Stromy…

“Stromy sú básne, ktoré Zem píše nebu…”

~ Khalil Gibran

Živé duše rastlín

“Již v dávné minulosti si lidé všimli, že každá rostlina má vědomí a duši, stejně jako člověk a zvíře. Existují tom i záznamy v mnoha starých kronikách. Přitom se jejich autoři odvolávají na ještě starší svědectví a texty. O tom, že rostliny mají duši, si můžeme přečíst i v apokryfické Knize tajemství Enocha. Mnohé národy v minulosti také věřily, že ve stromech může žít i lidská duše, a to před svým zrozením a po smrti.

Může ještě někdo pochybovat o pravdivosti toho, co tvrdili naši předci, kteří považovali vše, co se na Zemi vyskytovalo, za živé? Jak trávu, tak i stromy, hmyz i zvířata, to všechno je jednotný, velký a vzájemně na sobě závislý organismus. Když se sekera zakousne do stromu, bolí to všechny.

Takže když pálíte trávu, necháte kytku v květináči přemrznout, lámete stébla nebo trháte listí, pak vězte, že rostliny to všechno cítí a pamatují si to!

Rostliny se velmi silně liší od živočišných organismů, ale to neznamená, že nemohou mít vědomí. Jejich nervová soustava jednoduše není taková, jako zvířecí. Nicméně, mají své nervy a reagují jejich prostřednictvím na to, co se děje kolem nich a s nimi. Bojí se smrti stejně jako jakákoliv živá bytost. Cítí všechno. Když je kácejí, ořezávají nebo lámou větvě, dokonce když trhají nebo jí jejich listy, květy apod.

……………….

Bylo mnohokrát dokázáno, že rostliny jsou schopné vnímat slova, která jsou jim určená. Již v minulém století si známý americký botanik Luther Burbank při vytváření nového druhu rostliny s kytkou jednoduše dlouho povídal. Například proto, aby vznikl nový druh kaktusu bez ostnů, mnohokrát výhonkům opakoval, že ostny nepotřebují, že se nemají čeho bát, že je ochrání. To byla jeho jediná metoda. Není nutné tomu věřit a lze to považovat za zázrak, ale druh, který byl do té doby známý svými trny, začal růst bez nich a předal tuto vlastnost i svému potomstvu. Touto samou metodou Burbank vytvořil i nový druh mrkve, ranou odrůdu švestek, různé druhy květin, ovocné stromy, z nichž mnohé nesou jeho jméno dodnes… A tohoto všeho dosáhl díky tomu, že si povídal s výhonky stejně, jako by to byly vědomé a inteligentní bytosti. Tento fakt může někdo považovat za fantazii, ale proto nepřestane být faktem.”

Celý článok nájdete tu: http://www.suenee.cz/zive-duse-rostlin/

Tajemná energie stromů

Stromy nám mohou doplnit energii, kterou v dnešní době každý tolik potřebujeme. Vrací člověku zpět harmonii, rovnováhu a jsou nepostradatelnými pomocníky k uzdravení těla i duše. Pro senzitivní jednice je tato energie zvláště účinná, zejména při získávání cenné energie z různých stromů přímým kontaktem.

Každý strom má svoji auru a specifický účinek na organismus člověka. Je také vhodné volit strom podle znamení zvěrokruhu, čímž se účinek získané energie ještě umocní. Některé mohutné stromy, např. dub nebo buk jsou společné pro více znamení a působí silnou bioenergií.

Jak postupovat při čerpání bioenergie?
Nejprve si strom celý pozorně prohlédneme, aby byl zdravý, bez puklin a suchých větví. Než ke stromu přistoupíme, poprosíme jej, zda si můžeme energii odebrat a poté celým tělem obejmeme kmen. Pokud to lze a kmen má menší průměr, spojíme ruce a propleteme prsty, na kmen položíme i hlavu a začneme zhluboka dýchat se zavřenýma očima. Lépe budeme energii vnímat, pokud kolem nás nebude hluk. Strom po chvilce začne zasahovat do naší aury, tělo i duše se tímto harmonizuje, dostává se do pohody načerpáno novou přírodní energií. Jeden z osvědčených způsobů je dotýkat se stromu čelem, rukama a špičkami bot. Pokud to okolnosti dovolí je lepší být na boso. Energie je silnější.Soustřeďte se myšlenkou na energii stromu a zhluboka dýchejte. Energii ucítíte během krátké chvilky cca do 3 minut. Takto by jste měli setrvat 5 až 10 minut aby bylo dosaženo efektu doplnění energie. Ucítíte jak vámi energie prostupuje. Vaše tělo si vezme jen tolik energie, co potřebuje. Negativní energie, která je vás odchází přes nohy do země. Po dobití je nutné umět se od stromu odpoutat a nezapomeňte také poděkovat stromu za dodání energie. Patří to k rituálu slušných lidí a duchovního spojení.

V minulosti lidé tuto sílu dokázali využívat; měli své posvátné háje velkých dubů, buků či kaštanů, které mnohde působily také jako věštírny. Jakmile se lidé odebrali do posvátného háje a pod jejich mohutnými větvemi se uložili ke spánku, duchové stromů jim nabídli vyřešení jejich problému. Také nemocní přicházeli pro zdraví a mnozí je také tímto způsobem získávali. Proto i pouhé ulomení větve v posvátném háji bylo považováno za hřích a věřilo se, že poraněný strom pachatele potrestá buď smrtí nebo nemocí.

Dnes opět objevujeme uzdravující sílu stromů. Je známo, že léčit může už samotný pobyt v lese. Výzkumy prováděné v Rusku prokázaly, že větve sibiřské jedle umístěné poblíž nemocného, snižují množství mikrobů až o 50 %. Borovicové a jalovcové větve zase urychlovaly rekonvalescenci zvláště u pacientů s nemocnými plícemi. Přinášely úlevu také při nepříjemných migrénách.
Mnozí z nás se již sami přesvědčili, jak blahodárně působí stromy či lesní prostředí na ztrápenou duši. A že psychický stav člověka ovlivňuje i jeho fyzické zdraví již uznává i klasická medicína.

Ještě předtím, než začneme využívat sílu stromu, měli bychom vědět, jaký strom je nám v tuto chvíli nejvíce užitečný. Každý druh stromu má poněkud odlišný charakter a některé by vám při určitých problémech nejen nepomohly, ale mohly by i uškodit. Například tis má tu vlastnost, že namísto dávání energie, sám ji přijímá od druhých živých bytostí. Nebo vrba sice rozjasňuje mysl, napomáhá k tomu, abychom si uvědomili své problémy a pochopili sebe samého, ale zároveň nás přivádí k pesimismu a v krajních případech až k sebevraždě. Proto její pomoc by měli využívat jen lidé sebevědomí, bez komplexů a bez vnitřního strachu a obav.

BOROVICE (Pinus)

Borovice byla uctívána už ve starověku. Kultovním stromem byla především v Číně a v Japonsku. Tam byla považována za strom, který posilňuje jak živé bytosti, tak i duše zemřelých. I v Evropě byla borovice symbolem síly, zdraví, dlouhověkosti a plodnosti. Keltové ji považovali za “matku moudrosti” a strom zdraví.

Hojivých účinků borovicové pryskyřice využíval už Hippokratés. Léčivé jsou také pupeny, ovšem jejich jarní sběr lze provádět jen se souhlasem majitele lesa. Odvar z čerstvých nebo sušených pupenů se používá při chronických bronchitidách, při neurózách a také při revmatismu.

Pobyt při borovici, zvláště pak v borovicovém hájku, napomáhá k vyostření intelektu, posiluje paměť a navrací emocionální rovnováhu. Také zklidňuje zlost a stres a dokonce je prospěšný i při hubnutí. Borovice mají také antiseptické účinky, léčí a chrání před infekcemi a v jejich blízkosti se můžeme snadněji zbavit rýmy či nachlazení.

BŘÍZA (Betula pendula)

Bříza je strom pro melancholiky; zahání chmury a způsobuje dobrou náladu. Už samotný pohled na štíhlé bílé kmeny břízy a její jemné větve působí na nás uklidňujícím dojmem. Bříza byla kdysi považována za magický strom především při překonávání nemocí. Pokud někdo trpěl třesavkou, zašel do březového hájku, kde postupně zatřásl třemi břízkami, a pak vyslovil magickou formuli: “Zatřes se mnou, jako já s tebou, a pak přestaň!” Potíže pak ustaly, neboť strom převzal lidskou chorobu na sebe.

Spánek pod břízou se doporučuje lidem, kteří se cítí vyčerpáni nemocí nebo těžkou prací. Z mladých březových pupenů (jsou však chráněny!) si můžeme připravit salát, z čerstvých mladých listů zase čaj. Extrakty z břízy jsou elixírem pro zdraví a krásu. Čaj z mladého listí působí protizánětlivě a močopudně a napomáhá rozpouštění močových kamenů. Užívá se při revmatických potížích a při poruchách funkce slinivky břišní. Zevně působí na pročištění a regeneraci pokožky, též vyhlazuje vrásky.

Když obejmeme kmen břízy, přinese nám to klid a celkové posílení. Napomůže také při rozvíjení intuice a vnímavosti.

BUK (Fagus sylvatica)

Buk je stromem plodnosti, když například Řekové přiváděli k bukům “jalová” zvířata a také neplodné ženy. Slované věřili, že tam, kde rostou buky nemohou nikomu ublížit žádné čáry a kouzla. Také plody – bukvice (sbírané na podzim) byly praženy a jedly se pro očistu organismu. Ovšem jen v malých dávkách, jinak působily stejně, jako hodně silný alkohol. Z bukvic se získává také jedlý olej, který, lisovaný za studena, se vyrovná oleji olivovému. Čerstvé bukové listí se žvýká při vyrážce v ústech. Odvar z listí buku je také účinný na svědivou vyrážku.

Pobyt u zdravého buku uleví od stresu, bolestí hlavy a prospívá při léčbě krevního tlaku (normalizuje ho). Bukový les nám poskytuje pocit bezpečí a nepříjemné problémy pak dokážeme vnímat z nadhledu. Buk posiluje v člověku schopnost tolerance k ostatním. Máte-li problémy ve svém okolí, ve všem chcete mít jen svoji pravdu, obejměte buk, který vám pomůže najít společný jazyk s ostatními a dovede vás ke kompromisu.

DUB zimní (Quercus petraea) a letní (Quercus robur)

Duby byly považovány za posvátné stromy. Ze šumění jejich listí uměli kněží starověkého Řecka “číst” božská sdělení. Také Keltové a Slované uctívali duby, dávali jim obětní dary a když potřebovali důležité rady, usínali v jejich stínu s vírou, že větve dubu jim přinesou prorocký sen. Rovněž mnozí svatí z počátků křesťanství trávili svůj život v prostoru starých vykotlaných dubů. Například sv. Bernard tvrdil, že za veškerou svoji energii i moudrost vděčí dubu, v jehož dutině často pobýval.

Dubová kůra (sbírá se z mladých tenkých větví v dubnu) je důležitým léčebným prostředkem, obsahujícím hodně tříslovin a hořčin. Svým protizánětlivým účinkem (též zastavuje krvácení a průjem) se využívá při špatném trávení nebo zevně při hemeroidech, kožních zánětech, špatně se hojících ranách, nebo proti potivosti nohou.

Dub nám svojí energií dodává zdraví a sílu, podporuje myšlenkové procesy a především rozhodování. Pobyt pod ním se proto doporučuje těm, kteří mají nějaké neřešitelné problémy, neboť dub jim dodá sílu a napoví to nejlepší řešení.

JEDLE (Abies)

Jedle je strom, který regeneruje naší vitalitu. Například v Rumunsku bylo zvykem přinášet těžce nemocné pod jedli, tam je opřeli o kmen stromu a postižení se snadněji uzdravovali. Jedlové větvičky se také přidávaly do první koupele novorozeně, aby dítě bylo silné a aby duch jedle od něho odháněl zlé mocnosti. Jedle bývá považována za krále lesa, symbolizuje majestát, stálost a také trpělivost. Keltové uctívali jedli v době zimního slunovratu, kdy ji zdobili pentlemi a přinášeli pod ní dary svým bohům.

Léčivou částí jedle jsou mladé výhonky a jehličí, z nichž se získává silice. Ta slouží jako součást zevních přípravků proti revmatismu, k inhalacím při dýchacích potížích, nebo jako přísada do koupele (uklidňující a posilující prostředek).

Obejmout jedli se doporučuje osobám zavaleným prací, neustále někam spěchajícím a s nízkým pocitem sebevědomí. Tento strom je bude chránit před přepracováním a poskytne jim tolik potřebné zklidnění a odpočinek. K jedli by se měli přitisknout také ti, kteří trpí zablokováním v sexu; protože tento strom jim pomůže možná více než kterýkoliv sexuolog.

KAŠTAN – Jírovec maďal (kaštan koňský)

Kaštan – správně jírovec – uklidňuje, zmírňuje napětí a tak pomáhá především ve chvílích, kdy prožíváme z něčeho velké obavy a strach. Tento strom léčí nemocnou duši a pomáhá najít ztracené sebevědomí a jistotu.

Léčivá je kůra jírovce, kdy se vývar používá při léčbě hemeroidů nebo křečových žil. Výluh (lihový) z květů nebo plodů kaštanů je známý jako mazání při revmatických potížích, neboť podporuje lepší prokrvení nemocného místa. Často postačí prosté nošení plodu kaštanu v kapse, abychom se zbavili příležitostných revmatických bolestí.

Doporučuje se také uložení kaštanových plodů do postele pod matraci, to abychom spali klidným spánkem, zbavili se revmatických potíží a byli chráněni před nečistými silami.

Pobyt při kmenu jírovce nám pomůže zbavit se neklidu a strachu.LÍPA malolistá / veľkolistá (Tilia cordata / platyphyllos)

Lípa je stromem smíření. Už za dávných časů, jakmile se dva znesvářené rody či sousedé udobřili, zasadili na hranici svých území lípu, aby hlídala a chránila jejich mír a pokoj. Je to strom lásky, který urovnává mezilidské vztahy.

Lípa je také účinná léčitelka. Její květ je známým prostředkem proti nachlazení, při horečkách a zahlenění dýchacích cest. Pomáhá také při žaludeční a střevní kolice a též proti revmatismu.

Energie lípy zajišťuje zdravý odpočinek, přivolává věštecké sny a především přináší příjemnou a vstřícnou atmosféru ve vztahu dvou či více osob. Proto se pobyt při kmenu lípy doporučuje především těm lidem, kteří vidí všechno černě a domnívají se, že je neustále někdo pronásleduje a chce jim ublížit. Zvláštní magickou sílu má dvanáct lip vysazených do kruhu. V jeho středu i méně vnímavý člověk může pocítit zvláštní kouzlo, jakoby otevírání se něčemu nádhernému, laskavému i tajemnému zároveň. Funguje to i tehdy, kdy už některé stromy z kruhu jsou poraženy nebo odstraněny i s kořeny, ale je viditelné, že v původním počtu jich bylo dvanáct.

MODŘÍN opadavý (Larix decidua) (Smrekovec opadavý)

Modřín pochází se Severní Ameriky a dnes je hojně rozšířen především pro své cenné dřevo. Modřín dodává energii a povzbuzuje sebejistotu. Je symbolem obnovy a lepšího života, takže omlazuje jak fyzicky tak i psychicky. Používá se k tomu vykuřování modřínovým dřevem nebo pálení modřínového jehličí, což dokáže odvrátit nepříznivé vlivy. Vykuřování modřínem se úspěšně využívalo i v dobách moru.

Z pryskyřice modřínu se vyrábí modřínová mast na revmatické bolesti, ale též jako mazání na hrudník při bronchitidě nebo úporném kašli. Modřínová kůra má vysoký obsah tříslovin a používá se do koupelí nohou proti jejich pocení a zápachu.

Pobyt pod modřínem nám přináší dobrou náladu a je tedy doporučován především pesimistům. Povzbuzuje trpělivost, vytrvalost a napomáhá v řešení komplikovaných záležitostí.

SMRK (Picea)

Smrk má ochrannou moc a na některých místech je ještě i dnes vysazován tam, kde má chránit dům a rodinu před veškerým zlem, nemocemi a nepřízní osudu. U našich předků ztělesňoval ženský prvek a byl proto stromem života a mateřství. Ve starém Řecku se předpokládalo, že ve smrkových hájích mají své obydlí bohové. Jinde lidé zase věřili, že v korunách smrkových stromů sídlí dobří lesní duchové a skřítkové, a proto pod nimi pořádali tajemné magické obřady.

Nejdůležitější léčivou složkou smrku je jeho silice, získávána z mladých jarních výhonků. Ty je možné nasušit a pak používat k inhalacím nebo jako doplněk bylinkového čaje. Je prokázáno, že smrk – celý strom – má schopnost důkladně pročistit vzduch.

Ke smrku se můžeme obracet při jakýchkoliv potížích – tělesných, psychických i jiných. Je jako laskavá matka, která nás k sobě přivine a sejme z nás vše nepříjemné, abychom mohli s úsměvem vstoupit na další trasu našeho pozemského putování.

STROMY PODLE ZNAMENÍ
Kozoroh, 22. 12. – 20. 1., buk, jabloň, bříza, jilm
Vodnář, 21. 1. – 19. 2., borovice, javor, topol
Ryby, 20. 2. – 20. 3., lípa, vrba, javor, jasan
Skopec, 21. 3. – 20. 4., dub, akát, olše
Býk, 21. 4. – 21. 5., jilm, ořešák, topol
Blíženci, 22. 5. – 22. 6., jasan, kaštan, borovice, habr
Rak, 23. 6. – 23. 7., bříza, jabloň, olše
Lev, 24. 7. – 23. 8., topol, švestka, borovice, jilm
Panna, 24. 8. – 23. 9., vrba, lípa, smrk, olše
Váhy, 24. 9. – 23. 10., ořešák, olše, modřín, jilm
Štír, 24. 10. – 22. 11., kaštan, hrušeň, ořešák, třešeň
Střelec, 23. 11. – 21. 12., jasan, buk, modřín, habr

Zdroj: http://www.tajemnamista.cz/

Obracanie ľudí v stromy

“Keď ideš von do lesa a pozrieš sa na stromy, uvidíš všetky možné stromy. Niektoré z nich sú pokrútené a niektoré sú rovné, niektoré sú stále zelené a niektoré z nich sú akékoľvek. A ty sa pozrieš na stromy a dovolíš to. Uznáš to. Nejako pochopíš, že nedostali dosť svetla a tak skončili takto. A nebudeš z toho celý rozrušený. Proste to tak necháš. Oceníš ten strom. 
V minúte, ako sa priblížiš k ľuďom, všetko to stratíš. A neustále hovoríš ‘Si príliš toto alebo som príliš toto’. Vojde do toho tá posudzujúca myseľ. Takže ja trénujem obracanie ľudí v stromy. Čo znamená oceňovať ich presne takých, akí sú.”
~ Ram Dass

Nebuďme kyselí, buďme zdraví

Metody odkyselení

Kdo může, ať se vrátí o krok zpátky. Nikoli na stromy, jak se posměšně vyjádřil jeden pán, jenž prohlásil, že on si se svými kortikoidy a svou alergií docela dobře vystačí, a s pobavením dával k dobru historky o potrhlých kolegyních, které si o polední pauze připravují zdravá jídla. „Jako by jim nestačila kantýna!“

Tím krokem zpátky tedy myslím nikoli návrat do korun stromů, ale pod stromy. Tam, kde je nám dobře… třeba i proto, že jsou tam takzvané záporné ionty. Nenechte se ale mýlit – slovo záporné zde neznamená špatné. Záporné ionty se prý vyskytují v místech, kde jsou přírodniny, jako je les, vysoký kopec, tekoucí voda. Kladné ionty jsou třeba na Václaváku nebo v obchoďáku nebo v metru. (Já těm iontům sice moc nerozumím, ale o to víc mé tělo vnímá rozdíl právě mezi přírodními lokalitami a městskou zástavbou.)

Schválně, koho nebolí hlava po návratu z takových míst? Tedy pokud už nejsme úplně otupělí. A kdo se cítí dobře na horách? Procházka v lese ve vyšší nadmořské výšce dělá divy. Tedy, musím přiznat, že jsou i výjimky: jeden můj kolega, zvyklý na pražský smog, kafe a colu, měl u nás v lese divný pocit. Asi se přiotrávil kyslíkemJ.

Blahodárná voda

Další pozitivní „krok zpátky“ míří třeba k moři. Z moře povstal mnohý život. Kdybychom si moře neničili, mohli bychom je považovat za blahodárné lázně. Koupel s pH nad 7,5 dělá člověku dobře. A tohle pH má mořská voda. Podobně je na tom prý i voda plodová.
V moři doplňujeme minerály pokožkou. Vylepšíme si acidobazickou rovnováhu. Nemůžeme-li k moři, aspoň si dejme mořskou sůl plus několik lžic sody do vany. Mnohé drogerie už prodávají speciální odkyselovací koupelové soli. Pozor – tím nemyslím chemicky dobarvované a parfemované soli!

Kurt Tepperwein v knížce Pryč s kyselostí ale doporučuje, abychom v té vodě setrvali minimálně dvě hodiny. Je to taková první pomoc.
Doktor Josef Jonáš (v geniální knížce Tajenky života II.) doporučuje dát si do koupele lžíci jedlé sody a ve vaně setrvat 30 minut. Nestíháte-li (a kdo dnes stíhá, viďte?), zvolte Jonášovu metodu. Nebo aspoň, když holt „máte šichtu“ u televize, vezměte si umyvadlo a dělejte si pravidelné zásadité koupele nohou. V každém případě doporučuji hravě zkoumavý přístup – pořiďte si lakmusový papírek a změřte si pH vody před svým ponořením do vany a po výstupu z vany.

Myslela jsem si, že dlouhé koupele zbaví tělo přirozené ochrany, protože jsme byli výrobci kosmetiky poučováni, že by měl být zachován kyselý ochranný štít. A taky jsem se domnívala, že je pak pokožka zbavena tuku. Ovšem autor knihy Zdraví díky odkyselení a vyloučení škodlivin Peter Jentchura doporučuje ještě delší koupele než Kurt Tepperwein. Pokožka to prý naopak podněcuje k tvorbě mastného povrchu, což předtím už kvůli častému mazání zvenku skoro zapomněla. V zásaditém prostředí se to zas naučí a pěkně se promašťuje. To umožní, že kůže vodu odpuzuje – tedy není tomu tak, jako když se mydlíme kyselými sprchovými gely. Něco na tom bude – miminka si plavou v plodové vodě devět měsíců (a ta JE zásaditá) a vypadají docela spokojeně a proti stavu jejich pokožky po takto dlouhé době nelze nic namítat.
Někteří lidé, když poznají blahodárné účinky vodoléčby, se prý s chutí koupají i devět hodin. To bych asi nevydržela. Leda v moři :)
Také se doporučuje, když jste třeba po sportovním výkonu nebo po nějaké túře, dát si do vaničky či umyvadla s vodou zásaditou sůl a ve vodě šlapat aspoň čtvrt hodiny a k tomu si otírat celé tělo žínkou namočenou do zásaditého roztoku. Kyselina mléčná se ze svalů rychle uvolní a nic nás nebude bolet.

Posílení jater, ledvin a střev

Další prostředek je posílení jater, ledvin, střev.
Mentální očista orgánů bude leckomu připadat jako šarlatánství a já jsem ráda, že už není středověk a že mě nikdo neupálí, i když tmářů je pořád ještě dost.
Naučila jsem se tomu na kurzu Borise Tichanovského.
Přijela jsem, sotva jsem se ploužila, tak jsem byla zdevastována po kombinaci borreliózy a EB viru. Vysvětlili nám, že budeme cvičit a taky dělat různé očisty jater a ledvin na mentální úrovni. (Vizualizace typu jak Mach a Šebestová čistili Horáčkovi krk. Kupodivu to zabírá!)
A taky nám slíbili, že se na nás mistr podívá a poradí se zdravotním stavem. Přihlásila jsem se na individuální konzultaci mezi prvními, protože jsem cítila, že pokud mi Boris nepomůže rovnou, budu muset z kurzu odjet – tak jsem se v boji s borrelií cítila slabá. Podíval se na mě vnitřním zrakem a řekl: Játra!
Věděla jsem, že má pravdu. Tlaky pod žeberním obloukem jsem měla stále, třebaže zdravotníci stereotypně tvrdili, že jaterní testy jsou již dobré.
Poléčil mi játra a já jsem se pozvedla natolik, že jsem se mohla zúčastňovat všech aktivit. Krok za krokem, všechno mi dělalo dobře.
Když jsme pracovali na očistě ledvin, doporučil Boris, abychom si po určité době prohlédli moč – že v ní uvidíme jakési cáry. Ano, byly tam!

Došlo mi, jakou sílu má psychika. Tělo funguje nejen na potravu, nejen na energii z ní či ze vzduchu či slunce, ale také na energii myšlenky.
Namítáte, že kážu bludy? Třeba ano, ale udělejte malý pokus:
Když POUZE V MYŠLENKÁCH rozříznete citron a začnete si jeho šťávu vymačkávat do úst, co to s vámi udělá? Budete mít plnou pusu slin, že? A kde je citron? POUZE V MYŠLENKÁCH přece! A přesto to funguje!
Proč by to tedy nemělo fungovat i na představu očisty orgánu, že?
Jak poznáme, že játra nejsou v kondici? Třeba tím, že máme pokožku rukou plnou hnědých skvrn, že máme stále mírně zvýšenou teplotu nebo naopak že špatně snášíme zimu. Někdy se v důsledku poruchy jater změní složení krve a na různých částech těla se objeví malé, jasně červené skvrnky velikosti špendlíkové hlavičky.

Masáže a lymfodrenáže

Dobrým prostředkem jsou také masáže a lymfodrenáže. Jak se posune lymfa, dojde k lepšímu odvedení zplodin. Je to jako byste zahýbali stojatými vodami.
(Mimochodem – když masíruji, u některých klientů, i když jsou čistotní, přímo CÍTÍM, že by se potřebovali odkyselit. Jenže dávat nevyžádané rady nemohu).

Peter Jentschura doporučuje přírodní „zasaditý deodorant“ – vetřít trochu zásadité soli do umytých, vlhkých podpažních jamek a nechat uschnout.

Když tekutiny v těle volně proudí, škodliviny snáz odcházejí a výživa je lépe zajišťována. Lymfa nemá pumpu jako srdce – Pán Bůh, když nás tvořil, nepředpokládal asi, že se mu zaběhneme k počítačům a budeme celý den dřepět jako já teď. Jako lymfatická pumpa by měly fungovat plíce – to bychom ale museli správně dýchat… Já se polepším! :)

Vytažení zplodin osmoticky umožňuje masáž medová. Nejdřív se med vmasíruje do tkání, pak se zas vytahuje. Nabaluje na sebe škodliviny, stává se hustším. Klienti po takové masáži, jakkoli není hladivá, ale je spíš tahavá až štípavá, si libují a hovoří o následném pocitu lehkosti a čistoty. Když se najde někdo, kdo je ochoten vám tuto masáž udělat v prvních chvílích, kdy na vás „něco leze“, mnohdy choroba ani nepropukne. Škodliviny se odstraní šetrnější formou a tělo nemusí sesílat horečku, abychom konečně zalehli do postele a vypotili se a dostali tak ty kyselosti ven přes kůži.

Sauna

Pro očistu těla je dobrá i sauna. Má to ale jeden háček – pokud do ní už vstupujeme s hraničním nedostatkem minerálních látek, můžeme pocením přijít o ten zbytek a pak riskujeme infarkt nebo mrtvici.
Doporučuje se dvě hodiny před návštěvou sauny vypít půl litru bylinkového čaje rozpouštějícího usazeniny. Volila bych třeba řebříček, měsíček, jitrocel či heřmánek. Za půlhodinku po vypití čaje pak svačinku bohatou na minerální látky, které na sebe navážou kyseliny. Je to třeba salát z nastrouhané kořenové zeleniny (mrkev, celer, petržel) nebo vývar z této zeleniny nebo vylisovaná šťáva z čerstvé zeleniny. V době greenbarů nebo také freshbarů už to v městech není problém. Případně si můžeme dát zeleninovou šťávu z různých druhů zeleniny, která se sežene v prodejnách či koutcích zdravé výživy. Za další půlhodinku se pak zavlažíme čistou vodou, ovšem bez bublinek.

ukázka z nové knihy H. Synkové Nebuďme kyselí, buďme zdraví
Zdroj: http://www.mojemedunka.cz/clanek.aspx/zdravi/clanek/nebudme-kyseli-budme-zdravi–ukazka-z-nove-knihy-hanky-synkove

JAROSLAV DUŠEK: Naslouchám srdcem

Známý český filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek bývá v mediální zkratce často vykreslován jako podivín propagující jakýsi alternativní způsob života. Položme si ale otázku, co je na vnitřním ztišení, empatii nebo lásce alternativního. A co je tak zvláštního na naslouchání řeči stromů nebo kamenů, na životě v přítomnosti, úctě ke všemu živému a usilování o harmonii se sebou samým i vnějším světem?

Pokud zredukujeme část života herce Jaroslava Duška na chůzi po žhavých uhlících, držení dlouhodobých půstů a k tomu napíšeme, že pracuje na vlastním propojení s božským principem galaxie, pak jej můžeme označit za „šílence“ nebo se v duchu ptát, co tím vším ten Dušek vlastně sleduje? Přitom v podstatě říká jen to, co řada z nás podvědomě ví nebo alespoň tuší. A právě tím Dušek provokuje a přitahuje zároveň takové množství lidí. O podivínství tedy nemůže být řeč, ačkoli možná patří tak trochu do jeho vlastní, vědomé osobní hry…  

PTAL BYCH SE STROMU

Podle vás žijeme své životy v určitém vězení a umění jen zdobí jeho stěny. Z čeho je toto vězení vystavěno?

Z vědění. A ta slova jsou ne náhodou v češtině příbuzná. Mají společný rozkazovací způsob: Věz! Naše vězení stojí na vžitém poznávání skutečnosti, které je spojeno s naším pojmenováváním věcí a jevů. V určité chvíli zaujetí staneme uprostřed ohromného poznávání, které je nádherným živým procesem. Když v tom nás zavalí mrtvé informace, knihy, spisy, články, pojednání, výkřiky, rezoluce… Tak třeba tam ten strom (Jaroslav Dušek ukazuje prstem na místo, kde stojí strom, který zůstává po celou dobu našeho povídání s námi). O něm jistě existuje tolik knih, že bychom mohli celý život číst jen o tom konkrétním stromu a jeho vlastnostech. Právě tím vznikne jakýsi prostor, který nás sevře, a my najednou musíme stále studovat. Jenomže přitom nestudujeme strom, ale jeho popis. A když se ke stromu nakonec prokoušeme, tak najednou zjistíme, že jeho popis vůbec nepotřebujeme nebo je nám k ničemu. Naopak když vstoupíme přímo do světa poznávaných věcí, zjistíme, že ty nejsubtilnější stavy a pocity neumíme popsat, protože na to nemáme slova. Celý ten náš slavný a obrovský aparát intelektu nám najednou znemožňuje vyjádřit to, co opravdu cítíme. A to je naše vězení. Vězíme v jakémsi způsobu myšlení, na který jsme si zvykli.

Jak byste studoval ten strom vy?

Nestudoval bych ho. S tím stromem totiž jsem. Vím, že to jsou například mé plíce.

Dobrá, vnímejme ten strom jako vaše plíce. Jak byste o ně chtěl pečovat a také je léčit, když o nich nebudete vůbec nic vědět?

Ptal bych se přímo toho stromu, co potřebuje a co ode mě žádá. Domnívám se, že to ví nejlépe. A nejrychleji mi to řekne sám, tak se to dozvím. To je můj systém.

MATKA ZEMĚ

Přílišné zaměření na popisnost a snaha o detailní porozumění klíčovým pojmům je tedy jedním z hlavních pilířů, na nichž stojí naše vězení?

Ano. Třeba mnozí kvantoví fyzikové zjistili, že někteří šamani nahlížejí na realitu podezřele podobně jako oni. A tak společně pořádají meetingy, stejně jako se v NASA setkávají renomovaní astronomové se šamany, aby s nimi debatovali o galaxiích a hvězdách. Indiáni jim vyprávějí své „podivné“ znalosti, které nemají vyčtené z žádných knih. Přitom občas nastane taková situace, kdy šaman řekne: „Ten váš jazyk, to je opravdu překážka v komunikaci. To vůbec nejde!“ Běloši se udiveně ptají: „Jak to? Vždyť si povídáme. Vždyť tady přece mluvíme.“ A šaman odpoví: „Ano, ale ten váš jazyk se opírá o pojmy, o podstatná jména, jednoduše o to, co neexistuje. Proto je tady problém.“ Vědci se zeptají: „O co se opírá tvůj jazyk, když používáš slova, stejně jako my? Šaman řekne: „Můj jazyk se opírá o slovesa, procesy a průběhy, které nemají začátek ani konec. Vaše řeč se řídí popisem pojmů. Proto si neporozumíme.“

Máte na mysli absenci „pohybu“ v našem vyjadřování?

Opravdu jde o pohyb, který musíme našim slovům dát. Zabýváme se strnulými formami reality, chcete-li pojmy. Najednou z reality něco vyseknete, třeba sklenici, brčko, tácek, strom. Co myslíte, že vidí indián, když mu ukážete sklenici? (Jaroslav Dušek bere do ruky sklenici a začne mě hypnotizovat.)

Asi nejprve uvidí vaši pohybující se ruku a teprve pak samotnou skleničku…

Ne. Indián uvidí matku Zemi, protože ví, že bez ní by sklenice nikdy nevznikla. Ví, že nejprve byly uchopeny a zpracovány suroviny, taveny a opracovány lidskýma rukama. Indián vidí práci, která byla vykonána, a energii do ní vloženou. Zatímco my jako první uvidíme sklenici. A to je ten rozdíl. Proč to indián vidí jinak? Protože pokaždé, když se jde napít, tak nejprve odlije čtyřem světovým směrům na zem a pak odlije centru galaxie, svému středu a teprve pak se napije. Nám to přijde fantasmagorické nebo nepraktické, ani já to doma neudělám, že bych odlíval na parkety vodu čtyřem směrům, ale snažím se udržovat to vědomí ve svém myšlení. Když indián vidí strom, vidí bratra. Je to jeho bratr, spolupracovník a bytost, bez níž nemůže v životě být. Podobně jako jsou jeho bratři zvířata.

Na základě jakých impulzů jste začal vnímat svět jinak?

Představte si, že za tím stojí veškeré momenty mého života. Víte, to je ten vtip, protože intelekt k tomu potřebuje najít nějaký konkrétní klíč. Potřebuje se opřít třeba o autonehodu nebo vážnou nemoc, kdy byl člověk na hranici života a smrti, aby uslyšel: „Bylo to těžký, už bylo málem po mně, ale v tu chvíli ke mně sestoupil takový hlas a všechno mi řekl.“ Ale takhle to právě nemám, protože jde o neustálý děj…

Někde lze ale přece jen vystopovat jeho počátky…

Myslím, že někde v mých čtrnácti letech, když jsem hrál na gymplu divadlo, jehož součástí byla improvizace. Postupně jsme si zvykli, že k nám přichází inspirace, když stojíme na jevišti, nemáme předem nic domluveno, a přesto se děj pořád odvíjí. Když v tom stavu pobýváte a hrajete, tak víte, že se vám objeví najednou tři čtyři možnosti pokračování příběhu. Zároveň pořád hrajete a řešíte jednu z těch čtyř možností, ale v té hře nesmíte přestat. Najednou zjistíte, že k vám něco přichází, něco je jakoby ve vzduchu a zažíváte situace, že začnete o něčem hrát, improvizujete a přijde za vámi po představení kamarád, který řekne: „Jak jsi to mohl vědět?“ A vy řeknete: „Co?“ On odpoví: „No, ty jsi hrál o mně. To bylo celý o mně. Já byl v prdeli z toho, jak jsi mohl vědět o tom rozvodu,“ a já řeknu: „Prosím tě, já ani nevím, že ty tady dneska jsi, tak jak bych to mohl vědět?“ Někdy je to bizarní, legrační, tajemné, ale když se to opakuje, tak si řeknete, to musí být nějak propojené, musí někde být nějaká propojenost těch myslí, těch jednotlivých oddělených elementů. A tudíž se pro vás stane postupně běžné, normální a neproblematické to, že je všechno nějak spojené, že to „něco“ je ve vzduchu, „něco“ nějak putuje a „něco“ od někoho chytáme. Pak už je jenom krok k tomu, abyste objevil zenový buddhismus a další směry. Indiánské myšlení se pro mě nakonec ukázalo jako nejbližší způsob uchopování reality, v němž jsem prostě jako doma.

VĚZENÍ VÁŽNOSTI

Když člověk sleduje vaše přednášky a vystoupení na téma svobody, božství nebo vnímání času, je v nich pokaždé obsažen prvek humoru. Při pohledu na velkou část české duchovní a esoterické scény se ovšem člověka velmi rychle zmocní tíseň, protože řada lidí v tom světě pronáší svá moudra nesmírně vážně. Tak vážně, že si řeknete: Tak tam opravdu nechci!

Jde přesně o to vězení, o němž jsme mluvili. Ti lidé se sami uvězní ve své duchovnosti. Jenomže oni se uvězní v představě o té duchovnosti, protože jestli je tu něco čilého, živého a vtipného, pak je to duch. Kdo by měl být ještě živější, čilejší a vtipnější nežli on? Některým lidem stane, že to vezmou strašně vážně, a pak se dostávají do konfliktů. Třeba řeknou: „Nezlob se, ale byl bych raději, kdyby ses omluvil, protože to, co jsi teď řekl, se dotýká mého mistra a učení, které vyznávám celý život.“ A nastávají bizarnosti. Vězením se stane vážnost a závažnost. Vznikne neprodyšná atmosféra. Díváte se například na inauguraci prezidenta, což by měla být oslava, ale je to opravdu hrůza. Hrůza a vězení…

…a úzkost.

Protože vidíte, jak prezident kráčí okolo vojáků, kteří se ho společně s katolickou církví hned zmocní. Už ho mají, už sunou loutku… A prezident chodí jako medvěd, vedle něj poskakuje „šéf“, který mu pokaždé řekne, kam má jít, a on jde. To má být hlava státu, ale té hlavě někdo povídá, kam se má točit, přikazuje jí, aby šla doleva, doprava a zpátky. Hlava nakonec ani neví, kam má jít, protože je to příliš složité a zmatené. Jsou v tom obsažené nepřirozené předpisy. Člověk je sám v nepřirozené situaci, ale už tam jsou dvě nejvíce hierarchické společnosti – církev a vojsko. Nadřízený, nadřízený, nadřízený a nejvyšší… Armádní generál, papež. Tihle ho hned chytí jako cvičeného medvěda. Možná při samotné inauguraci nikdo nepociťuje nějakou posvátnost. Myslím, že jde jen o formalitu, aby to prezident odchodil, položil věnec, pokud možno ne jinam, než kam ho měl položit. A to je vězení.

V souvislosti s tématem vězení, o němž hovoříme, se mi vybavuje jedna konkrétní věta Franze Kafky, který jednou napsal, že zatím nenalezl způsob života, který by se mu osvědčil. Našel jste ten způsob vy?

Ano a je to život. Není to jeho způsob. Je to život sám. Nezpůsobný život. Budeme jíst rukama!

CESTA SRDCE

Je tu život sám, ale k němu patří i kritické myšlení. Neustále nás posouvá dál a nenechá naši mysl usnout.

Ale ono nás to posouvá dál od naší podstaty, dál a dál.

Domníval jsem se, že když rozvíjíme kritické myšlení, nepodléháme tak snadno různým formám otroctví a hlasatelům jediných pravd. Když kritické myšlení „vypneme“, protože jak říkáte, vzdaluje nás od naší podstaty, tak podle čeho rozeznáme lež a manipulaci?

Vždyť jste teď odpověděl! Vaše tělo odpovědělo, když jste si při otázce sáhl na srdce. Samozřejmě, že je to srdce, které pozná, jestli jde o manipulátora, „blázna“ nebo „neblázna.“ Rozum to nepozná, protože se chová přesně tak, jak to říkáte vy. Rozum řekne: „Jak to mám poznat? Jak mám poznat vlastně, co je ten člověk zač?“ Dospěli jsme do situace, kdy nevíme, jak máme poznat, kým je ten druhý. A nevíme, jak máme poznat, kým jsme vlastně my. Nevíme, jak to máme poznat, jak to uděláme, kde si to přečteme, kdo nám to řekne.

No právě…

No právě! Místo nekonečného zkoumání, popisování, uchopování a chápání bychom odmalička měli pěstovat dostatečný kontakt se svou intuicí, tělem a jeho řečí. A s informacemi, které nám tělo dává. Pak bychom velice snadno poznali, kdo je kdo, a nemuseli přitom provádět složité myšlenkové kotrmelce. Naše srdce by nám to řeklo.

Konečně se dostáváme z vězení k cestě srdce.

Pozor, k cestě srdce, nikoliv ke konceptu cesty srdce! Ani k teorii cesty srdce a krásným úvahám o cestě srdce. Prostě k cestě srdce a to je ten vtip. Vězení ta slova umí zabíjet i otvírat. Umí i oživovat.

A nezáleží na tom, jestli jdete po indiánské cestě nebo se vydáte tou, kterou kráčel některý z vašich blízkých, kterého si třeba matně pamatujete z dětství.

Existuje jeden ekvádorský šaman, který říká: „Je úplně jedno, jakou spirituální tradici kdo zastává. Podstatné je, zda pěstuje květiny. A pokud je pěstuje, tak je celkem jisté, že ho ty květiny změní a on už se od nich všechno dozví.“ Instinktivně si stejně květiny k sobě dáváme, to je právě ta legrace, protože to vlastně všechno děláme. Jenomže rozum hned řekne: „Co já se můžu dozvědět od kytky?“ Tak mu řeknete: „A proč ji teda máš doma?“ Rozum odpoví: „Protože to tak lidi mají. Naši přece taky měli kytky.“ Zmiňuji to jako myšlenkovou hru, je to legrační, protože stejně instinktivně všechny tyhle přirozené věci děláme. Pořizujeme si psy, květiny, rádi se díváme na malé děti, když si hrají, protože je to prostě hezké… Je to úžasné.

Co podle vás brání naší společnosti přijmout jako naprosto normální věc, že stromy nebo květiny mluví, když se všichni bez problémů shodneme na tom, že květiny voní a hrají pestrými barvami… Proč jsou lidé jako vy, kteří se nebojí říci, jak vnímají přírodu, považováni za blázny a podivíny?

Protože určitá část mysli, která souvisí s rozvojem konceptu strachu, sama sebe zbožštila natolik, že tohle nedovolí. Když se rozvíjí mysl, tak je to zpočátku velmi napínavé a zajímavé, protože ona najednou zjistí, že může všechno pojmout. Intelekt je ovšem poměrně nenasytný a bezedný. Chce pořád další informace, další, další, další prosím, knížka, přečteno a další. Mysl najednou narazí na něco, co neumí pojmout. Čím víc to zkoumá, tím víc naráží. Nechce se opřít o srdce, protože je do sebe tak zahleděná. Dokáže přece rozsekat realitu na nejmenší „pidi pidi piditrony“ a nepotřebuje nějaké srdce a intuici. A co jí budou stromy něco povídat. Každý orgán v těle ví, co má dělat a co chce, ale mysl pohlcuje a přehlušuje všechno.

SLOVA, PENÍZE A ŽIVOT

Je třeba zmínit, že i člověk, který „mluví s přírodou“ jako vy, zůstává kriticky uvažující bytostí.

Vždyť to je v pořádku. Používáme slova, ale jde o to, z jakého bodu své existence je používáme a proč. Jestli proto, abych vás například převrátil na nějakou víru nebo abych vás přehádal v diskusi stylem argument – prosím mluvte – protiargument – jaký máte? – nemáte? – konec, vyhrál jsem. Anebo jestli nám jde o to, abychom se společným prouděním dotýkali něčeho, co stejně říci nejde, ale můžeme se k tomu buď přibližovat, nebo se od toho vzdalovat. Asi každý z nás někdy viděl diskusi odborníků, kteří zastávají různé koncepty. Mají diskutovat a namísto toho vidíte, že žádná diskuse neprobíhá a ti lidé navzájem jen tvrdí, jak ti druzí lžou a že pravdu mají oni.

Protože si nenaslouchají ani „hlavou“.

Vůbec. A v momentě kdy můžeme použít slova ke sdílení, stejně jako peníze, tak to bohužel neuděláme. Peníze jsou takovým povedeným konceptem mysli, který postupně vyabstrahoval až do číslic na monitoru. Dřív se jednalo alespoň o zlaté plíšky, ale dnes jsou jen hypotézou. A tenhle abstrakt, kterému říkáme peníze, můžeme buď používat k hromadění, rozmnožování, investování anebo ke sdílení.

Ale pozor, dodejme, že bez ohledu na existenci konceptu peněz potřebuje i Dušek kupovat chleba.

Ale pozor! Ano, dělám to, ale vím, že bych nemusel, pokud bych byl ochoten se rozhodnout odejít do lesa a spolehnout se na přírodu, tak bych to také dokázal.

SEN OBĚTI A BOJOVNÍKA

Život je úžasný dar a žijeme jej v nádherné době. V našich podmínkách se neválčí a obklopuje nás obrovský blahobyt oproti jiným koutům světa nebo historickým obdobím. Proč si to nejsme schopni přiznat a tolik nás dráždí a popuzuje, když se o blahobytu někdo veřejně zmíní?

Protože se nám líbí žít v konceptu oběti. Podle indiánského kmene Toltéků můžete ve svém životě v zásadě žít ve třech konceptech, kterým říkají snění. Prvním snem je sen oběti. Spočívá v tom, že se jako dítě stanete obětí všeho, co vám okolí nalije do hlavy, a vy jako dítě používáte poprvé svou pozornost. Proto se to jmenuje sen první pozornosti. Podívej, tady to je lednička, stěna, sklenička… Jsme vyučováni okolím, dospělými, rodiči, prarodiči, vychovateli, knihami, časopisy, televizí, rozhlasem a všemi výukovými, téměř hypnotickými systémy, které nás odvádějí od cesty srdce, pryč od božství, z něhož se zrodíme. Vznikáme jako samovolný božský akt. Spermie se spojí s vajíčkem a pak už jaksi samovolně probíhá božská práce, což většinou zapomeneme. Po narození jsme ještě chvilku tou božskou bytostí, která nemusí nic umět a dává okolí světlo. Úžasné světlo, protože je ještě božské. A jak říkám, božství se postupně učí obléknout si lidskou podobu. A dokonce přímo, obléknout si věci, zakrýt nahé tělo, aby náhodou nebylo nahé. Osvojíme si lidskou podobu, chemii, dějepis, zeměpis. Ono to je složité, je toho fůra, než se tam vůbec propracujeme, je to mnoho let, sedíme pořád v lavici, posloucháme výklady, abychom mohli být tím právoplatným a plnohodnotným členem lidské společnosti, který se zařadí. Ano, zařadí se do společnosti, aby nebyl nějaký takový hodně divný nebo vyšinutý nebo příliš svérázný.

A nemluvil náhodou s kameny.

Třeba. A teď to jede, jsme uchopeni hypnózou a tomu se říká sen oběti. To znamená, že v iluzi poznávání, které je vyučováním, jsme de facto zhypnotizováni nebo uzamčeni do určitého způsobu myšlení. Sen oběti poznáte podle toho, že někde musí existovat konflikt, nejlépe všude. Musí být hodně konfliktů a problémů, které je nutno řešit, nejčastěji bojem. Musí se bojovat proti korupci, za mír, proti chudobě, proti rakovině nebo proti globálnímu oteplování. Boj se vede jako něco samozřejmého, nejlépe když ten boj probíhá ve jménu dobré myšlenky! To je teprve ten správný boj. V něm je dobré se obětovat, protože když se někdo obětuje za dobrou myšlenku, je to dobrý vzor pro ostatní, aby se také obětovali. Ve snu oběti se tak pěstuje oběť jako modla. Vzpomínáme na své oběti, slavíme, jak se obětovaly, jaká to byla ušlechtilá oběť. Položíme zase květiny, znovu si je připomeneme, protože si historii připomínat musíme a nikdy nesmíme zapomenout na oběti, které byly učiněny. To je sen oběti. A posvátné knihy jsou na něm většinou založené a vytvářejí pocit, že člověk musí pokaždé obětovat tomu kterému bohu alespoň něco.

A druhé snění?

Pokud nahlédneme ze snu oběti naše vězení a uvidíme ho, můžeme postoupit dál, do snu druhé pozornosti. Už jsme vědomí, začínáme princip vězení chápat a podruhé použijeme svou pozornost. Tentokrát bdělým způsobem prozkoumáme názorové systémy, které do naší hlavy pronikly. Začneme v klidu a bez předsudků zkoumat, čemu vlastně věříme a na jakém základě. Kdo nám to řekl, proč se nám určitá myšlenka nebo koncept líbí nebo zdá dobrý a jiný ne. Tomu se říká sen bojovníka. Bojovník je v toltécké tradici tím, kdo bojuje se sebou samým, s těmi koncepty, zkoumá a provádí změnu vžitých názorových systémů. Vyhodí ze své hlavy nevraživé názorové systémy, vyhodí názorové systémy založené na oběti, vyhodí ven názorové systémy založené na konfliktu, vyhodí názorové systémy založené na dualitě (dvou protikladech – pozn. autora). Toltékové nemají jen protipóly, ale i společný bod, z něhož vše vyvěrá, tudíž stále vidí jednotu, z níž vše vychází.

A snění třetí?

Bojovník může ještě postoupit dál a to už je prazvláštní okamžik. Okamžik, kdy se bojovník nasytí všemi názorovými systémy i těmi takzvaně pozitivními, harmonickými a krásnými. A udělá krok, který se v některých tradicích označuje jako znovuzrození nebo zmrtvýchvstání, totiž vstoupí do života. A nepoužije apriorně názorové systémy a nechá na sebe dopadnout živou skutečnost.

JAROSLAV DUŠEK O ŽIŽKOVĚ
Žižkov odkazuje k pahorku Žiži na Pražském hradě, což je jeho tajemné energetické centrum. Odkazuje i ke slovu život, žízeň a žár. Zdá se, že to Žiži má co dělat s ohněm, s určitou ohnivostí, ohnivým elementem, takže si myslím, že Žižkov je ohnivé a živé místo. A máte tu Vítkov, svatyni starého pohanského Svantovita, boha jižní, polední strany a války, k němuž patřil kůň, stejně jako k Žižkovi. Svantovit neboli svatý Vít byl mocným a silným bojovníkem.

Zdroj: http://www.zizkovskelisty.cz/index.php/ikovske-listy-ve-co-chcete-vdt/spolenost–ve-co-vas-zajima/rozhovor/495-jaroslav-duek-nasloucham-srdcem

Energia listnatých a ihličnatých stromov

Napadlo vás někdy se zamyslet jaký je rozdíl v energiích listnatých a jehličnatých stromů? Pojďme si o tom něco málo říci. Energie stromů listnatých je daleko silnější, intenzivnější než u stromů jehličnatých. Je to dáno i faktorem vegetačního období stromů. U listnatých stromů na jaře přichází prudký nárůst energetického potenciálu který na sobě cítí bez rozdílu všichni. Tento nárůst u jehličnatých stromů není tak náhlý, naopak je pozvolný a hůře čitelný.

Další zajímavý faktor rozdílnosti energií je ten, že stromy listnaté mají silnější energie a působení než stromy jehličnaté. To znamená, že ten kdo se například chce naučit energie vnímat, je jednodušší se to učit u stromů listnatých. Též listnaté stromy mají silnější léčebný účinek než stromy jehličnaté. Naopak stromy listnaté mají handicap v tom, že přes zimu, v době svého vegetačního klidu je jejich energie výrazně slabší než u stromů jehličnatých. Z toho vyplývá, že přes zimu je lepší čerpat energii stromů z jehličnanů než z listnatých stromů které „spí“ (mají jen slabou energii).

Naopak jehličnaté stromy mají velkou výhodu ve svých léčebných silicích, které vypouští do vzduchu. Vždyť například plicní sanatoria se záměrně budují v borovicových lesích. Proč? No protože borovicové silice dokážou dokonale čistit vzduch a lidem kteří mají potíže s plícemi se v borovicových lesích lépe dýchá a plíce se jim lépe léčí… Toto u listnatých stromů nenajdete. Ovšem u listnatých stromů můžete cítit vůni květů… a takto bychom mohli pokračovat. Ale něco málo nechám i na Vás. Přijdete ještě na další rozdíly?

Rozdíl mezi energiemi stromů listnatých a jehličnatých si můžete sami vyzkoušet úplně jednoduše. Zkuste vnímat energii listnatého stromu, ale takového který nemá ve své blízkosti (alespoň sto metrů) žádný jehličnatý strom. Po té zkuste to samé u jehličnatého stromu, který ve své blízkosti nemá strom listnatý. Rozdíl v energii kterou ucítíte je znatelný… Nezbývá než to vyzkoušet.

Zdroj: Pavel – vďaka ♥