa. Máchate rukami, snažíte sa zachrániť, utlmujete sa tabletkami, skúšate rôzne maste, krémy, masáže, rehabilitácie, naprávania, injekcie a stále sa tá bolesť vracia.

Najprv treba pochopiť, prečo choroba vznikla. Žiadna choroba nevznikla zo dňa na deň, i keď to tak občas vyzerá. Za rakovinou býva vkľude aj 20 rokov hromadenia negatívnych myšlienok, nenávisti, hnevu a neodpustenia. Niečo vás žerie a to potom začne doslova požierať vaše telo. Bác. Rakovina.

Silné depresie, úzkosti, samovražedné myšlienky, bolesti hlavy, celková slabosť a že nič nemá zmysel, čím som si prešiel, po vás chcú zmenu. Nastáva znovuzrodenie. Za života zomriete ako starý človek a narodíte sa ako nový. Ako nový človek sa narodíte v prípade každej choroby, ak pochopíte prečo prišla, prečo sa to stalo práve vám.

Pozrime sa na naše nohy – nesú nás celý život.

Nohy nám ukazujú smer v živote. Ak máme problém s nohami, ideme nesprávnym smerom. Môže sa to týkať práce, vzťahov, k ostatným, i k sebe samému, manželstva, sami viete, v ktorej oblasti života vám to škrípe.

Bedrové kĺby hovoria o vzťahu s našimi rodičmi. Kolená s našimi súrodencami alebo partnermi. Členky s deťmi.

Ľudia, ktorí nechceli vo svojom živote niečo vidieť, nosia okuliare. Tá situácia, ktorá sa im v živote stala, bola taká silná, že sa vnútri obrnili, nechceli ju vidieť a začal sa im kaziť zrak.

Jedna známa mi povedala, že ona má problém so zrakom úplne od malička.

Väčšina ľudí, takmer všetci si nepamätajú prvé 3 roky života. To, že si ich ako dospelí nepamätajú, neznamená, že detská dušička si ich nepamätá. Úplne stačí, ak je dieťa v bruchu matky a je nechcené. Dieťa to cíti už v bruchu.

Ak sú ľudia dostatočne silní a dokáže ísť hlboko do seba, do svojej minulosti, dostať zo seba ten hnev na rodičov, pochopiť, prečo sa tak chovali, odpustiť im, vtedy zložia okuliare a bude krásne vidieť bez nich.

Ak majú ľudia problém s ušami, znamená to, že vo svojom živote nechceli niečo počuť. Opäť pravé ucho žena, ľavé muž.

A čo ruky?

S nimi narábame v živote. Ako narábate so svojim životom? Kamarátka pracovala ako masérka a cez dva roky masírovala väčšinou lakťami, lebo všetky prsty i zápästie ju boleli. Ako to pochopila, že práca masérky nie je práca pre ňu, že to nie je to, s čím sem prišla a čo tu má robiť, dala výpoveď a prsty po pár týždňoch sa jej dali samé do poriadku. Nič ju nebolí.

Ak vás bolia ruky, porozmýšľajte nad tým, či to čo robíte, je to, čo vám naozaj prináša radosť a vstávate kvôli tomu ráno z postele s úsmevom 🙂

Spomeňte si, keď ste bolí mladší, čo ste vždy chceli robiť a začnite to robiť. Ak niečo začnete robiť srdcom a s tým, že vás to napĺňa a ženie dopredu, všetko ostatné príde samé. Zdravie, šťastie, vnútorná vyrovnanosť i peniaze.

Každý prst na ruke i nohe má svoj význam, ale to si už viete pozrieť na základe akupresúry. Napríklad stredný prst, ktorý si nahnevaní ľudia občas ukazujú je symbol hnevu a zrovna on súvisí s hnevom. Ukazovák – ním ukazujeme na druhých. Malíček, malíček, malý prstíček, načo slzičky, že si maličký, spomínate si na tú pesničku? Malíček nám signalizuje problém, ak sa cítime byť menejcenný. A tak ďalej…

Obezita – veľa ľudí nemajú radi sami seba kvôli tomu ako vyzerajú, lebo táto spoločnosť nás nainfikovala tým, že krásne a dokonalé ženy sú tie z časopisov, vymachlené, so štíhlou líniou a nosia kabelku od Gučiho. Alebo že ideálny muž má byť svalovec, čo 5x do týždňa chodí do posilky. Celé zle.

Ľudia proti obezite bojujú tým, že sa snažia cvičiť a dodržovať rôzne diéty. Problém je v tom, že sa snažia niečo robiť. Máchajú rukami ako pri tom topení sa, ale tak sa akurát topia ešte viac a žiadne diéty nezaberajú.

Obezita má príčinu v tom, že sa snažíte zajedať nejaký problém, najčastejšie z detstva. Spomeňte si, kedy ste začali priberať. Stalo sa vám niečo príšerné, čo ste nechceli vidieť, počuť a potrebovali ste to nejak zvládnuť, obrniť sa. Tuková hmota je to obrnenie. Začali ste jesť, veľa jesť. A vždy, keď sa v živote podobná ťažká situácia opakuje, vy stále robíte to isté, čo v detstve, opakujete ten istý vzorec správania. Zajedáte ten problém.

Ak si uvedomíte, čo to bolo, čo ste sa snažili ako malí zajesť, vyplačete sa, dostanete to zo seba von, poprípade sa porozprávate o tom s ľuďmi, ktorí vám vtedy v detstve ublížili (nie je to podmienka, dá sa to riešiť aj inak), tak nemusíte ani brať žiadnu špeciálnu diétu, lebo vaša obrana línia na bruchu i celom tele začne sama od seba padať.

Týmto spôsobom zo mňa za 2 týždne spadlo cca 15 kíl. Ľudia sa ma pýtali, čo sa so mnou deje, či som chorý, ale ja som sa cítil ako nikdy predtým, plný energie a zdravia. Cítim sa tak doteraz.

Alkoholizmus – tu zapíjate niečo ťažké, čo ste zažili. Keď človek veľa pije, v tele nato reaguje pečeň. Tá súvisí s hnevom. Pečeň súvisí s očami a pohlavnými orgánmi. Ak ste v živote nechceli niečo vidieť (bitka rodičov, bili vás, ťažké detstvo, zneužívanie, rozvod, šikanovanie), zapíjate to alkoholom a pomaly odchádza zrak, pečeň a slabne erekcia.

Hnev a strach sú dve strany jednej mince. Ľudia, ktorí majú v sebe najväčší hnev, sú tí, ktorí sa najviac boja. Hnev časom prerastie do nenávisti a tá do utrpenia.

Strach – hnev – nenávisť – utrpenie = je jedno a to isté. Ak máte v živote strach, v detstve, potláčate v sebe hnev, hlavne chlapcov učili od malička neplakať, dusiť to v sebe. Potlačený hnev sa mení na nenávisť dôsledkom čoho trpíte.

Hovorí sa, bolesť je normálna, utrpenie je dobrovoľné. Ak neprijmete to, čo sa stalo, trpíte. Vyberáte si to sami. Príjimte, čo sa vám stalo, čo vám to dalo, čo ste sa naučili vďaka tomu. Tým, že to neprijímate, ubližujete len tak sami sebe. Odpustite a poďakujte.

Krk hovorí o vzťahoch. Zdržujú sa v ňom nevypovedané veci. Ak ho máte poriadne stuhnutý, alebo tam máte hrčky zopár rokov, hovorí to o vašich nedoriešených, neodpustených vzťahoch. Môže to siahať až do minulých životov. Takisto o vzťahoch hovoria orgány ako žlčník, maternica, pohlavné orgány. Môže to byť aj vzťah k sebe samej, k sebe samému.

Ak máte problém s črevami, žalúdkom, často nafúknutým bruchom, ležia vám tam nespracované veci. Nevyriešené, nepochopené, neodpustené. Leží vám to tam a ak to neriešite, veľmi ľahko môžete dostať napríklad žaludočné vredy, alebo sa vám tam môže usídliť pásomnica.

To, že brucho rastie z piva a podobné vymyslené veci sú len dôsledky toho, čo tam už máte nedoriešené, vkľude aj niekoľko rokov. Jedlo, alkohol sa potom len nabaľujú na tie nespracované veci, čo tam máte, je to len dôsledok. Čím viac nepekných situácii si tam ukladáte a neriešite ich, tým viac vám brucho rastie.

Srdce – srdiečko je láska. Ak ste v živote nedostali dostatok lásky od svojich rodičov, alebo vy lásku nedávate, nečakane i čakane vás opustí partner, rozvod, smrť, ťažké životné rany, to všetko sa ukladá na srdiečku. Zdravé srdiečko potrebuje pochopenie, uvedomenie, prečo sa to stalo a odpustenie, tak bude srdiečko zdravé.

Pľúca – pomocou nich dýchame. Dýcha sa vám dobre? V práci, vo vzťahu, celkovo v živote? A čo vaše detstvo, dýchalo sa vám dobre?

Zuby – každý jeden zub súvisí s nejakým orgánom v tele. Raz som v čakárni u zubárky započul od jednej staršej pani: „Kto nemá v poriadku srdce, má problém so zubami.“ Zuby hovoria o veľa veciach. Kazy nevznikajú z ničoho nič. Niečo nám v zuboch hnije, niečo čo sme v živote zatlačili veľmi hlboko, čo sme nechceli vidieť, počuť, zažiť.

Dôležité je, aby sme sa riadili svojim srdcom, nie hlavou. Keď nás niečo bolí, stíšme sa, vnímajme sami seba. Spýtajte sa sami seba v duchu alebo nahlas: Prečo ma to bolí? Čo mi chceš povedať? A počúvajte. Odpoveď príde. Je to to prvé, čo zaregistrujeme, tých prvých pár sekúnd. Hovorí nám to náš vnútorný hlas, naša intuícia, nekonečná múdrosť vnútri nás. To je odpoveď.

Po nej sa do toho začne miešať hlava, myseľ. Začne hovoriť a to nie, to tak nemôže byť, zabudni na to. Toto hovorí naše ego, ktoré sa klepe od strachu, že by sme mohli dôjsť na príčinu, prečo nám je tak a tak. Zbavme sa mysli. Počúvajme svoj vnútorný hlas a vykročme na cestu uzdravenia.

Autor: Radoslav Zárecký
Zdroj: http://terapiareiki.sk/duchovne-priciny-chorob/

VĚČNÝ ŽIVOTNÍ PROUD

Milovaní,

tolik z vás nám teď píšete o tom, jak cítíte prázdnotu, samotu, odpojení od života – od sebe, od druhých. Jak cítíte nicotu, beznaděj, destrukci.

To, o co se s Vámi můžu podělit je opět jen moje vlastní zkušenost s těmito prožitky.

Čím dál víc jsme těmi, co Ví… těmi, co mají vše načteno, těmi, co moc dobře rozumí tomu, co se jim děje, proč se jim to děje, s čím to souvisí – karma, čištění, energetické posuny… A přitom všem nevíme, co se sebou, co dělat, kde začít, jak si pomoct…

V noci jsem opět nespala a vnímala jsem, jak jsme stále tolik ponořeni ve svých myslích. Možná „víme“ vše, možná nám plno lidí potvrdí naši „správnost“, stejně nám to nepomůže.

Odmítáme sami sebe, odmítáme skutečnost takovou jaká je. Stále si ji přejeme přizpůsobit svým přáním, přizpůsobit ji tak, abychom ji alespoň nějak dokázali přijmout a akceptovat. Chceme se pořád dokola něčeho zbavovat, něco čistit, něčemu rozumět a mít na vše jasný návod nebo vysvětlení. Když nám pak někdo potvrdí, že je to „karma“ na chvíli se nám uleví… „Vidíš, já to říkal/a!“… za chvíli jsme však tam, kde jsme byli.

Cítím, jak to vše zůstává jen na úrovni hlavy – mysli… nepustíme to dál… Obýváme svoji hlavu… živíme svou umělou identitu, iluzi o sobě, iluzi o světě. Dokonce to často víte, víte, že to nejste vy, že je to hlava, ego… jenže nevíte, jak dál, co s tím.

Paradoxem je, že s čím dál větším množstvím informací z tzv. spirituálního světa, se ještě víc odpojujeme sami od sebe… od svého TĚLA, od své duše. S každou potlačenou bolestí, s každým nepřijatým strachem, nevyjádřenou emocí, popřením sebe sama a toho, jak to cítíme, stavíme kolem své věčně zářivé duše, svého věčně zářivého Ducha hradbu… ta hradba je už tak veliká, že přestaneme světlo naší duše cítit a vnímat. Ono tam však stále je, září pořád stejně silně… neodešlo… To my jsme od něj „odešli“ – to my jsme se odpojili… jak? Naše vědomí zůstalo v hlavě… a hlava – naše mysl je tak rafinovaná, že s ní tuto hru dokážeme hrát stovky, tisíce životů.

Co s tím? To, co život naučil mě, je prosté. Buď! Zavři oči a spoj se se svým dechem… jen ho pozoruj. Vnímejte, že jakmile zavřete oči a obrátíte pozornost dovnitř na svůj dech – okamžitě sklouznete svým vědomím do břicha a následně vnímáte i hrudník – srdce. Děje se to zcela přirozeně a automaticky. Není třeba si to představovat ani vyvolávat.

Břicho – vaše centrum, vaše slunce, vaše síla, život… váš pupík, připomínající vám neustále spojení s celou Existencí.

Pamatuji si, když jsem si začala tohle uvědomovat, uvědomovat tento životní proud v sobě, jak byl zpočátku slabý… jak přijímání (nádech) mi dělal potíže… jak se vždy někde zasekl a jak výdech (dávání) byl mnohem delší než celý nádech.

Nejde o to svůj dech analyzovat a vytvářet si další koncepty. Jde o to, abychom ho jen pozorovali… čím víc přijímám svůj život a vše, co se mi v něm děje, tím víc se mi mění můj dech.

Dnes vnímám v těle prostor, volnost a můj dech je uvolněný, lehký a tak přirozený.

Cítíme samotu, cítíme frustraci, cítíme oddělenost a tam, kde to začíná jsme my sami… necítíme sami sebe… odpojili jsme se od svého těla – tím pádem od své duše i Ducha. Hledáme ho někde venku, případně chceme, aby nás s ním někdo spojil, anebo utíkáme do jiných světů… Náš Duch, naše podstata však nikam nezmizela, je stále tu… je v nás.. je uvnitř nás – uvnitř našeho těla! Čím uvolněnější tělo máme, čím hlouběji do něj vklouzneme, tím blíž jí jsme.

Sklouznout níž…. sklouznout z hlavy níž… stačí vnímat dech – ať je jakýkoli – jen ho vnímat a hned jste tam…

Ano, je velmi pravděpodobné, že budete najednou vnímat i bolesti a emoce, které jste v těle potlačili. Jenomže, alespoň z mé zkušenosti, pouze jejich NAPROSTÉ LÁSKYPLNÉ OTEVŘENÉ PŘIJETÍ A JEJICH PROŽITÍ nás osvobozuje a pomáhá k lehčímu dechu, k lehčímu Bytí.

Zjistila jsem, že když přijde krize, když mě přepadne strach, nepomůže mi vědomí, že vím, že je jen iluzí – že je výplodem mé mysli. To, co mi však pomohlo vždy, bylo jeho přijetí – přivítání jakékoli emoce, bolesti, čehokoli, co se objeví a dovolení, aby to existovalo, aby se to projevilo. Je to tu, tak před čím zavírat oči, co odmítat a snažit se zakrýt pod koberec. Zjistila jsem, že mi nikdy nepomohlo znát dopředu odpověď, že mi nepomohly názory a vhledy druhých, nepomohlo mi zjišťovat, proč tomu tak je a k čemu mě to vede. V tu chvíli, kdy jsem v tom byla, mi to bylo upřímně k ničemu. Proč? Protože tento způsob mě zase udržuje jen a jen v hlavě a nepouští dál… odpojí mě od těla a od PROŽITKU, a přitom teprve s prožitkem a jeho opravdovostí přichází moudrost, uvolnění, propuštění a hluboké pochopení.

Je rozdíl vědět, že strach, který mám, je jen iluze a odmítnout ho. A je rozdíl s láskou ho přivítat, přijmout, PROŽÍT a dovolit mu, abych mohla tuto iluzi skutečně prožít v sobě, ve svém těle – to mi totiž nikdo nevezme a s dalším strachem, který se mi v životě objeví, už to bude o mnoho lehčí. To je skutečné poznání… to je to, co nás přivádí blíž k sobě… ta skutečná cesta není povrchní, ta cesta není v tom, že dopředu vím, co se děje a proč. Ve skutečnosti jdu do naprostého neznáma… zas a znovu tam s větší a větší důvěrou vstupuju, protože mám poznání, že každý jeden takový prožitek je pro mě ohromnou příležitostí a pokladem, který mi navrací moji ztracenou sílu. Otevírá v té hradbě, kterou jsem si kolem své duše postavila další a další otvor a světlo mé duše, mého Ducha se začíná šířit víc a víc mým tělem a já se s ním spojuji stále silněji. Jen díky předešlým prožitkům je ta lehkost bytí hmatatelná…

Čím víc jsem spojená se svým tělem, se svým dechem, tím víc vnímám život, Zemi – přírodu a spojení se vším. Nedávno mi jedna přítelkyně napsala, že život je vysoce individuální záležitost. Ano, může být, co se týká našich prožitků, vnímání, pocitů, zvolené cesty. Zároveň však tím, kdy se víc a víc spojujeme se sebou, vnímáme spojení se vším, co jest, co nám dává věčný život, a co proudí v každém jednom individuálním těle. To tomu všemu dává ohromnou hloubku a velikost. Podívejte se na přírodu, vše má své dokonalé místo, svou úlohu, nikde není nic navíc, nikde nic nechybí, vše funguje zcela přirozeně a lehce ve společné souhře a harmonii. My jsme její součástí. Nejsme od ní ve skutečnosti odpojeni.

Cítíte se osamoceni? Cítíte strach? Cítíte bolest? Cítíte frustraci, hněv? Tak je přijměte, v celé jejich síle a kráse… tím, že jim budete chtít porozumět nebo tím, že se jich budete chtít zbavit, se propadáte ještě hlouběji – do větší samoty, většího strachu, do větší frustrace. Je tu! I když před tím zavřete oči, nezmizí. Přijměte to, co je… nikoli hlavou a rozumem… přijměte to celou svou bytostí, přijměte to tak, že v tom budete.

Když jsem začala život skutečně přijímat z tohoto svého spojení s tělem, s dechem… se sebou… vstoupila do něj nová esence… vstoupila do něj síla mého ducha, neochvějný klid a láska. A i když se ocitnu v krizi, kterou bytostně vnímám a cítím, toto spojení tam zůstává, vnímám ho, a potom dokážu za všemi svými emocemi, bolestmi a strachy cítit ohromnou sílu a důvěru ve vše, co se mi děje. Je pro mě úžasné, že bez jakékoli techniky zklidnění, mohu být uprostřed vnitřní krize, a pod ní hmatatelně vnímat klid a hloubku, kterou sama JSEM. To vše zcela přirozeně. To mě učí sám život – dovolila jsem si otevřít se mu a víc, a víc cítím důvěru v něj. Nic tu není zbytečně. Když něco cítím, když jsem v nějaké situaci, není tu proto, abych se ji hned snažila změnit, odklidit, pochopit, vyřešit… zkuste nasednout na její křídla, i když se vám bude ze strachu třást celé tělo, a leťte. Leťte vstříc tomu, co vám přinesla. Je to jen na Vás. Ona počká nebo se vrátí v jiné podobě a silněji a bude vás popostrkovat, abyste nasedli a s důvěrou skočili do neznáma.

Některé věci se pro mě jednoduše staly už minulostí… čím víc vnímám své tělo, sebe v něm, svůj dech, který mě spojuje se životem, se svou skutečnou esencí, tím spíš už nedokážu dělat věci, které jdou proti mně, nedokážu jít proti tomu, co cítím, nejde mi už tak snadno zrazovat samu sebe.

Celé toto přijetí přítomnosti, jaká je, mě velmi k mému vlastnímu přijetí… k lásce a úctě ke svému tělu, k životu, k Zemi, k sobě… a k druhým…

A máte pocit, že v tom jste sami? Ano, do jisté míry jsou vaše PROŽITKY velmi individuální, ale víte co? Čím blíž sobě jste, tím víc za touto individualitou vnímáte tu ohromnou důvěru v život, která nás všechny spojuje. Jedeme v tom všichni… každý po svém, každý tak, jak si dovolí, každý tak, jak v danou chvíli dokáže. Vše do sebe dokonale zapadá a je součástí něčeho mnohem většího a širšího, než dokáže 8 miliard myslí vymyslet.

Chceme opravovat dokonalé, zasahujeme do přirozeného rytmu života. Přirozený rytmus života tu je a bude stále – i bez našich těl a identit. To my, každý jeden z nás, se můžeme na tento rytmus znovu naladit. Kde? Uvnitř sebe, v tichu, v samotě, v přírodě. Ta je mou největší inspirací a učitelem. Čím blíže přirozenému proudu ve svém těle, tím blíže k přírodě. Čím blíž k přírodě, tím blíž přirozenosti v sobě.

Objímám Vás velmi, ať už se zrovna nacházíte ve svých hlubinách, nebo na prosluněných vrcholech. Nic netrvá věčně, a čím víc budeme tyto přirozené rytmy sami v sobě CTÍT, tím blíž budeme kouzlu celé této Existence. Tím víc ji budeme hmatatelně vnímat ve svém těle, ve svém každodenním životě a nebudeme potřebovat žádný návod. Když se od tohoto rytmu odpojíme, jednoduše to ucítíme, uvidíme to na tom, co se nám v životě děje. Pak se zase vrátíme k sobě a dovolíme, aby tento životní proud prostoupil každou naši buňku a zharmonizoval naše bytí. Jen SKUTEČNĚ a s odevzdáním POVOLIT…

S láskou,
© Denisa
http://www.bytvsrdci.org, http://www.jeshua.cz

Tělo a duše

Země prostřednictvím Pamely Kribbe

Drazí lidé,

jsem hlas Země. Nesu vás ve svém těle. Planeta, na které žijete a po které chodíte, je mým tělem, vyjádřením mé duše. Jste tu vítaní, neboť jste součástí mého těla. Vaše tělo je mojí částí, je stvořeno z pozemské hmoty. Buďte si velmi vědomí buněk ve svém těle, které jsou velmi malé, nezávislé entity, které přesně vědí, co mají dělat. Ve vašem těle fungují k rovnováze, harmonii a součinnosti.

Nyní si představte, že jste ve svém těle přítomni jako zářivé slunce. Vaše světlo není ze Země. Přicházíte z vesmíru. Jste živoucí duše, která je schopná vzít na sebe nespočet forem, a nyní jste přítomni ve formě pozemské. Představte si, že světlo vaší duše září ve středu vašeho těla, v centru blízko vašemu srdci. Sledujte, jak zde světlo září, a vzpomeňte si, kým jste: jste tu celou věčnost. Měli jste mnoho životů, nejste tu poprvé.

Vzpomeňte si, kdo jste! Vězte, že jste na tomto těle nezávislí, že jste nezávislí na tomto životě a společnosti kolem. Přišli jste sem přinést něco nového, něco jedinečného, něco, co není lidmi kolem vás zcela pochopeno. Vyžaduje to kuráž a odvahu přinášet něco, co je nové, protože nové věci způsobují odpor. Proto je tolik důležité vzpomenout si na to, kým jste: na vaši svobodu, na vaši nezávislost. Jedině pak dokážete být v této realitě opravdu sami sebou a šířit své světlo.

Nyní vás žádám, z místa, kde je vaše srdce, abyste spojili světlo své duše se všemi buňkami svého těla, které mají své vlastní individuální vědomí, a přesto jsou mojí součástí, součástí Země. Představte si, že se světlo vašeho srdce, vaší duše spojuje s vědomím všech vašich buněk. Vaše světlo září na všechny tyto buňky a ony s radostí reagují. To je to, co chtějí – chtějí být vámi inspirovány! To je jejich cílem, to je jejich funkce.

Možná si myslíte, že cíl vašich buněk je jednoduše udržovat vaše tělo, aby fungovalo a přežilo, a na jisté úrovni je to pravda, nikoli však na té nejhlubší úrovni. Váš nejvyšší smysl tu na Zemi je být nástrojem, skrze který se může vaše duše manifestovat. Kvůli tomu je tu vaše tělo. Proto spojení duše s vědomím těla je ohromně důležité. Celé vaše tělo podstupuje přeměnu, kterou nelze vysvětlit na hmotné úrovni.

Nyní si představte, že se světlo z vašeho božského jádra pomalu šíří z vašeho srdce a dotýká se něžně vašich buněk: ve vaší hrudi a ramenech, krku a hrdle. Pak dovolte všem buňkám ve vaší hlavě, aby byly dotknuty energií vaší duše, přijaly ji a mohly tak obdržet směr a vedení z božského Zdroje. Nechť energie vaší duše, světlo vašeho srdce proudí vašim solarem, vašim břichem dolů do podbřišku a na chvíli vnímejte střed svého podbřišku. Mohou tu být staré emoce odporu k životu, které ztěžují přístup světla vaší duše: „Je to bezpečné? Měl/a bych tu být se svou jedinečnou energií, se svým světlem?“

Vnímejte, zda světlo vaší duše může prostupovat do vašeho žaludku, do vaší kostrče, do vaší pánve. Pokud zde vnímáte místa, kde se vyskytuje odpor ke vpuštění světla, jen pozorujte, co se děje, a nic nenuťte. Jen vnímejte, zda je někde ve vašem těle temné místo nebo napětí, kde je energie jaksi stažená a skrytá. Velmi přijímacím a otevřeným pohledem soustřeďte svou pozornost na toto tíživé místo. Vaše vědomí je velmi jemné a poddajné a tak jako lehký vánek obklopte toto místo svou pozorností.

Uvnitř této zablokované energie je život, který byl z mnoha důvodů skrytý. Povzbuďte tento život, aby se vám přihlásil. Zeptejte se: „Kdo jsi? Neboj se mě, ukaž se.“ Pozorujte, zda se vám něco objeví: obraz, symbol, může to být také zvíře nebo lidská bytost nebo možná dítě. Vše, co je v člověku zablokované a skryté chce ven, chce se to osvobodit. Má však strach, a proto se občas skrývá. Abyste to mohli oslovit, nemůžete nic nutit. Stačí být jemně přítomní a naslouchat. Nechtít cokoli změnit a nepřát si se této části zbavit je ten nejprospěšnější přístup.

A tak tiše pozorujte nebo vnímejte, co se chce samo z této temné části odhalit. Představte si, že natahujete svou ruku tomu, co se objevuje, a ujišťujete to tím, že říkáte: „Jsi dobrý/á, můžeš být tím, kým opravdu jsi.“ Vítáte tuto část sebe tím, že za ni přebíráte zodpovědnost a slibujete, že s ní budete spolupracovat. V této celé ucpané a zablokované energii je zároveň síla a schopnosti, které vám náleží. Nikdy není úmyslem odstranit jen zablokování nebo problém. Je to o přeměně a uvolnění starých energií a to tak důkladně, že jádro světla uvnitř vás se s tím může spojit. Proto je cestou láska a milování, nikoli boj s negativními energiemi či problémy, které ve vás jsou.

Nakonec umožněte své duši proudit až dolů do vaší pánve, k vašim stehnům a nohám a věnujte zvláštní pozornost svým kolenům. Představte si, že buňky kostí ve vašich kolenech se otevírají světlu vašeho srdce. Vzpomeňte si na to, jak radostné je žít a být na Zemi aktivní, a tak obnovte tyto radostné vzpomínky. Pak nechejte své světlo sestupovat dál do vašich lýtek a kotníků a zcela do vašich chodidel: do vašich pat, chodidel a do vašich prstů.

Svěřte světlo své duše Zemi. Jsem tu pro vás. Jste ve mně i na mně vítaní. Nemusíte tím procházet sami. Čím víc umožníte svému světlu duše, aby bylo přítomné, tím víc jste ochraňováni a neseni svou vlastní moudrostí a spojením mnou, se Zemí. Zdravím vás ze svého srdce a ráda bych vám poděkovala za vaši přítomnost tady a teď.

© Pamela Kribbe
www.jeshua.net

Denisa Vaňková
www.jeshua.cz

Rüdiger Dahlke: Muž, který do vás vidí

S Rüdigerem Dahlkem jsem strávil nejlepší dovolenou svého života. Během jedenadvacetidenního hladovění loni v červenci mi byly jedinou potravou i útěchou čistá voda a jeho Velká kniha půstu. Cesta do zákoutí duše a k pochopení vlastního těla coby jejího „chrámu“ v doprovodu skvělé knihy tohoto slavného německého lékaře, jenž má za sebou i čtyřicetidenní biblický půst, byla neocenitelnou zkušeností. Je jasné, že Dahlke nekáže vodu a nepije víno.

A kromě toho nejí ani maso. Ačkoli do zaplněného konferenčního sálu pražského hotelu Pyramida nakráčí první dubnovou sobotu s drobným zpožděním až kolem půl deváté večerní, neboť toho dne ještě přednášel na kongresu v Linzi, vypadá, jako by se zrovna vyspal do růžova. A to přesto, že takto nabušený diář má až do konce roku 2014. Když pózuje ZENu o den později ve svém hotelovém pokoji během pauzy na jídlo, má za sebou krátkou meditaci a oběd v podobě hrsti semínek a ořechů.

Na svých téměř dvaašedesát je zkrátka ve formě a zcela zdráv. A jeho recept? V Česku zatím krajně nepopulární – nekouřit a přestat jíst ztužené tuky, maso a mléčné produkty, o pití alkoholu ani nemluvě. „I když kouření je ve srovnání se ztuženými tuky neškodné. Nebo jestliže je na cigaretách napsáno, že škodí zdraví, na kelímcích s jogurtem to mělo být už dávno. Moderní studie na velkých vzorcích v tomto ohledu nepřipouštějí ani nejmenší pochybnost,“ říká průkopník psychosomatické medicíny a autor bestsellerů Nemoc jako cesta, Nemoc jako řeč duše a Nemoc jako symbol, jenž už před třiceti roky vyjevené veřejnosti vysvětloval, že nemoc není něco, co se nám jen tak přihodí, nýbrž něco, co si sami vytváříme. Neboli informace, že něco děláme špatně, a projev ztracené rovnováhy: „Lidé znova a znova dostávají takové tělesné problémy, které rezonují s jejich potlačenými či nevyřešenými tématy a konflikty.“

Rüdiger Dahlke jako jeden z prvních klasických lékařů dávno pochopil, že léčit lidi vypnutím varovných světýlek v podobě příznaků, které na tuto nerovnováhu upozorňují, není cesta k uzdravení, ale do hrobu. „To začalo už u Descartesa, Newtona a Galilea Galileiho… Už od začátku to byla chyba, chápat člověka jako stroj. Naštěstí se tento historický omyl dnes postupně začíná přehodnocovat a já se k tomu snažím v rámci svých možností přispět,“ odpovídá na otázku, proč dnešní medicína stále víc léčí, ale stále méně uzdravuje/

Změna jako lék

A protože si to začíná uvědomovat víc a víc lidí, doktor Dahlke s plným nasazením přednáší, věnuje se pacientům ve svém relaxačním a léčebném centru TamanGa nedaleko rakouského Grazu, kde žije, a každou zimu se na dvanáct týdnů odebírá na indonéský ostrov Bali, kde načerpává síly na další sezonu a píše knihy (na kontě jich má už skoro padesát). Krom toho také se svou první ženou vybudoval v Bavorsku Lékařské centrum Dahlke, jež se věnuje psychoterapii, psychosomatice a takzvanému celostnímu léčení, při kterém se neléčí nemoci, ale lidé.

„Nejsme zvyklí dívat se na nemoc jako na něco pozitivního. Ale že to tak je, jsem nezjistil v nemocnici, nýbrž při zacházení s pacienty. A tak vám mohu vyprávět příběh, při kterém jsem se probudil,“ začíná svoji přednášku Nemoc jako cesta duše, na niž dorazilo přes čtyři sta lidí. „Jeden skvělý lékař za mnou kdysi přišel s tím, že má neustálé úrazy a několikrát denně se prostě natáhne. Už při vstupu do ordinace šosem pláště strhl vzorky krve. Jeho život byl jedno velké fiasko. Poslední vztah mu skončil tak, že mu partnerka řekla: Chtěla jsem žít s lékařem, ale ne s takovým trotlem. On po mně nechtěl, abych něco napravil, ale aby se mu už nic nestalo. A mně došlo, že se vůbec nezabýváme prevencí a že mu neumím pomoct,“ vypráví téměř pětatřicet let starou historku.

Proč vypnout mobil

Po této neobvyklé návštěvě svého kolegy se Rüdiger Dahlke, v té době začínající nemocniční lékař, začetl i do homeopatických knih, kde našel mimo jiné informaci, že 80 procent úrazů má na svědomí 20 procent lidí. A také objevil pozoruhodnou studii, podle níž se ve firmách přestaly dít úrazy, jakmile lidé začali cirkulovat a nedělali pouze jedinou, nudně monotónní práci.

Dahlkeho proto napadlo, že jeho pacient potřebuje změnu. A vytáhl z něj, že jeho dávným snem bylo provozovat etnomedicínu, ale nechal se odradit. „Z Afriky, kde našel svou životní lásku, mi potom poslal dopis, který změnil moje chápání medicíny. Děkoval v něm svým úrazům, že ho dovedly až sem. To byla moje první myšlenka ke knize Nemoc jako cesta. Pochopil jsem, že nemoc má opravdu tu moc přivést člověka na správnou cestu.“

Postupně si doktor Dahlke začal všímat souvislostí a učil se porozumět tomu, co nemoc vlastně symbolizuje. V dalším bestselleru Nemoc jako symbol už podává přes 400 klinických obrazů nemocí s více než 1000 příznaky. Na pražské přednášce některé zajímavé zmínil. „Co znamená třeba zvětšené srdce? Křesťané to vítají, ale na tělesné úrovni je to problém. A to je právě ono. Nikdo z těchhle pacientů nemá velké srdce v tom přeneseném smyslu, a tak se to zhmotnilo na tělesné úrovni,“ vysvětluje lékař a pokračuje: „Růst je přirozený. Vždycky jsou ale dvě možnosti růstu – první je ta zdravá, na úrovni vědomí, směrem k rovnováze a porozumění. Pokud tuhle vytrvale odmítáme, růst se přenese dovnitř těla, kde se často projeví třeba nádorem.“

Dahlke mluví tak napřímo, že se o něm běžným lékařům a hlavně farmaceutické lobby a šéfům korporací všeho druhu musí i zdát. „Třetí nejčastější příčinou úmrtí jsou léky. V této souvislosti vám radím vyhledávat lékaře jen v opravdu nejvyšší nouzi.“ Svým posluchačům zcela klidným hlasem prozrazuje i některá jiná „tajemství“, jež se ne a ne dostat k uším veřejnosti. „Například očkování proti rakovině děložního čípku je zcela nesmyslné, přesto je zavedené. Máme rovněž dostatek studií, že mamograf je příčinou rakoviny prsu. Je mi velice trapné, že tohle říkám, protože jsem také lékařem, ale je to tak. Když se na jedné přednášce ptali gynekologů, kdo z nich by poslal svou ženu na mamograf, nepřihlásil se ani jeden.“

Stejným a vzhledem k četnosti užívání ještě rozsáhlejším problémem jsou podle něj také mobily: „Vypněte svůj telefon a už ho nikdy nezapínejte. Snižuje účinnost imunitního systému a způsobuje nádory mozku. To je fakt. Jenže se pravděpodobně probudíte, až když se to stane někomu ve vašem okolí,“ odkazuje na mnoho svých pacientů i na studii provedenou na Örebro Hospital ve Švédsku, podle níž má desetileté užívání mobilu za následek průměrně o 290 % vyšší riziko rozvoje nádoru na mozku.

V rozhovoru, který jsme kvůli lékařově naprosté zaneprázdněnosti z větší části vedli přes e-mail, na otázku, proč stále tolik doktorů nechce nebo nedokáže pochopit, že k uzdravení vede pouze odstranění příčin, nikoli konzumace dalších jedů v podobě prášků, odpovídá: „Byli tak vychováni. Vidět je to i na tom, že nejdříve je školí na mrtvolách. O duši jsem se například v průběhu studia nedozvěděl ani slovo.“

Není naštvaný, jen konstatuje. Stejně tak úplně klidně a s nadhledem mluví o tom, že cílem zdravotnického systému není zdraví lidí, ale jejich léčení. Kdyby totiž byli lidé zdraví, byznys by zkrachoval – jinými slovy „vyléčený pacient je špatný klient“. „Je to zjevné. Jenom přednedávnem doznal objevitel syndromu ADHS – hyperaktivity malých chlapců – na své smrtelné posteli, že neobjevil lék na tento syndrom, ale vymyslel příslušný obraz choroby pro lék Ritalin, který už existoval. To přece hovoří za všechno!“

Jak ale může být tak v klidu? Ta hlavní chyba samozřejmě není na straně lékařů, ale pacientů. Ostatně není žádné „my“ a „oni“ – jsme pouze my. S čímž souvisí druhé, ze všeho nejdůležitější téma, o kterém Rüdiger Dahlke často hovoří a jež plynule navazuje na přednášku – téma stínu neboli našeho podvědomí. Dahlke proti nikomu a ničemu nebojuje, pouze pozoruje. A říká: „V zásadě jsou všechny symptomy – tělesné, psychické i sociální – projevem stínu. Jsou v něm ukryty ty vlastnosti, které bychom u sebe radši neviděli, a tak je potlačujeme.

shadow

Nemoc jako symbol (obrazy některých chorob podle Dahlkeho knihy)

Alergie – konflikt mezi agresí a senzibilitou, válka na tělesné rovině. Řešení: poznejte, že máte nepřátele i v sobě
Obezita – vnější plnost místo vnitřního naplnění, vyhýbání se realitě. Řešení: naučit se chránit jinak než tukovou izolací
Rakovina – nezpracované zranění, problém, který si člověk nepřiznává a který ho ničí. Řešení: vzpomeňte si na to, co v životě doopravdy chcete, a najděte odvahu to uskutečnit

Pokud ale chcete dosáhnout seberealizace, musíte propojit své já se svým stínem. To je klíčem k životu. Lidé si myslí, že když myslí pozitivně, začnou se dít pěkné věci, ale vše probíhá podle zákona polarity a zákona rezonance. Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte. Jedině když se se svým stínem konfrontujete, můžete se stát opravdovými anděly pro ostatní.“

Během dětství a dospívání vytváříme stín, abychom utvořili svou osobnost a byli schopni přežít. Vytěsňujeme všechny křivdy, traumata, strachy, přizpůsobení a všemožné věci, které odmítáme tolerovat ve svém vědomí. Pokud se ale jako dospělí chceme vyvíjet, nezbývá než Pandořinu skříňku otevřít a potlačené věci opět vytáhnout na světlo. A poslouchat svoji duši, jak píše Rüdiger Dahlke v knize Princip stínu – smíření se svou temnou stránkou a vysvětluje během nedělního stejnojmenného semináře. Prvním krokem je samozřejmě vůbec si to uvědomit. Jakmile cokoli vykážeme z našeho vědomí, protože z toho máme strach, stane se to nevědomým a poklesne do stínu. A naopak – vždycky, když nějaký vytěsněný a odmítaný pól vrátíme do našeho vědomí, posune nás toto sjednocení protikladů blíže k jednotě.

Nebát se stínu

Hlavní otázka tedy podle Dahlkeho zní: „Na nemoci a nepřátele zaútočíme, nebo s nimi začneme pracovat? Budeme válčit, nebo je přijmeme a smíříme se s nimi?“ Stačí se rozhlédnout kolem sebe, aby jednomu bylo jasné, že jsme jako lidstvo prozatím ztroskotali někde u první lekce. Svět je šílený, protože my jsme šílení. Jak říká Dahlke: „Všichni chceme jenom to dobré, ale vytváříme jenom to špatné. Všichni chceme mír, ale pořád válčíme. Všichni chceme lásku, přesto je tak moc nenávisti. Vše má světlo a stín, všechno na tomhle světě. Jeden příklad: Každý inteligentní a vědomý člověk musí být proti jaderné energii. Můžete se zamyslet nad stavem mysli a ducha lidí, kteří jsou pro jadernou energii. Ukázkové potlačení stínu. Lidi jsou nevědomí – a to je stín. Vědomí je světlo.“

A právě tady nastává hlavní problém – uvěznění v egu. Existují jen dvě strategie „nezpracování“ stínů, ať už v podobě potlačování nechtěných vlastností, či informací, které se nám zrovna nehodí, například u zmíněného jaderného nebezpečí. V prvním případě stíny pojmeme dovnitř sebe v podobě alkoholismu, obezity či cukrovky. A druhá možnost? Bojujeme s okolím a hledáme obětní beránky. „Příliš jednostranně jsme se dostali do mužského pólu, čímž pro sebe vytváříme svět hektiky a stresu a stále více se nám z očí ztrácí smysl života. Abychom se znovu dostali do rovnováhy, měli bychom proti tomu něco podniknout.“ Jenže co?

Jelikož si odmítáme své stíny připustit, tak je projikujeme na své okolí a házíme odpovědnost na druhé, třeba na politiky. V knize Čím onemocněl svět Dahlke píše, že abychom uzdravili svět, musíme od společenské hry zvané projekce, kdy hledáme viníky v jiných lidech, ustoupit a přihlásit se k odpovědnosti. Jak za stav světa, tak za své zdraví. Na semináři používá i jeden zajímavý příklad projekce. „Prasata nejsou špinavá, nejšpinavější jsou lidi. To my je nutíme žít ve vlastních výkalech a za pět měsíců je naženeme na jatka. A ještě jim říkáme špinavá prasata. To je projekce. Stínem toho všeho je, že se nám dělá špatně, vepřové nám neprospívá. Zvlášť když tato inteligentní a citlivá zvířata stojí na porážku frontu a vidí, co se jim stane. Když to maso plné hormonů strachu sníte, dostanete, co jste si zasloužili. Od dob, co prasata vraždíme masově, se ten strach přenáší do nás. Spousta prasat zešílí, stejně jako lidí. Mnozí z vás to možná netuší, ale to vás nechrání před důsledky,“ usmívá se Rüdiger Dahlke. A dodává: „Špatné není svůj stín uvidět. Zle vám bude pouze v případě, že ho budete potlačovat.“

Autor: Milan Vidlák
Zdroj: http://zen.e15.cz

Jsme bytostmi Země – odkaz od Zlatej dušičky

Lidé Země, nepochybujte o sobě samých. Jste vedeni k pochybnostem, jste vedeni k tomu, abyste tříštili svou sílu. Jste mocné bytosti, žijete však v zapomnění a málokomu je dovoleno si vzpomenout. Neboť by se probudila vaše síla a díky ní byste z minuty na minutu změnili svůj svět. Buďte připravení lidé Země, naslouchejte a slyšte. Čas proměny se blíží mílovými kroky. Stále jste vedeni do různých situací, které vás mají odvést od pravé podstaty. Od úkolů, které jsou významné nejen pro vás, nýbrž pro celou planetu Zemi.

Lidé Země, jak půjde čas, a vy se budete osvobozovat od zátěží, budete se tím více přibližovat uvědomění si své pravé podstaty. Čím výše stoupáte, tím lépe a dále uvidíte. Stejně tak, jako je to ve vašich životech. V tomto čase, lidé Země, propukáte v zoufalství, neboť někteří nebyli vyslyšeni, žádali o pomoc, avšak pochybovali, nevěřili. Vše, co je potřeba udělat, je přestat se vázat na nepravdy, přestat se držet jistot tam, kde již nemůžete zůstat. Bolesti fyzických těl zesilují. Nejen z důvodu transformace, ale také proto, že uvnitř vás samých probíhají neustálé emocionální boje, které vedou k vyčerpání organismu.

1734

Lidé Země, buďte opatrní na vše, co v životě získáte. Některé „dary“ však mohou být pouze zdržením na vaší cestě. Dávejte pozor na vše, co přijímáte do svých těl. Některé pokrmy již nevibrují s vašimi těly. Proto se bude měnit váš způsob stravování. Pozorujte přírodu a učte se z ní. Neboť pouze takto můžete přežít. Sbírejte zkušenosti, hledejte pravdu. Učte se věci důležité, ne takové, kterou jsou vám podsouvány, neboť mnohé z historie bude v budoucnosti přepsáno. Často jste byli klamáni a vše se teprve projeví. Naučte se pozorovat bytosti kolem vás a hledejte v sobě samých. Stále se ještě obracíte vně, místo dovnitř. Máte toho ještě mnoho zpracovat. A čas letí. Avšak obavy nejsou na místě, neboť je zde stále více těch, kteří si přejí vám pomoci.

Energetická clona bude uvolněna a během léta zažijete opravdový „fofr“, i když to pro mnohé z vás může být náročné období. Budete najednou postaveni před mnohá řešení. A můžete se začít bát, že to nezvládnete. Avšak tyto strachy jsou ve vás záměrně zesilovány, to si musíte uvědomovat. Vše má své řešení a vy to zvládnete. Buďte připraveni na zvraty v životě, změny, které vám pomohou v celkovém pohledu na život. Avšak v době konání těchto změn můžete být zmateni, neboť některé situace mohou být velice překvapující, jak pozitivně, tak negativně. Dávejte pozor na to, co činíte, neboť vaše činy se budou ihned navracet jako bumerang, rychleji, nežli tomu bylo dosud. Lidé Země, i přes toto vše jste stále bytostmi Země, kterým může být pomoženo během okamžiku, pokud se k tomuto rozhodnete. Jsme s vámi a milujeme vás.

Zdroj: http://zlata.dusicka.sweb.cz