Šťastie začína tebou

“Šťastie začína tebou.
Nie tvojimi vzťahmi, nie tvojou prácou, nie tvojimi peniazmi, ale tebou.”

Advertisement

Abraham Hicks – Vesmír je schopný vám poskytnout vše, co chcete

Host: Děkuji Abrahame, že zde mohu být. Mám otázku… všude je tolik vortexu, vortexu, vortexu. Můžete mi vysvětlit, proč se vytvořila situace, kde můžete být mimo vortex? Proč to bylo nezbytné?

Abraham: To je dobrá otázka. Protože expanze vyžaduje dostatek rozmanitosti, abyste si z ní vybírali. V rozmanitosti voleb toho, co je nechtěné a chtěné… bez světla a jeho absence byste nic neviděli. Kontrast je nezbytný, i jen abyste viděli. Bez rozmanitosti ve vibraci zvuku byste neslyšeli. Kontrast je pro vše nezbytný. Kontrast vám pomáhá s vybíráním si toho, co chcete. V poznání toho, co nechcete, zjistíte, co chcete.

Tomu říkáme první krok tohoto věčného procesu nekonečného tvoření. Žádání se rodí z rozmanitosti. Jakmile požádáte a vypustíte raketu, vortex přichází na řadu v tom, že vaše vnitřní bytí, ta vaše část, která existuje věčně, která stále udržuje svou nefyzickou perspektivu, nyní přijme žádost a okamžitě se jí stane. Proto říkáme, že když požádáte, je vám dáno. To, o co žádáte, se okamžitě stává součástí rovnice. Vaše vyšší Já se tím stává a udržuje ten standard, udržuje to vibrační místo skrze zaměření, skrze vědomosti, skrze chápání, skrze naprostou schopnost vidět úplnost toho, co jste si tam umístili. Třetí krok je, že musíte najít způsob, jak se s tím vibračně sladit.

Někteří lidé říkají: Abrahame, můžete říkat, že to jsou tři kroky k záměrnému tvoření, ale byl bych rád, aby byl jen jeden krok – chci to a ono to je. My na to: Takto to ve skutečnosti je, ale nějak… jinými slovy, expanze je závislá na nové myšlence. Pokud žijete v jednotvárnosti a máte stejné konverzace se stejnými lidmi, a žijete ve stejném prostředí, vaše schopnost žádat je dramaticky omezena. Odpovědi přináší vaše schopnost žádat. Řešení přináší vaše schopnost pochopit problém. Vše je součástí procesu.

Kdykoliv někdo položí takovou otázku, chápeme, že se na ni ptají, protože jsou v nepohodlí toho, že nemají něco, co chtějí, a zdá se, že ne moc vlídná zdrojová energie by někomu umožnila stát mimo to, co chtějí. My vám opakovaně říkáme: Nikdy nejste mimo to, co chcete, protože řešení, které si myslíte, že chcete, a problém, který vytvořil řešení, jsou si vzájemnou nedílnou součástí.

Jakmile to pochopíte, můžete radostně přijmout problém, protože víte, že čím více se budete hrabat v problému, tím výraznější bude řešení. Celý smysl tohoto shromáždění není vás zbavit problémů. To nikdy. Nepřipravili bychom vás o jediný kontrastní moment, i kdybychom mohli. Smysl tohoto shromáždění je pomoct vám pochopit, že řešení existuje, abyste rychleji své zaměření nasměřovali na řešení. Jak se na něj rychleji zaměříte, budete častěji vortexu a častěji budete žít úplnost toho, co chcete. Je velmi zajímavé sledovat spoustu z vás, kteří žijete ve svém civilizovaném prostředí, kde netrpíte hladem a nehledáte přístřeší…

Jinými slovy, spousta toho, co potřebujete, je vám už kompletně poskytováno. Přesto se často ocitáte v nespokojenosti, protože máte pocit, že se vám nedostává něčeho jiného, co chcete. Chceme, abyste pochopili, že jakýkoliv nedostatek, nehledě na to, jak vypadá, si způsobujete sami. Protože s odlišnou vibrací by ten nedostatek nemohl dostatečně dlouho existovat, abyste mu dali nálepku nedostatku. Když jdete do jídelny a vidíte tu rozmanitost jídel, i když je tam několik pokrmů, které byste si nedali na talíř, nežádáte, aby je odstranili z jídelny, protože je nechcete, a necítíte nedostatek toho, co chcete, kvůli přítomnosti toho, co nechcete.

Chápete, že co se týče jídla, můžete si vybrat. Chceme, abyste pochopili, že to platí u všeho. Tohle víme jistě. Pokud tato realita má prostředky k tomu, aby ve vás podnítila touhu, má prostředky k tomu, aby vám ji plně naplnila. Jak si to uvědomíte, život bude zábavný. Nikdy nebudete cítit nedostatek, jen budete cítit chvíle pokroku na cestě k tomu, co chcete. Čím v tom budete lepší, tím platforma, na které stojíte, bude radostnější na cestě k něčemu více.

Bude to neustále lepší a lepší a lepší. Dokud nebudete schopni nabízet skutečnou mantru, kterou bychom rádi, abyste všichni vlastnili, a tou je: Jsem spokojený s tím, kde jsem, a velmi se těším na víc. Namísto mít pocit nedostatku a chtít něco lepšího.

Zdroj: http://abraham-hicks.cz/vesmir-je-schopny-vam-poskytnout-vse-co-chcete/

Abraham Hicks – Soustavné ladění na svobodu

Host: Moje poslední otázka se týká tématu svobody. Sám o svobodě přemýšlím a také slyším ostatní lidi mluvit o svobodě, a často mluví o svobodě od něčeho. Svobodě od odporu, svobodě od negativních vztahů, svobodě od dluhu, svobodě od špatné vlády, svobodě od horka. Ale udivuje mě, že pokud máme svobodu používat co nejefektivněji, měli bychom se zaměřit na svobodu k něčemu a ne od něčeho. Zajímá mě, jestli jsme od vás připraveni na soustavné ladění na svobodu k něčemu.

Abraham: Svoboda… Znovu velmi dobrá konverzace. Je v tom další faktor… používání slova svoboda mimo vortex nebo ve vortexu. Svoboda od něčeho vás vždy zamotá a čím jste konkrétnější při mluvení o tom, od čeho získáváte svobodu, tím svázanější jste. Není to zajímavé?

Jen ze srandy si uveďme příklad… svoboda od tyranského zaměstnavatele, který na všechny křičí, protože se snaží získat to, co chce. Dokážete si představit někoho, kdo na vás křičí ve snaze vás motivovat dělat něco odlišně? To je velmi konkrétní myšlenka, ze které máte příšerný pocit, zatímco používáte slovo svoboda. Buďme tedy obecnější. Svoboda v obecném smyslu… v obecném negativním smyslu je svoboda od věcí, které nechci, svoboda od věcí, které mě trápí, svoboda od negativních myšlenek. Je to obecnější a ne tak svazující.

Nyní použijme svobodu v obecně pozitivním smyslu. Svoboda se cítit dobře. Svoboda se probouzet s dobrým pocitem. Svoboda hluboce dýchat. Svoboda se cítit dobře. Svoboda mít jasné myšlenky. Svoboda se volně vznášet. Svoboda si myslet, co chci. Svoboda v mé vlastní mysli. Svoboda být takový, jaký chci. Svoboda se cítit dobře. Svoboda se sladit s energiemi, které tvoří světy. Svoboda poznat svou skutečnou moc. Svoboda se sladit s úplností toho, kým jsem. Svoboda spatřit zkušenost ve velkých hloubkách, vše, co jsem si postupně dal do vortexu. Svoboda se do vortexu procítit. Svoboda začít objevovat úplnost toho, co mám ve vortexu.

Svoboda se sladit s úplností toho, kým jsem. Svoboda umožnit všem být takoví, jací chtějí být. Svoboda cítit správnost u čehokoliv, co si vybírají, aniž by to mělo nějaký neblahý vliv na můj soulad. Svoboda se jednoznačně cítit dobře. Svoboda si vybrat jednu myšlenku za druhou, která mě dostává do souladu s tím, jak na dané téma pohlíží zdroj. Svoboda zjistit, co zdroj cítí. Vědění, že zdroj to bude udržovat do té chvíle, než to najdu. Vědění, že nejsem ve spěchu se tam dostat, protože zdroj se nikdy neodchýlí. Nejsem v ohrožení, že se tam nedostanu.

Jsem svobodný, že nemusím spěchat a mohu jít tak pomalu nebo tak rychle, jak chci, zkoumat tak široce nebo úzce, jak chci, být vším, co si vyberu být v každý moment, nebo nebýt. Zdřímnout si, zakrýt se, pokud mi je zima, a odkrýt se, pokud mi je teplo. Vybrat si, udržet se šťastný. Svoboda využít energii, která tvoří světy, za účelem mého potěšení a uspokojení a pochopení, že nikoho při tom nemohu připravit o svobodu.

Ve svobodě, která je nabízena všem, což je vibrační stav bytí, není možné, abych při využívání své svobody mohl připravit někoho jiného o jejich svobodu. Jde o nejvyšší umožňování blahobytu a souladu se zdrojem a naplňování mého důvodu bytí.

Zdroj: http://abraham-hicks.cz/soustavne-ladeni-na-svobodu/

Keby vás nasledoval celý svet…

Kam ho vediete?

SEBELÁSKA – alfa a omega spokojeného života

Mnoho lidí vyrostlo v přesvědčení, že mít rád sám sebe je ošklivé. Správné je myslet na druhé. Říkat „ne“ je drzé a arogantní. Pokud však chceme v přítomnosti dosáhnout trvalého pocitu štěstí, je na čase naučit se milovat sebe sama a stavět sebe na první místo.

Já sama jsem vyrůstala v rodině, kde myslet v prvé řadě na sebe a ještě si za tím hrdě stát bylo jako říkat ta nejhorší sprostá slova. A přitom se dítě narodí přirozeně nastavené na sebelásku. Cítí se dokonalé, nádherné, grandiózní. Automaticky ví, že si zaslouží pozornost a péči svých blízkých.

Pokud by v něm rodina podporovala tuto přirozenost, jeho potřeby a odlišnosti respektovala, přirozeně mu dávala lásku a jeho hodnotu nezpochybňovala, pak by z tohoto dítěte vyrostl jedinec plný sebedůvěry, sebevědomí a sebeúcty. V životě by byl úspěšný, znal by a uplatňoval svůj talent, jeho sebedůvěra ve své schopnosti by se odrážela v dostatku peněz, netoleroval by si nevyhovující vztahy a byl by zdravý a plný síly.

Protože však těmito vlastnostmi neoplývají často sami rodiče, nemohou být jednak pro dítě vzorem, jednak se jej v rámci společenských dogmat snaží přesvědčit, že jeho přirozená sebeláska je něco nedobrého, nepřístojného a sobeckého. Jeho potřeby začnou potlačovat, trestají jej za projevy jeho jedinečnosti a jeho vlastní čisté názory na svět mu nahrazují svými. Pod záštitou alibistických důvodů, že přece chtějí pro své dítě to nejlepší, můžeme často slyšet sebelásku devastující výroky typu:

• „My s tatínkem nejlíp víme, co je pro tebe dobré!“
• „To ani nezkoušej, nabiješ si tak akorát nos!“
• „Ty mě jednou zničíš!“
• „No vidíš! A máš to! Kolikrát jsem ti říkala, abys to nedělal? Teď mi tu neřvi, když mě neumíš poslechnout!“
• „No dělej, jak myslíš! Ale pak za mnou s brekem nechoď! Já tě varovala!“
• „Na to nemáš!“
• „Cos to provedl? To nemyslíš vážně! Teď tě maminka nemá ráda!“
• „Zkazíš, na co sáhneš!“
• „Mám s tebou jenom trápení!“
• „Proč mi to děláš? Proč nemůžeš být hodný a poslušný chlapec?“
• „Teď jsi mě opravdu zklamala. Běž ode mě pryč!“

Úžasné a originální dítě dříve či později uvěří, že není dost dobré, že není hodno lásky, že je všem akorát na obtíž, že to, co dělá, nemá žádnou hodnotu, že takové, jaké je, není v pořádku, že druzí mají lepší názory a větší vědomosti, a možná taky že kdyby tu nebylo, druhým je na světě lépe.

Co je sebeláska?

Sebeláska je vědomí:

• že jako člověk jsem v pořádku i se svými chybami
• že mám právo na svůj názor
• že mám sílu a moc změnit všechno, co mi v životě nevyhovuje, trápí mě a zraňuje
• že se za každých okolností můžu svobodně rozhodovat a mám vždy možnost volby
• že mohu dělat vše, po čem toužím, beze strachu, co na to řeknou ostatní
• že se svým rozhodnutím nikdy nezavděčím všem a je to tak v pořádku
• že mám právo říkat „ne“, kdykoli to tak cítím
• že ve své blízkosti nebudu tolerovat lidi, kteří mě nerespektují a mají tendenci znevažovat mou hodnotu
• že jako člověk jsem jedinečný a originální
• že mám právo na čas jen sama pro sebe, pro své zájmy a péči o své tělo i duši
• že je důležité stanovit si své hranice a ty dodržovat
• že dokážu s příjemným pocitem přijímat komplimenty
• že jsem stejně hodnotná jako všichni ostatní a že má hodnota se zakládá na mé samotné existenci, nikoli na tom, co jsem dokázala nebo nedokázala

Mnoho lidí si plete sebelásku se sobectvím. Sebeláska znamená, že se mám ráda taková, jaká jsem i se svými nedokonalostmi, že se oceňuji a podporuji na cestě za svými sny a cíli, aniž bych při tom někoho využívala či nutila, aby se choval jinak, než je jeho přirozeností. Zároveň si netahám pozornost a uznání od druhých, protože si jej přirozeně dávám sama. Když se mám skutečně ráda, nemusím se chvástat a dokazovat druhým, jak jsem skvělá.

Sobectví je naopak uspokojování svých potřeb na úkor druhých. Je to potřeba využívat druhé k vlastnímu prospěchu. Sobectví je v podstatě nepřijetí zodpovědnosti za svůj život a tendence dávat druhým vinu za vlastní nespokojenost. A to je zásadní rozdíl.

Začněte pěstovat zdravou sebelásku a váš život se jako zázrakem začne měnit. Zasloužíte si být pro sebe vždy na prvním místě! Začněte se řídit vašimi pocity. Každý den se pochvalte. Pečujte o sebe. Říkejte druhým „ne“ i s vědomím, že je tím můžete zklamat. Nenechte se ovlivňovat. Nenechte se manipulovat. Jděte si za svými sny, i když je nikdo ve vašem okolí nechápe. Převezměte plnou moc nad svým životem a vším, co k tomu patří! Jen díky tomu může být váš život plný radosti a štěstí!

„Staňte se pro sebe člověkem, se kterým je vám nejlépe, kterého uznáváte, respektujete a ctíte jeho potřeby. Ostatní se k vám přidají!“

Míša Zdráhalová

Zdroj: https://ales-kalina.cz/

Príroda

“Príroda je spokojná s jednoduchosťou.”
~ Isaac Newton

(Image: Dralik)

Ako vnímame svoju veľkosť

“Vůbec nám nesluší, když se děláme menší, než doopravdy jsme. ” ~ Edith Sõdergran

Pří každém setkání s jiným člověkem si vybíráme, zda budeme mít nízkou nebo vysokou sebeúctu.

Přemýšlejme chvíli o tom, jak si ceníme sebe sama. Co myslíte? Je možné, že odhalíme, že máme nízkou nebo vysokou sebeúctu podle toho, co si v životě vybíráme?

Ve svém životě se dostáváme do různých situací, které jsou nám buď příjemné nebo naopak. Otázka zní. Jsme v těchto situacích schopni vyjádřit svůj vlastní názor a říci: “Tohle se mi nelíbí, s tím nesouhlasím, chtěl/a bych to či ono?”  nebo se raději snášíme tuto nepříjemnou situaci, nepříjemný pocit vydržet se strachem, abychom se našim názorem někoho nedotkli anebo nás ostatní nezatratili?

Kdyby naše sebeúcta byla vyšší, pak bychom se nebáli vyjádřit svůj názor a vystavit se případné kritice ostatních. Věřili bychom sami sobě a svému úsudku. Říkali bychom to, co bychom si mysleli.

Máme-li nízkou sebeúctu, opakovaně si vybíráme roli oběti. Proto často setrváváme v nepříjemných vztazích jako jsou pracovní, partnerské a pod., ačkoliv nám nevyhovují. Kdybychom měli vyšší sebeúctu, vybírali bychom si častěji cestu tvůrce vlastního života.

Máme-li nízkou sebeúctu, nahlodává nás pocit nespokojenosti. Jinými slovy jsme nešťastní. S vysokou sebeúctou se cítíme spokojení, vyrovnaní, radostní. Z toho vyplývá, že to, jak vidíme sami sebe a jak se cítíme, ovlivňuje to, jaké budeme mít pocity – zda prožijeme štěstí nebo neštěstí. Mnoho lidí se pohybuje mezi těmito dvěma stavy jako na houpačce.

Pokud si myslíme, že za nic nestojíme a chceme to změnit, musíme si především uvědomit, že tato myšlenka je lživá. Lež je představa, kterou jsme si o sobě vytvořili z neznalosti, z přesvědčení o své malosti.

     Můžeme změnit všechny hluboce zakořeněné mylné představy, které nás omezují. My sami svými myšlenkami vytváříme kým jsme.

Právě nízká sebeúcta je příčinou mnoha problémů. Patří sem stres, bolesti, nemoci nebo tzv. “syndrom vyhoření”. Lidi s nízkou sebeúctou nikdy nespatří svou velikost a přímým následkem toho je, že se často ocitnou v situacích, kdy s nimi ostatní jednají nedůstojně a bez respektu.

     Pokud jsem zjistili, že máme nízkou sebeúctu, tak už jen tím jsme učinili hodnotný krok k sebepochopení. Můžeme začít pracovat na tom, abychom získali vyšší sebeúctu, a tím si zajistili lepší život.

My sami jsme zodpovědní za změnu hluboce zakořeněných mylných představ  o sobě samých. My sami jsme odpovědni za svůj život.

Všichni jsme se narodili jako božské bytosti. Ovšem naše víra ve vlastní božskost mohla být během života podkopána.

Jedním ze způsobů jak vidět vlastní velikost a vnitřní bohatství, všechno jedinečné a fantastické v nás samotných je všímat si vlastních pozitivních vlastností. Tím naše sebeúcta stoupá a naopak negativní, zastaralé mašlenky o nás se rozplývají.
Pamatujme si, že naše ego udělá vše, co je v jeho silách, aby zamezilo a udusilo každý pokus o pozvednutí sebevědomí a sebeúcty.
Někdy se zdá, že našim největším strachem je strach z vlastní velikosti.

Poznáváte se v některém z následujících příkladů?

Vyjadřujete někomu vděk za dobře vykonanou práci a oceňujete ji, ale osoba odpovídá: “Ach, to nestojí za řeč.” Nebo se rozplýváte nadšením, když vidíte něčí krásné šaty, ale chválený se ozve: “Ale ne, jsou velmi staré.” Někdo se Vás chce na něco zeptat a začíná slovy: “Vím, že se ptám asi hloupě, ale zajímalo by mne….” Chcete příteli vyjádřit obdiv nad jeho dětmi, jaké jsou šikovné a nezávislé, ale on namítne…”To bys je měl/a vidět, jak se chovají doma.”

Proč tak často podceňujeme a znevažujeme sami sebe?

Děláme to nevědomky. Možná se tím chceme ochránit, byť poněkud zvráceným způsobem. Omlouváme se, abychom nedali druhému člověku možnost nás ponížit. Myslíme si, že druzí mají z naší velikosti strach.

Když jako první říkáme: “Bože, už jsem starý/á a hloupý/á, zase jsem to popletl/a”, zřejmě doufáme, že druhý opáčí: “Ale no tak, ještě nejsi tak starý/á, tak špatné to v žádném případě není.” Když se ponížíme jako první, slibujeme si od toho, že se tím vyhneme kritice. Mnoho lidí se nikdy nenaučilo, jak stvrzovat vlastní velikost.

     Jedním ze způsobů, jak se zbavíme zlozvyku ponižovat sám sebe je, že si uvědomíme, v jakých případech to vlastně děláme. Začněme si všímat, kdy máme sklon k sebeponižování a buďme si toho vědomi. Pozorujme zda a jak to dělají ostatní a pak obraťme svou osobnost zda a kdy to děláme my. A pochopíme, že toto chování používáme jako obranný mechanismus.

Jedině když se naučíme spatřovat svou velikost, uvidíme i velikost ostatních.

Naše myšlenky jsou kreativní. Co si myslíme, to se také stane. My sami si vybíráme, jaké představy vyvoláváme ve své mysli.

Když si vybíráme co si budeme myslet, vystupujeme jako tvůrci svého života. Přemýšlejme jako osobou bychom chtěli být.

Zpracováno dle knihy: Štěstí není náhoda: Kay Pollak

copyright © 2009 Iva Radulayová 

Neubližovanie

Když se naučíme chvíli počkat, místo abychom se hned snažili zaplnit každou mezeru, promění nás to. Díky zdrženlivosti se propojíme s prvotním nepokojem i s prvotním prostorem. Neubližovat samozřejmě znamená nezabíjet, nelhat a nekrást. Znamená to také nebýt agresivní v činech, slovech, ani v myšlenkách. Neubližovat sobě ani ostatním je základem Buddhova učení o léčivé síla nenásilí.

Základním kamenem osvícené společnosti je neubližovat sobě ani ostatním na začátku, neubližovat sobě ani ostatním uprostřed a neubližovat sobě ani ostatním na konci. Tudy vede cesta ke zdravějšímu světu. Základem zdravějšího světa jsou zdraví lidé, tedy my všichni. Nejvíc si ublížíme a nejhorší škodu si způsobíme, když zůstaneme v nevědomosti a nenajdeme dost odvahy a sebeúcty k tomu, abychom se sami na sebe dokázali upřímně a vlídně podívat.

Základem neubližování je bdělost a jasné vidění – schopnost dívat se na všechno s úctou a soucítěním. Dospět k tomu můžeme základní meditační praxí. Bdělost však není omezena jen na formální meditaci. Pomáhá nám zacházet i s těmi nejmenšími detaily našeho života. Pomáhá nám vidět, slyšet a cítit, nezavírat před ničím oči, nezacpávat si uši ani nos. Celý život bychom se měli snažit vnímat svou bezprostřední zkušenost upřímně a zároveň s dostatečnou sebeúctou, abychom se nezačali odsuzovat.

Když se naše upřímnost postupně prohloubí, s překvapením zjistíme, jak slepí dokážeme být vůči tomu, že ubližujeme. Natolik jsme přivykli svému životnímu stylu, že zůstáváme hluší vůči všem pokusům jiných lidí nás upozornit, ať už jemně či hrubě, že někomu ubližujeme svým přístupem nebo tím, jací jsme. Úplně jsme si už zvykli dělat vše po svém a automaticky předpokládáme, že ostatní si na to musejí zvyknout také. Vidět, jak druhým ubližujeme, není příjemné a nedokážeme to hned. Je to cesta, po které můžeme jít, jen jsme-li odhodláni neztrácet vlídnost a upřímnost a zůstávat probuzení a bdělí. Díky bdělosti vidíme své touhy i hněv, žárlivost i nevědomost. Nenecháváme se jimi strhnout, jen jsme si jich vědomi. Bez bdělosti je však nevidíme.

Dalším krokem je zdržet se jejich projevu. Bdělost je v tomto případě základem a zdržování se je cestou. Zdržování se je jedním z těch vypjatých slov zavánějících sebe potlačováním. Proč by měli zajímaví lidé překypující vitalitou, být zdrženliví? Možná občas, ale udělat si z toho způsob života? V tomto kontextu je třeba chápat, že zdrženlivost je metodou, jak se stát dharmickou osobou. Je to zdrženlivost ve smyslu schopnosti nesáhnout hned při prvním náznaku nudy po nějaké zábavě. Je to schopnost nezaplnit hned každý nově vzniklý prostor jen proto, že nesneseme, aby někde zůstalo prázdné místo. Jednou jsem dostala zajímavé meditační instrukce kombinující bdělou pozornost se zdrženlivostí. Měli jsme jen pozorovat své fyzické reakce na nepříjemné pocity. Ukázalo se, že jakmile jsem se cítila nepříjemně, začala jsem se třeba tahat za ucho, upravovat si límec nebo se škrábat na nose či na hlavě, i když mě tam nic nesvědilo. Kdykoli jsem cítila, že ztrácím půdu pod nohama, dělala jsem všelijaké drobné trhavé pohyby. Podle instrukcí jsme se neměli snažit něco měnit nebo se kritizovat. Měli jsme jen pozorovat, co děláme.

Chceme-li pochopit základní nepodloženost všech jevů, je dobré si všímat, jak se setkání s touto nejistotou a nepodložeností snažíme vyhnout. Zdrženlivost – tedy schopnost nejednat zvykově a impulzivně – souvisí s tím, že přestaneme lačnit po zábavě. Díky zdrženlivosti vidíme, že mezi vyvstáním touhy nebo hněvu, pocitu osamění či jiné emoce, a činem, kterého se na jejím základě dopustíme, je ještě něco dalšího. Je to něco, co nechceme zakusit a většinou také nezakusíme, protože jednáme příliš zbrkle. Pod povrchem našich běžných životů, pod vším co děláme, pod všemi pohyby a myšlenkami defilujícími naší myslí, se skrývá základní nepodloženost, nepřítomnost pevného základu. A ta neustále probublává na povrch. Vnímáme ji jako nepokoj a neklid. Jako strach. Necháváme se jí podněcovat k touze, hněvu, nevědomosti a pýše, aniž bychom se kdy dobrali její podstaty.

Díky zdrženlivosti můžeme poznat povahu tohoto nepokoje a strachu. Je to způsob, jak spočinout v nepodloženosti všeho. Pokud se okamžitě zaměstnáme mluvením, jednáním či myšlením a nedopřejeme si chvíli klidu, nikdy se skutečně neuvolníme. Celý svůj život prožijeme v úprku a jak říkával můj dědeček, budeme stále jako „uzlíček nervů”. Zdrženlivost je způsob, jak se spřátelit se sebou samým na nejhlubší možné úrovni. Začneme se díky ní propojovat s tím, co se nachází pod vším tím bubláním, mručením a kručením, pod vším, co se projevuje jako naše strnulé, strojené, manipulativní jednání. Pod tím vším najdeme cosi velice jemného a něžného, co běžně zakoušíme jako nepokoj a strach.

Byla jednou jedna mladá bojovnice. Její učitel jí řekl, že musí svést bitvu se strachem. Nechtělo se jí. Zdálo se jí to příliš agresivní, děsivé, nepřátelské. Učitel byl však neoblomný a stanovil pravidla boje. Nadešel den bitvy. Bojovnice stála na jedné straně, strach na druhé. Cítila se velice malá a strach se zdál obrovský a hrozivý. Oba drželi své zbraně. Mladá bojovnice se před strachem třikrát poklonila a zeptala se: „Mohu s tebou prosím svést bitvu?” Strach odvětil: „Děkuji ti, že mi prokazuješ takovou úctu a dokonce mě žádáš o svolení.” Poté se mladá bojovnice zeptala: „Jak tě mohu porazit?” A strach odpověděl: „Mou zbraní je hbitý jazyk a schopnost dostat se ti až na kůži. To tě úplně vyvede z míry a pak uděláš, co budu chtít. Pokud to však neuděláš, nemám nad tebou žádnou moc. Můžeš mi naslouchat a můžeš mě i respektovat, ale když mě neuposlechneš, nic s tebou nezmůžu.” Tak se bojovnice dověděla, jak porazit strach.

A tak to také doopravdy je. Musíme svůj strach jistým způsobem respektovat a pochopit, odkud naše emoce berou sílu vláčet nás sem a tam. Toto pochopení nám pomůže odhalit, čím stupňujeme svou bolest, čím prohlubujeme svůj zmatek, čím si ubližujeme. Protože v sobě máme základní dobro, základní moudrost a základní inteligenci, můžeme přestat škodit sobě i druhým. Díky bdělosti vidíme, jak věci vyvstávají. Díky pochopení se nenecháme strhnout řetězovou reakcí, v níž sebemenší maličkost přeroste do obrovských rozměrů, ale necháme věci tak malé, jak jsou. A ony malé zůstanou. Nepřerostou ve třetí světovou válku ani v rodinnou tragédii. Dokážeme to tím, že se naučíme dopřát si kratičkou pauzu, na chvíli se zastavit a nevrhat se stále znovu střemhlav do akce. Když se naučíme chvíli počkat, místo abychom se snažili hned zaplnit každou mezeru, promění nás to.

Díky zdrženlivosti se propojíme s prvotním nepokojem v nás i s prvotním prostorem. Výsledkem bude, že přestaneme ubližovat. Poznáme lépe sami sebe a budeme se více respektovat. Ať už se stane cokoli, ať nám cokoli vpochoduje do domu, ať najdeme cokoli sedět na pohovce v obýváku, nezešílíme z toho, protože budeme do hloubky prostoupeni upřímnou a vlídnou bdělostí. Díky tomuto procesu také zakusíme výsledek neubližování – pocit bytostné spokojenosti na úrovni těla, řeči i mysli.

Bytostná spokojenost těla se podobá hoře.

Na jejích úbočích se pořád něco děje – padají kroupy, sviští vítr, prší a sněží. Slunce pálí, přes horu se valí mraky a zvířata i lidé sem chodí na malou i na velkou. Jedni tu nechávají odpadky, jiní je zase sbírají. Na té hoře se toho zkrátka děje mnoho, ona si však klidně stojí. Stejně tak když sami sebe dobře známe, získává tělo stabilitu podobnou hoře. Nejsme již tak nesví a nemusíme se škrábat na nose, tahat se za uši, dávat někomu pěstí, vybíhat z místnosti ani se opíjet do němoty. Od základu dobrý vztah k sobě samému nás zklidní, což neznamená, že ztratíme schopnost běhat a tančit.

Znamená to jen, že už nepodléháme nutkání. Nepřepínáme se, nepřejídáme se a zbytečně se neopíjíme, nekouříme, ani nikoho nesvádíme. Zkrátka přestáváme ubližovat. Spokojenost řeči se podobá loutně, která nemá struny, a přesto zní. Je to obraz stability řeči. Neznamená to, že se začneme přemáhat, mluvit strojeně a s vypětím se držet, abychom neutrousili něco nemístného. Znamená to, že naše řeč bude přímočará a ukázněná. Nezačneme ze sebe chrlit slova jen proto, že nikdo jiný nemluví a nás to znervózňuje. Nebudeme brebentit a krákorat jako vrabci a vrány. Už to všechno známe, víme jaké to je, když nás lidé uráží i když nás chválí. Zažili jsme situace, kdy se všichni zlobí, a situace, kdy jsou všichni v klidu. Cítíme se ve světě jako doma, protože jsme doma ve vlastním životě. Nemáme potřebu planě klábosit, ať už z nervozity nebo ze zvyku. Naše řeč je zkrocená a když mluvíme, tak jen proto, abychom něco sdělili. Nezahazujeme dar řeči vyjadřováním vlastní neurózy.

Spokojenost mysli je jako klidné horské jezero. Když je hladina bez vln, vidíme až na dno. Když se voda zčeří, nevidíme nic. Jezero bez vln je obrazem naší klidné mysli, která vstřícně přijímá všechno haraburdí nahromaděné na dně, takže není třeba čeřit vodu, aby nebylo vidět. Nutným předpokladem neubližování je zůstávat bdělí. To vyžaduje zpomalit natolik, abychom dokázali vnímat, co děláme a říkáme. Čím víc jsme si vědomi svých emocionálních řetězových reakcí a chápeme, jak fungují, tím snazší je od nich upustit. Bdělost, schopnost zpomalit a všímat si, se stanou součástí našeho života.

Kořenem všeho ubližování, kterého se dopouštíme, je nevědomost. A právě ta se začne vlivem meditace rozpouštět. Když si začneme všímat, že nám chybí bdělost, zdrženlivost a spokojenost, není to příznakem zmatku ale naopak rodícího se jasného vidění. Náš život půjde dál, ale bude mnohem těžší předstírat, že nevidíme a neslyšíme. Kupodivu to však nepovede k větší strnulosti, ale naopak k větší svobodě. Je to osvobození, které se přirozeně dostaví, když jsme zcela přítomní, beze strachu z nedokonalosti.

Pema Chödrön

Zdroj