Tag Archive | prijatie

VĚČNÝ ŽIVOTNÍ PROUD

Milovaní,

tolik z vás nám teď píšete o tom, jak cítíte prázdnotu, samotu, odpojení od života – od sebe, od druhých. Jak cítíte nicotu, beznaděj, destrukci.

To, o co se s Vámi můžu podělit je opět jen moje vlastní zkušenost s těmito prožitky.

Čím dál víc jsme těmi, co Ví… těmi, co mají vše načteno, těmi, co moc dobře rozumí tomu, co se jim děje, proč se jim to děje, s čím to souvisí – karma, čištění, energetické posuny… A přitom všem nevíme, co se sebou, co dělat, kde začít, jak si pomoct…

V noci jsem opět nespala a vnímala jsem, jak jsme stále tolik ponořeni ve svých myslích. Možná „víme“ vše, možná nám plno lidí potvrdí naši „správnost“, stejně nám to nepomůže.

Odmítáme sami sebe, odmítáme skutečnost takovou jaká je. Stále si ji přejeme přizpůsobit svým přáním, přizpůsobit ji tak, abychom ji alespoň nějak dokázali přijmout a akceptovat. Chceme se pořád dokola něčeho zbavovat, něco čistit, něčemu rozumět a mít na vše jasný návod nebo vysvětlení. Když nám pak někdo potvrdí, že je to „karma“ na chvíli se nám uleví… „Vidíš, já to říkal/a!“… za chvíli jsme však tam, kde jsme byli.

Cítím, jak to vše zůstává jen na úrovni hlavy – mysli… nepustíme to dál… Obýváme svoji hlavu… živíme svou umělou identitu, iluzi o sobě, iluzi o světě. Dokonce to často víte, víte, že to nejste vy, že je to hlava, ego… jenže nevíte, jak dál, co s tím.

Paradoxem je, že s čím dál větším množstvím informací z tzv. spirituálního světa, se ještě víc odpojujeme sami od sebe… od svého TĚLA, od své duše. S každou potlačenou bolestí, s každým nepřijatým strachem, nevyjádřenou emocí, popřením sebe sama a toho, jak to cítíme, stavíme kolem své věčně zářivé duše, svého věčně zářivého Ducha hradbu… ta hradba je už tak veliká, že přestaneme světlo naší duše cítit a vnímat. Ono tam však stále je, září pořád stejně silně… neodešlo… To my jsme od něj „odešli“ – to my jsme se odpojili… jak? Naše vědomí zůstalo v hlavě… a hlava – naše mysl je tak rafinovaná, že s ní tuto hru dokážeme hrát stovky, tisíce životů.

Co s tím? To, co život naučil mě, je prosté. Buď! Zavři oči a spoj se se svým dechem… jen ho pozoruj. Vnímejte, že jakmile zavřete oči a obrátíte pozornost dovnitř na svůj dech – okamžitě sklouznete svým vědomím do břicha a následně vnímáte i hrudník – srdce. Děje se to zcela přirozeně a automaticky. Není třeba si to představovat ani vyvolávat.

Břicho – vaše centrum, vaše slunce, vaše síla, život… váš pupík, připomínající vám neustále spojení s celou Existencí.

Pamatuji si, když jsem si začala tohle uvědomovat, uvědomovat tento životní proud v sobě, jak byl zpočátku slabý… jak přijímání (nádech) mi dělal potíže… jak se vždy někde zasekl a jak výdech (dávání) byl mnohem delší než celý nádech.

Nejde o to svůj dech analyzovat a vytvářet si další koncepty. Jde o to, abychom ho jen pozorovali… čím víc přijímám svůj život a vše, co se mi v něm děje, tím víc se mi mění můj dech.

Dnes vnímám v těle prostor, volnost a můj dech je uvolněný, lehký a tak přirozený.

Cítíme samotu, cítíme frustraci, cítíme oddělenost a tam, kde to začíná jsme my sami… necítíme sami sebe… odpojili jsme se od svého těla – tím pádem od své duše i Ducha. Hledáme ho někde venku, případně chceme, aby nás s ním někdo spojil, anebo utíkáme do jiných světů… Náš Duch, naše podstata však nikam nezmizela, je stále tu… je v nás.. je uvnitř nás – uvnitř našeho těla! Čím uvolněnější tělo máme, čím hlouběji do něj vklouzneme, tím blíž jí jsme.

Sklouznout níž…. sklouznout z hlavy níž… stačí vnímat dech – ať je jakýkoli – jen ho vnímat a hned jste tam…

Ano, je velmi pravděpodobné, že budete najednou vnímat i bolesti a emoce, které jste v těle potlačili. Jenomže, alespoň z mé zkušenosti, pouze jejich NAPROSTÉ LÁSKYPLNÉ OTEVŘENÉ PŘIJETÍ A JEJICH PROŽITÍ nás osvobozuje a pomáhá k lehčímu dechu, k lehčímu Bytí.

Zjistila jsem, že když přijde krize, když mě přepadne strach, nepomůže mi vědomí, že vím, že je jen iluzí – že je výplodem mé mysli. To, co mi však pomohlo vždy, bylo jeho přijetí – přivítání jakékoli emoce, bolesti, čehokoli, co se objeví a dovolení, aby to existovalo, aby se to projevilo. Je to tu, tak před čím zavírat oči, co odmítat a snažit se zakrýt pod koberec. Zjistila jsem, že mi nikdy nepomohlo znát dopředu odpověď, že mi nepomohly názory a vhledy druhých, nepomohlo mi zjišťovat, proč tomu tak je a k čemu mě to vede. V tu chvíli, kdy jsem v tom byla, mi to bylo upřímně k ničemu. Proč? Protože tento způsob mě zase udržuje jen a jen v hlavě a nepouští dál… odpojí mě od těla a od PROŽITKU, a přitom teprve s prožitkem a jeho opravdovostí přichází moudrost, uvolnění, propuštění a hluboké pochopení.

Je rozdíl vědět, že strach, který mám, je jen iluze a odmítnout ho. A je rozdíl s láskou ho přivítat, přijmout, PROŽÍT a dovolit mu, abych mohla tuto iluzi skutečně prožít v sobě, ve svém těle – to mi totiž nikdo nevezme a s dalším strachem, který se mi v životě objeví, už to bude o mnoho lehčí. To je skutečné poznání… to je to, co nás přivádí blíž k sobě… ta skutečná cesta není povrchní, ta cesta není v tom, že dopředu vím, co se děje a proč. Ve skutečnosti jdu do naprostého neznáma… zas a znovu tam s větší a větší důvěrou vstupuju, protože mám poznání, že každý jeden takový prožitek je pro mě ohromnou příležitostí a pokladem, který mi navrací moji ztracenou sílu. Otevírá v té hradbě, kterou jsem si kolem své duše postavila další a další otvor a světlo mé duše, mého Ducha se začíná šířit víc a víc mým tělem a já se s ním spojuji stále silněji. Jen díky předešlým prožitkům je ta lehkost bytí hmatatelná…

Čím víc jsem spojená se svým tělem, se svým dechem, tím víc vnímám život, Zemi – přírodu a spojení se vším. Nedávno mi jedna přítelkyně napsala, že život je vysoce individuální záležitost. Ano, může být, co se týká našich prožitků, vnímání, pocitů, zvolené cesty. Zároveň však tím, kdy se víc a víc spojujeme se sebou, vnímáme spojení se vším, co jest, co nám dává věčný život, a co proudí v každém jednom individuálním těle. To tomu všemu dává ohromnou hloubku a velikost. Podívejte se na přírodu, vše má své dokonalé místo, svou úlohu, nikde není nic navíc, nikde nic nechybí, vše funguje zcela přirozeně a lehce ve společné souhře a harmonii. My jsme její součástí. Nejsme od ní ve skutečnosti odpojeni.

Cítíte se osamoceni? Cítíte strach? Cítíte bolest? Cítíte frustraci, hněv? Tak je přijměte, v celé jejich síle a kráse… tím, že jim budete chtít porozumět nebo tím, že se jich budete chtít zbavit, se propadáte ještě hlouběji – do větší samoty, většího strachu, do větší frustrace. Je tu! I když před tím zavřete oči, nezmizí. Přijměte to, co je… nikoli hlavou a rozumem… přijměte to celou svou bytostí, přijměte to tak, že v tom budete.

Když jsem začala život skutečně přijímat z tohoto svého spojení s tělem, s dechem… se sebou… vstoupila do něj nová esence… vstoupila do něj síla mého ducha, neochvějný klid a láska. A i když se ocitnu v krizi, kterou bytostně vnímám a cítím, toto spojení tam zůstává, vnímám ho, a potom dokážu za všemi svými emocemi, bolestmi a strachy cítit ohromnou sílu a důvěru ve vše, co se mi děje. Je pro mě úžasné, že bez jakékoli techniky zklidnění, mohu být uprostřed vnitřní krize, a pod ní hmatatelně vnímat klid a hloubku, kterou sama JSEM. To vše zcela přirozeně. To mě učí sám život – dovolila jsem si otevřít se mu a víc, a víc cítím důvěru v něj. Nic tu není zbytečně. Když něco cítím, když jsem v nějaké situaci, není tu proto, abych se ji hned snažila změnit, odklidit, pochopit, vyřešit… zkuste nasednout na její křídla, i když se vám bude ze strachu třást celé tělo, a leťte. Leťte vstříc tomu, co vám přinesla. Je to jen na Vás. Ona počká nebo se vrátí v jiné podobě a silněji a bude vás popostrkovat, abyste nasedli a s důvěrou skočili do neznáma.

Některé věci se pro mě jednoduše staly už minulostí… čím víc vnímám své tělo, sebe v něm, svůj dech, který mě spojuje se životem, se svou skutečnou esencí, tím spíš už nedokážu dělat věci, které jdou proti mně, nedokážu jít proti tomu, co cítím, nejde mi už tak snadno zrazovat samu sebe.

Celé toto přijetí přítomnosti, jaká je, mě velmi k mému vlastnímu přijetí… k lásce a úctě ke svému tělu, k životu, k Zemi, k sobě… a k druhým…

A máte pocit, že v tom jste sami? Ano, do jisté míry jsou vaše PROŽITKY velmi individuální, ale víte co? Čím blíž sobě jste, tím víc za touto individualitou vnímáte tu ohromnou důvěru v život, která nás všechny spojuje. Jedeme v tom všichni… každý po svém, každý tak, jak si dovolí, každý tak, jak v danou chvíli dokáže. Vše do sebe dokonale zapadá a je součástí něčeho mnohem většího a širšího, než dokáže 8 miliard myslí vymyslet.

Chceme opravovat dokonalé, zasahujeme do přirozeného rytmu života. Přirozený rytmus života tu je a bude stále – i bez našich těl a identit. To my, každý jeden z nás, se můžeme na tento rytmus znovu naladit. Kde? Uvnitř sebe, v tichu, v samotě, v přírodě. Ta je mou největší inspirací a učitelem. Čím blíže přirozenému proudu ve svém těle, tím blíže k přírodě. Čím blíž k přírodě, tím blíž přirozenosti v sobě.

Objímám Vás velmi, ať už se zrovna nacházíte ve svých hlubinách, nebo na prosluněných vrcholech. Nic netrvá věčně, a čím víc budeme tyto přirozené rytmy sami v sobě CTÍT, tím blíž budeme kouzlu celé této Existence. Tím víc ji budeme hmatatelně vnímat ve svém těle, ve svém každodenním životě a nebudeme potřebovat žádný návod. Když se od tohoto rytmu odpojíme, jednoduše to ucítíme, uvidíme to na tom, co se nám v životě děje. Pak se zase vrátíme k sobě a dovolíme, aby tento životní proud prostoupil každou naši buňku a zharmonizoval naše bytí. Jen SKUTEČNĚ a s odevzdáním POVOLIT…

S láskou,
© Denisa
http://www.bytvsrdci.org, http://www.jeshua.cz

Tělo a duše

Země prostřednictvím Pamely Kribbe

Drazí lidé,

jsem hlas Země. Nesu vás ve svém těle. Planeta, na které žijete a po které chodíte, je mým tělem, vyjádřením mé duše. Jste tu vítaní, neboť jste součástí mého těla. Vaše tělo je mojí částí, je stvořeno z pozemské hmoty. Buďte si velmi vědomí buněk ve svém těle, které jsou velmi malé, nezávislé entity, které přesně vědí, co mají dělat. Ve vašem těle fungují k rovnováze, harmonii a součinnosti.

Nyní si představte, že jste ve svém těle přítomni jako zářivé slunce. Vaše světlo není ze Země. Přicházíte z vesmíru. Jste živoucí duše, která je schopná vzít na sebe nespočet forem, a nyní jste přítomni ve formě pozemské. Představte si, že světlo vaší duše září ve středu vašeho těla, v centru blízko vašemu srdci. Sledujte, jak zde světlo září, a vzpomeňte si, kým jste: jste tu celou věčnost. Měli jste mnoho životů, nejste tu poprvé.

Vzpomeňte si, kdo jste! Vězte, že jste na tomto těle nezávislí, že jste nezávislí na tomto životě a společnosti kolem. Přišli jste sem přinést něco nového, něco jedinečného, něco, co není lidmi kolem vás zcela pochopeno. Vyžaduje to kuráž a odvahu přinášet něco, co je nové, protože nové věci způsobují odpor. Proto je tolik důležité vzpomenout si na to, kým jste: na vaši svobodu, na vaši nezávislost. Jedině pak dokážete být v této realitě opravdu sami sebou a šířit své světlo.

Nyní vás žádám, z místa, kde je vaše srdce, abyste spojili světlo své duše se všemi buňkami svého těla, které mají své vlastní individuální vědomí, a přesto jsou mojí součástí, součástí Země. Představte si, že se světlo vašeho srdce, vaší duše spojuje s vědomím všech vašich buněk. Vaše světlo září na všechny tyto buňky a ony s radostí reagují. To je to, co chtějí – chtějí být vámi inspirovány! To je jejich cílem, to je jejich funkce.

Možná si myslíte, že cíl vašich buněk je jednoduše udržovat vaše tělo, aby fungovalo a přežilo, a na jisté úrovni je to pravda, nikoli však na té nejhlubší úrovni. Váš nejvyšší smysl tu na Zemi je být nástrojem, skrze který se může vaše duše manifestovat. Kvůli tomu je tu vaše tělo. Proto spojení duše s vědomím těla je ohromně důležité. Celé vaše tělo podstupuje přeměnu, kterou nelze vysvětlit na hmotné úrovni.

Nyní si představte, že se světlo z vašeho božského jádra pomalu šíří z vašeho srdce a dotýká se něžně vašich buněk: ve vaší hrudi a ramenech, krku a hrdle. Pak dovolte všem buňkám ve vaší hlavě, aby byly dotknuty energií vaší duše, přijaly ji a mohly tak obdržet směr a vedení z božského Zdroje. Nechť energie vaší duše, světlo vašeho srdce proudí vašim solarem, vašim břichem dolů do podbřišku a na chvíli vnímejte střed svého podbřišku. Mohou tu být staré emoce odporu k životu, které ztěžují přístup světla vaší duše: „Je to bezpečné? Měl/a bych tu být se svou jedinečnou energií, se svým světlem?“

Vnímejte, zda světlo vaší duše může prostupovat do vašeho žaludku, do vaší kostrče, do vaší pánve. Pokud zde vnímáte místa, kde se vyskytuje odpor ke vpuštění světla, jen pozorujte, co se děje, a nic nenuťte. Jen vnímejte, zda je někde ve vašem těle temné místo nebo napětí, kde je energie jaksi stažená a skrytá. Velmi přijímacím a otevřeným pohledem soustřeďte svou pozornost na toto tíživé místo. Vaše vědomí je velmi jemné a poddajné a tak jako lehký vánek obklopte toto místo svou pozorností.

Uvnitř této zablokované energie je život, který byl z mnoha důvodů skrytý. Povzbuďte tento život, aby se vám přihlásil. Zeptejte se: „Kdo jsi? Neboj se mě, ukaž se.“ Pozorujte, zda se vám něco objeví: obraz, symbol, může to být také zvíře nebo lidská bytost nebo možná dítě. Vše, co je v člověku zablokované a skryté chce ven, chce se to osvobodit. Má však strach, a proto se občas skrývá. Abyste to mohli oslovit, nemůžete nic nutit. Stačí být jemně přítomní a naslouchat. Nechtít cokoli změnit a nepřát si se této části zbavit je ten nejprospěšnější přístup.

A tak tiše pozorujte nebo vnímejte, co se chce samo z této temné části odhalit. Představte si, že natahujete svou ruku tomu, co se objevuje, a ujišťujete to tím, že říkáte: „Jsi dobrý/á, můžeš být tím, kým opravdu jsi.“ Vítáte tuto část sebe tím, že za ni přebíráte zodpovědnost a slibujete, že s ní budete spolupracovat. V této celé ucpané a zablokované energii je zároveň síla a schopnosti, které vám náleží. Nikdy není úmyslem odstranit jen zablokování nebo problém. Je to o přeměně a uvolnění starých energií a to tak důkladně, že jádro světla uvnitř vás se s tím může spojit. Proto je cestou láska a milování, nikoli boj s negativními energiemi či problémy, které ve vás jsou.

Nakonec umožněte své duši proudit až dolů do vaší pánve, k vašim stehnům a nohám a věnujte zvláštní pozornost svým kolenům. Představte si, že buňky kostí ve vašich kolenech se otevírají světlu vašeho srdce. Vzpomeňte si na to, jak radostné je žít a být na Zemi aktivní, a tak obnovte tyto radostné vzpomínky. Pak nechejte své světlo sestupovat dál do vašich lýtek a kotníků a zcela do vašich chodidel: do vašich pat, chodidel a do vašich prstů.

Svěřte světlo své duše Zemi. Jsem tu pro vás. Jste ve mně i na mně vítaní. Nemusíte tím procházet sami. Čím víc umožníte svému světlu duše, aby bylo přítomné, tím víc jste ochraňováni a neseni svou vlastní moudrostí a spojením mnou, se Zemí. Zdravím vás ze svého srdce a ráda bych vám poděkovala za vaši přítomnost tady a teď.

© Pamela Kribbe
www.jeshua.net

Denisa Vaňková
www.jeshua.cz

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení… Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také – spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil “duchovní cestu” dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející… chci vám, říct, že…

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno… a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám… a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým – to, co k sobě cítíte – je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy – a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu “dvakrát do stejné řeky nevstoupíš”. Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat – ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.

Vy rozhodujete, jak to dopadne

V návaznosti na předchozí bod – ono všechno souvisí se vším – je nutné zdůraznit, že nikdo neví, jak to mezi vámi dopadne. Nikdo nemá patent na rozum. O tom rozhodujete jen vy. Vy jste ten druhý a naopak. Máte společnou duši. Vše, co děláte, co si myslíte, co cítíte ovlivňuje toho druhého.


Pokud vaše intuice říká, že on/ona je ten pravý
, ten, kdo k vám patří, koho znáte celé věky a s kým cítíte věci, jaké jste mysleli, že ani cítit nedokážete… vykašlete se na to, co říkají ostatní.To vy rozhodujete, kdy je čas jít. Vy rozhodujete, jak to dopadne. A jestli to má být nebo nemá – to je vaše rozhodnutí. Můžete si myslet, že existuje osud, že už je vše stejně předpovězeno – ale není. Pravdou je, že vaše duše si vybrala některé zkušenosti, rozhodla se prožít určité věci – ale vy máte i tak svobodnou vůli. A pokud dokážete udělat ve svém životě posun, jaký duše nečekala, tak svůj osud prostě změníte. Je pravděpodobné, že už teď jste sešli z cesty alespoň v drobnostech a vytvořili si vlastní osud. Nic není stoprocentně dané. Obzvlášť, pokud na sobě pracujete, měníte své myšlení, poznáváte se a přijímáte – už teď měníte věci. Karty vám mohou říct, že se řítíte do určité budoucnosti – aktuálně – ale už za pár hodin se mohou věci změnit, jen proto, že jste si díky kartám něco uvědomili, že jste našli novou informaci, rozhodli se udělat něco, co jste do té doby odkládali – a vaše budoucnost se změní.

I když teď věci třeba vypadají beznadějně,
nejste se svým dvojpaprskem, máte pocit, že mu na vás nezáleží, cítíte se odmítnuti nebo vidíte nepřekonatelné překážky… vše je možné překonat. Vy tvoříte překážky a vy je dokážete i vymazat. Ne Bůh nebo andělé, ale vy. Vyžaduje to čas a práci, protože ne vždy hned víme, jak jsme překážky vytvořili a jak je smazat, ale jde to a vy to dokážete. Je to jen na vás. Na vás. Je jedno, co teď dělá ten druhý. Působíte na sebe, na oba. Když se posunete, posune se i on/a. Takže bez ohledu na to, jestli spolu mluvíte nebo ne… nemusíte se snažit toho druhého “vylepšovat”. Pracujte na sobě a pomůže to oběma. Nemůžu si pomoci, ale připomíná mi to lektvar ze Shreka 2. Stačí, když vypije jeden, a šťastní budou oba :-) Ti dva jsou v mnoha věcech krásnou ukázkou spřízněných duší.


Zrcadlíte nejen své problémy, ale i lásku

Možná už jste si všimli, že jste jeden pro druhého zrcadlem. Nacházíte na druhém věci, které na sobě milujete nebo které naopak nesnášíte, vyvolává ve vás vzpomínky na doby, kdy jste cítili bolest, ale hlavně vám vždy ukazuje, jací jste vy sami. Kdykoli chcete na druhém něco změnit, kdykoli vás na něm něco rozčiluje, je na čase se zeptat: “Co mě rozčiluje na mně? Co chci změnit na sobě? Co na sobě nesnáším? Nedělám někdy to samé, co teď dělá on/a?” Někdy je těžké si nebrat osobně, co vám ten druhý provádí svým odmítáním, chladem, hádkami, apod., ale jelikož on/a je vy, vždy nakonec zjistíte, že jen odráží něco, co je už ve vás. Dokonce i vaši lásku k sobě. Když vidíte na druhém vlastnost, kterou milujete – a máte ji taky – pomáhá vám to milovat více sebe. A tím vám pomáhá. Stejně tak vám dvojpaprske podvědomě pomáhá zjistit, co vám působí bolest, co v sobě nemáte vyřešené, co na obě odmítáte, nesnášíte, co ignorujete a před čím utíkáte. Vytahuje na světlo všechno. A ano, někdy to dost bolí, ale kdyby to nebolelo, tak bychom se tím přece nezabývali.

Na druhou stranu je dobré vědět
– obzvlášť, když nejste spolu a vše vypadá beznadějně a ten druhý je odtažitý nebo vás ignoruje – že k vám cítí to samé, co vy k němu. Nejde to jinak, byli jste tak vytvoření, neodolatelní jeden pro druhého, neschopní se nenávidět – protože byste nenáviděli akorát tak sebe a to stejně není k přežití. Věřte tomu, že kdykoli na toho druhého myslíte s láskou, úctou, pochopením… kdykoli vzpomínáte na to, jak vám spolu bylo dobře a co jste cítili… buďte si jisti, že ten druhý cítí a cítil to samé. Také vás miluje, také vás obdivuje, také má dojem, že jste to nejdokonalejší stvoření, jaké kdy poznal – i když to tak nevypadá, je to tak. A vy to zjistíte, až se dáte dohromady – pokud dát se dohromady je to, co si přejete a pro co se rozhodnete. Do té doby tomu potřebujete uvěřit, protože vám to pomůže zmírnit bolest z odloučení a vypořádat se s pocitem, že nejste dost dobří. Šance totiž jsou, že pokud vás odmítla vaše spřízněná duše, budete mít pocit, že musíte být totálně vadní, jinak by to neudělala. Ale vadní nejste a tato lekce vám pomůže to časem pochopit.

Nezapomínejte také na to, že ten druhý je pořád s vámi. Vaše duše nikdy nemůže být úplně rozdělená, nejste dvě půlky, jste jako dva paprsky jednoho světla a to světlo je pořád s vámi. I když nemůžete s tím druhým přímo mluvit, můžete mu posílat myšlenky, pocity, můžete se na něj vědomě naladit a cítit ho, třeba když večer usínáte. Můžete si představovat, jak je vedle vás a jelikož mozek se nechá snadno ošálit, pokud to bude dost živá představa, budete se cítit i jako byste byli spolu – a to vám uleví od bolesti z odloučení. Ostatně, není to až tak úplně iluze. Nikdy nejste rozdělení a nikdy nebudete. V každém okamžiku, i když to nevnímáte, jste duševně spolu a jste si oporou a ovlivňujete se. A pokud chcete tomu druhému pomáhat a nemůžete s ním ani mluvit, pořád mu můžete posílat lásku a pochopení na dálku. A on to ucítí.

Nejprve se postarejte o sebe

Učte se milovat sebe stejně, jako milujete toho druhého. Učte se o sebe starat, být si oporou, obejmout se, když je vám mizerně, dopřát si útěchu, mluvte se sebou v duchu hezky, nevyčítejte si, nesuďte se. Učte se nejprve lásce k sobě a když nevíte jak, představte si, že by na vašem místě byl ten druhý. Křičeli byste na něj za to, za co v duchu křičíte na sebe? Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili. Neobětujte své štěstí a svou pravdu pro nic na světě. Jděte za svými sny, i když s vámi ten druhý teď není. Prostě pracujte na sobě. A hlavně se přijměte. Přijměte své dobré i špatné stránky stejně, jako přijímáte toho druhého. Naučte se obdivovat vlastnosti, které milujete na druhých, i u sebe. Naučte se cítit dobře ve své společnosti. Je to dlouhá cesta a ne vždy víme, jak si tím projít, ale zvládnete to. Pokud v něco věříte, můžete to požádat o pomoc, pomodlit se… A jinak se prostě držte své intuice, poslouchejte, co říká, všímejte si znamení kolem a buďte rozhodnutí. Vždy je hlavní se rozhodnout.

Rozhodněte se, že se začnete přijmat.
Rozhodněte se něco naučit a naučíte se to. Příležitosti se ukáží. A představujte si toho druhého na svém místě a co byste k němu cítili. To vám hodně pomůže cítit to samé k sobě :-) Možná si na cestě k sebe-lásce a sebe-přijetí projdete různými osobnostními testy, duchovními články, cvičeními, meditacemi, … to je v pořádku. Nevěřte ale slepě všemu. To pravé by ve vás mělo vyvolat nadšení. Možná trochu nervozitu, ale v zásadě pozitivní pocity. Měli byste cítit “páni, to je ono!”. A když to necítíte… tak to možná pro vás není to pravé. A druhá věc – vytrvejte. Stává se často, že objevíme skvělou knihu, cvičení, zkusíme to jednou, přečteme jednou, a pak na to zapomeneme. Přečíst nestačí. Vše je třeba aplikovat prakticky a hlavně to hned nevzdat – pokud cítíte, že je to dobré a pomáhá, pak lenost nepouštějte do cesty.


Je v pořádku cítit vše, co cítíte


Ať už cítíte hroznou bolest z odloučení nebo nádherné pocity lásky, je to v pořádku
, je to dobře, je to jedno… je to, jak to je. Časem pochopíte, že vaše emoce jsou cenné, ať už jsou jakékoli. Když je vám zle, přijměte to. Plačte. Klidně plačte celé hodiny. Rozum třeba řekne, že je to hloupost, brečet pro někoho, kdo na vás kašle. Nevadí. Brečte. Stýská se vám? Nevadí. Toužíte po tom druhém? Nevadí. Možná něco říká, že je to špatně. Rozum, přátelé, … Možná byste neměli chtít někoho, kdo je zadaný nebo s vámi nemluví. Ale víte co? Ať už to je nebo není váš dvojpaprsek, ať jsou věci jakkoli, máte plné právo na své pocity. Můžete být smutní, stýskat si, brečet nebo se radovat z kdejaké hlouposti kdykoli chcete. Můžete, i když nechcete. Přijmout své pocity je součástí přijetí sebe. Cokoli cítíte, přijměte to. Nesuďte se. Neřešte, co byste měli. Prociťte to. A pak se můžete ptát. Můžete se ptát, proč cítíte zrovna tohle a co s tím můžete udělat. Ne proto, abyste to přestali cítit a byli zase “hodní”. Prostě jen z lásky k sobě, ze snahy vyslechnout své emoce a jednat podle nich. Emoce totiž pomáhají. Říkají, co rozum nechce slyšet, ale co slyšet potřebujete. Říkají, kdy je vám s někým dobře a kdy není. Kdy vám něco slouží a neslouží.

Nelze dostatečně zdůraznit, jak je důležité dělat to, co vám působí radost a nedělat to, co vás ničí. Někdy vás ničí jen myšlenky. Někdy vás neničí někoho milovat – ničí vás pochybovat o tom, že on miluje vás. A jindy vás ničí žít v iluzi o lásce někoho, kdo vás nemiluje. Vaše intuice a pocity vám řeknou, kdy je to tak a kdy jinak. Ale musíte je poslouchat. A stát si za tím i před ostatními. Možná vás odsoudí, možná vás nepochopí, ale pokud se chcete posunout, musíte si věřit, své intuici a svým pocitům, a musíte si za nimi stát bez ohledu na vše. Pokud vy sebe nebudete bránit, tak kdo? Ostatní to s vámi mohou myslet dobře, ale přesto se mýlit, protože nemají vaše pocity a neví, co je dobré pro vás. Poděkujte jim za rady, ale stůjte si za tím, že vy víte, co je pro vás nejlepší – věřte sobě a lidé začnou věřit vám a respektovat váše pocity stejně, jako je respektujete vy. Možná jim dokonce budete vzorem v tom, jak mají jednat sami se sebou.


Nikdy se do ničeho nenuťte

Poslední bod souvisí s prvním a mým doporučením zahodit všechna pravidla. Dokonce i ta duchovní. Jsou chvíle, kdy je třeba odpustit, pustit se, vzdát věci a dát je do rukou vyšších sil a jsou chvíle, kdy to není ten nejlepší nápad. Pokud zrovna cítíte, že nedokážete odpustit, nenuťte se do toho. Pokud cítíte silný odpor, když se snažíte nechat něco nebo někoho jít, tak to nedělejte. Vaše tělo, intuice a pocity ví lépe, co je pro vás nejlepší, než jakýkoli článek nebo doporučení. Do ničeho se nenuťte. Nenuťte se přestat milovat, začít nenávidět, nenuťte se přejít křivdu nebo nic necítit. To pravé pro vás nebude vyžadovat sebezapření. Na jednu stranu je dobré pustit všechno to negativní, co cítíte k tomu druhému, nechat minulost za sebou, pustit strach z dalších zranění, ale… někdy to prostě hned nejde. Tak se do toho nenuťte. A pokud to opravdu chcete, tak se jen rozhodněte. Řekněte si: Chci odpustit. A počkejte, co se stane. Pokud to opravdu chcete, dostanete šanci. Najdete nějaký způsob, nějakou informaci, která vám s tím pomůže. Nechtějte od sebe všechno hned. Buďte na sebe hodní. Stejně to platí se vším, nejen s odpouštěním. Možná teď není ta pravá chvíle pro utěšování vnitřního dítěte, možná teď nevíte jak. Možná to přijde později. Možná máte udělat něco jiného. Ale věřte sobě. A vše bude v pořádku.


Shrnutí

Na začátku jsem psala, že nestačí věci číst, ale je třeba je také aplikovat. Pokud jste tedy článek dočetli až sem, přináším vám stručné shrnutí článku, zkrátka ty nejdůležitější myšlenky v několika bodech a doporučení, jak podle nich jednat.

  • Důvěřujte své intuici a svým pocitům. Pokud cítíte, že ten druhý je ten pravý, stůjte si za tím.
  • Nikdo neví, co je pro vás teď nejlepší, víte to jen vy. Ptejte se ostatních na jejich názor nebo rady jen tehdy, když cítíte, že vám mohou opravdu prospět. V opačném případě se učte ustát nesouhlas. Když vám někdo říká nebo radí něco, co jde proti vaší intuici, poděkujte za upřímný zájem a snahu pomoci, ale řekněte, že si myslíte něco jiného. Nepřesvědčujte, nehádejte se. Oni mají právo na svůj názor a vy také. Nemusí s vámi souhlasit.
  • Je normální mít občas pochybnosti. Je rozumné je prošetřit. Ale pokud jsou to pochybnosti rozumu tam, kde si je srdce už jisté, zbytečně se jimi déle nezabývejte, nevyhledávejte důkazy toho, že má rozum pravdu – naopak se zaměřujte na to, co prospívá vašemu srdci. Jinak se dostanete do smyčky bolesti a snahy vyřešit, co nemá řešení.
  • Zahoďte všechna vztahová pravidla. Nečtěte články, které ve vás vyvolávají jen bolest. Netýrejte se tím, co byste měli. Dělejte to, co cítíte jako správné. Čtěte články, které ve vás vyvolávají upřímný zájem, nadšení, pocit, že tohle je “ono” a pomůže to k nějakému posunu.
  • Poznávejte, kdo jste a buďte sami sebou. Nesnažte se měnit, abyste se komukoli zalíbili.
  • Přijměte své emoce. Berte je jako důležité vodítko ke zjišťování, na čem je třeba zapracovat, aby vám bylo líp.
  • Pěstujte v sobě víru. Hledejte připomínky toho, že vás ten druhý miluje, že je jako vy a cítí to, co vy.
  • Vy rozhodujete, jestli budete spolu. Nebuďte závislí na kartách, přdpovědích budoucnosti ani trhání sedmikrásek. Rozhodněte se být s tím druhým a veřte tomu, že máte vše potřebné k tomu, aby se to stalo. Jak? Postupně. Pokud máte slabou sebedůvěru, dávejte si nejprve malé a postupně těžší úkoly a plňte je. Tím se naučíte věřit, že dokážete splnit, co jste si předsevzali – ať už je to posekat trávník, přitáhnout si myšlenkami kafe nebo napsat písničku.
  • Možná teď vidíte jen překážky, ale nezapomínejte na to, že i ty jsou jen dočasné. Vše se může kdykoli změnit. Nemusíte vědět jak. Myslete na to, jak chcete, aby vám bylo – fyzicky, psychicky, … až vše bude tak, jak chcete.
  • Věřte. Sněte. Sepište si, jak chcete, aby věci byly. Soustřeďte se na lásku a na hezké vzpomínky.
  • A konejte, kdykoli cítíte nutkání – ať už udělat něco pro sebe nebo kontaktovat toho druhého. Nebe to za vás neudělá. Vy jste tvůrci svého života.
  • Soustřeďte se na sebe, jděte za svými cíli, milujte a přijímejte sebe a toho druhého to ovlivní také.
  • Buďte na sebe hodní. Nenuťte se do ničeho. Nenuťte se být hned strašně vyspělí, vše odpustit, nic nechtít, nikdy nežárlit, … vykašlete se na to. Buďte k sobě soucitní a zacházejte se sebou jako s dítětem, které potřebuje lásku, péči a čas. Také byste nebili prvňáčka za to, že neumí spočítat kvadratickou rovnici. Nebijte (slovně a pocitově) ani sebe. Vše zvládnete, až přijde ten pravý čas, svým tempem, svým způsobem. Možná vůbec nemáte dělat to, co říkají jiní. Dělejte to, co je správné pro vás. To je ostatně celé tajemství, které potřebujete znát. 

Zdroj: http://tajemne.blog.cz

Jsem divoká žena

Jsem divoká žena,
navzdory sobě i tomu, co mi říkali,
vím, že krása kvete v každém věku,
na počtu let nezáleží.
Jsem divoká žena,
naučila jsem se, co je to být nositelkou života,
rodit děti,
tvořit umění,
zasévat semena lásky.
Jsem divoká žena,
od hlubin špíny, kterou mám za nehty
až do výšin své duše
já a Země jsme jedno,
skrze mou kůži ševelí větry čtyř světových stran.
Jsem divoká žena,
a duch každé divoké ženy se mnou splývá,
protože divoké ženy jsme všechny
a všechny jsme dohromady jeden divoký duch.
Půjdu za hlasem svého srdce,
jsem divoká žena,
zpívám ze srdce,
tančím s hvězdami,
vyji na měsíc,
miluji nespoutaně.
Jsem divoká žena,
do nejhlubší, nejtemější a nejposvátnější součásti sebe sama,
jsem beze strachu,
v pláči je moje síla,
otevírám náruč nebesům a vítám déšť.
Jem divoká žena,
vyživuji, miluji a ochraňuji,
stojím silná, tichá, něžná za svými bratry
kráčím odhodlaně, s pokorou a radostí po matce Zemi
a nic mne nezastaví,
jsem divoká žena.

~ Melissa Clary

3 druhy osvieteného konania

Vědomí může do toho, co děláte, a tedy skrze vás do tohoto světa, proudit třemi způsoby, ve třech modalitách. Existují tedy tři možnosti, jak spojit svůj život s tvůrčími silami vesmíru. Modalita je vibrační frekvence energie, jež proudí do toho, co právě děláte, a spojuje vaši činnost s probuzeným vědomím.

Pokud to, co děláte nevzejde z jedné z těchto tří modalit, bude vaše činnost ovládána egem, a tudíž odsouzena k neúspěchu. Modality se mohou během dne měnit, ale v určitých obdobích často některá z nich převažuje. Pro každou situaci se navíc hodí jiná. Třemi modalitami osvíceného konání jsou přijetí, radostnadšení.

Každá z nich představuje určitou vibrační frekvenci vědomí. Pokaždé, než se do něčeho pustíte, ať je to banální záležitost nebo složitý problém, byste se měli ujistit, že je některá z nich přítomná. Pokud necítíte přijetí, radost, ani nadšení, způsobíte danou činností utrpení – sobě i ostatním.

1. PŘIJETÍ

Pokud vám nějaká činnost nepřináší radost, můžete ji alespoň přijmout jako nevyhnutelnou. Přijetí znamená, že dobrovolně děláte to, co od vás daná situace neboli okamžik vyžaduje. Již jsme dlouze rozebírali důležitost přijetí toho, co se děje, a přijetí toho, co musíte udělat, je jen jiný aspekt stejné věci.

Příklad: V noci uprostřed pustiny píchnete pneumatiku a za hustého deště ji musíte vyměnit, asi z toho žádnou radost mít nebudete, nemluvě o nadšení, ale můžete to přijmout jako nutnost.

Když danou situaci dokážete přijmout, uděláte vše, co je potřeba, v klidu. Energie klidu má velmi jemné vibrace a ty prostoupí vše, co uděláte. Na první pohled se vám přijetí může zdát jako příliš pasivní přístup, ve skutečnosti je však velmi aktivní a tvůrčí, protože vnáší do tohoto světa něco úplně nového. Jemnohmotné vibrace klidu jsou vědomím, které vstupuje na tento svět skrze odevzdání a smíření se s danou situací, skrze přijetí toho, co je nutné udělat.Jestliže se z dané činnosti nedokážete radovat a ani ji nedokážete přijmout, přestaňte. Jinak nebudete schopni nést zodpovědnost za jedinou věc, za kterou zodpovědnost máte, a jež je také tím jediným, na čem záleží: stav vašeho vědomí.

Dokud na sebe nedokážete vzít zodpovědnost za stav vašeho vědomí, nemůžete ji nést ani za svůj život.

2. RADOST

Klid a mír provázející odevzdanou činnost se ve chvíli kdy z ní začnete mít radost, často změní v pocit živosti. Radost je druhou modalitou osvíceného konání. Na nové zemi nahradí radost chtění jako hlavní motivující sílu lidského konání. Chtění vzniká na základě iluze ega, že existuje odděleně od zbytku vesmíru, i od síly stojící za veškerým stvořením. Skrze radost se s ní můžete naopak spojit.

Jakmile se přestanete soustředit na minulost a budoucnost a učiníte ústředním bodem svého života přítomný okamžik, vaše schopnost radovat se z toho, co děláte – a s tím i kvalita vašeho života – se výrazně zvýší. Radost je dynamickým projevem Bytí. Když si tvůrčí energie vesmíru uvědomí sama sebe, projeví se jako radost. Nemusíte tedy čekat na nic „smysluplného“, abyste si mohli začít užívat to, co děláte. Radost je dostatečně smysluplná sama o sobě. Čekání na to, až jednou konečně začnete „žít“, plyne z jedné z nejrozšířenějších iluzí nevědomí.

Expanze, růst a pozitivní náboj mohou do vašeho života přijít až tehdy, když dokážete ocenit to, co už máte a co děláte právě teď, místo abyste stále čekali na něco lepšího.

K tomu, abyste měli radost z toho, co děláte, nepotřebujete svolení své mysli. Ta má vždy spoustu námitek, proč to nejde. „Teď ne,“ bude se snažit bránit. „Copak nevidíš, kolik mám práce? Na tohle memám čas. Možná zítra…“ Jenže zítra bude tvrdit to samé.

Vaší jedinou šancí je začít si užívat to, co děláte právě teď.

Když řeknete, že vám nějaká činnost přináší radost, je to mylný pohled na věc. To by znamenalo, že radost přichází z toho, co děláte, jenže tak to není. Radost proudí do toho, co děláte, a tedy i do tohoto světa, z hloubky vašeho nitra. Pocit, že vám radost přináší určitá činnost, je celkem běžná, ale velmi nebezpečná iluze, protože tak snadno uvěříte, že radost najdete ve vnějším světě – ve věcech a činnostech. Radost a štěstí pak hledáte kolem sebe. Tam ji ale nemůžete nalézt. To je důvod, proč mnoho lidí žije v trvalé nespokojenosti. Svět jim nedává to, co si myslí, že potřebují.

Jaký je tedy vztah mezi tím, co děláte, a pocitem radosti? Radost budete mít z každé činnosti, při které dokážete být plně přítomní a která nebude pouze prostředkem k dosažení cíle. Ve skutečnosti si však neužíváte danou činnost, ale intenzivní pocit živosti, který při ní vnímáte. Tato živost je tím čím jste. To znamená, že když něco děláte rádi, je to proto, že při tom zažíváte radost z Bytí v její dynamické podobě. Je to způsob, jak se pomocí oblíbené činnosti spojit s tvůrčími silami celého vesmíru.

Pomocí následujícího duchovního cvičení můžete vnést do svého života více tvůrčí energie. Napište si seznam každodenních činností, které musíte často vykonávat, včetně těch, jež vám připadají nudné, únavné, nepříjemné nebo stresující. Nepište tam ale nic, co skutečně nenávidíte. To jsou činnosti, které můžete buď přijmout, nebo je nedělat. Na seznam můžete napsat i cestu do práce a z práce, nákup potravin, praní prádla, nebo cokolliv z běžných povinností, co vás unavuje nebo stresuje. Pak, kdykoliv se těmto činnostem budete věnovat, se snažte zůstat bdělí. Buďte při nich plně přítomní a vnímejte ten bdělý, živý klid v pozadí. Brzy zjistíte, že cokoliv, co děláte ve stavu zvýšené pozornosti a uvědomění, není stresující, únavné, ani nepříjemné, ale že přitom cítíte radost. Abychom byli přesní, ve skutečnosti nemáte radost z vykonávané vnější činnosti, ale z vnitřní dimenze Bytí, kterou při dané činnosti vnímáte. Dokázali jste nalézt radost z Bytí v tom, co děláte. Pokud máte pocit, že váš život nemá význam nebo že je příliš náročný a únavný, je to proto, že jste do něj ještě nevnesli dimenzi radosti z Bytí. Být vědomý v tom, co děláte, se zatím nestalo vaším hlavním cílem.

Nová země postupně vznikne tak, že pro stále víc lidí bude hlavním smyslem života přinášet na tento svět světlo vědomí a každá činnost pro ně bude především nástrojem vědomí.

Radost z Bytí je radostí z plného vědomí.

Probuzené vědomí pak převezme od ega vládu nad vaším životem. Možná pak zjistíte, že činnost, jíž jste věnovali mnoho času, se najednou sama od sebe – posílená vědomím – změní v něco mnohem hlubšího.

Někteří lidé, kteří svou tvůrčí činností obohacují životy mnoha dalších, prostě dělají to, co mají rádi, aniž by se snažili něčeho dosáhnout nebo se něčím stát. Teď mluvím například o umělcích, spisovatelích, vědcích, učitelích a architektech nebo těch, kteří se snaží zavést nové ekonomické nebo sociální struktury (osvícený obchod). Někdy bývá sféra jejich vlivu zpočátku malá, ale pak, náhle nebo postupně, naplní jejich konání tvořivá síla a jejich činy překonají jejich vlastní představy a osloví bezpočet dalších lidí.

Pokud je to i váš případ, dejte si pozor, aby vám to nestouplo do hlavy, protože tam se pravděpodobně skrývá zbytek vašeho ega. Nezapomeňte, že jste stále pouhým člověkem. Vyjimečné je to, co přichází skrze vás – vaše esence. Tu ale sdílíte se všemi bytostmi. Perský básník a súfijský mistr čtrnáctého století, Hafiz, tuto pravdu překrásně vyjádřil slovy: „Jsem dírkou na flétně, skrze kterou může proudit dech Krista. Naslouchejte té hudbě.“

3. NADŠENÍ

Existuje ještě jeden způsob tvůrčího projevu vědomí jejž mohou zažívat lidé, kteří se neodklánějí od vnitřního smyslu života – probuzení. Jednoho dne se probudí s jistotou, že našli vnější cíl svého života. Mají jasnou vizi, neboli záměr, a vytrvale se ho snaží uskutečnit. Jejich cíl nebo vize jsou obvykle nějak spojeny s tím, co mají rádi, s jejich oblíbenou činností. A právě proto mohou zažívat třetí modalitu osvícené činnosti: nadšení.
Nadšení můžete cítit tehdy, když si skutečně užíváte to, co děláte, a zároveň máte nějaký cíl nebo vizi s tím spojenou. Jakmile dáte své oblíbené činnosti cíl, vaše energetické pole, konkrétně jeho vibrační frekvence, se najednou změní. K potěšení a radosti se tak přidá určité množství něčeho, co lze nazvat strukturálním napětím, a vznikne nadšení. Pokud dokážete naplnit svou tvůrčí činnost nadšením, získáte obrovské množství energie.

Budete jako šíp, který si užívá let ke svému cíli.

Přihlížejícím se může zdát, že jste ve stresu, ale intenzivní nadšení nemá se stresem nic společného. Ve stresu se ocitnete až tehdy, když pro vás cíl začne být mnohem důležitější než cesta k němu – konání samotné. Naruší se rovnováha mezi radostí a strukturálním napětím a ručička vah se nakloní směrem k tomu druhému. Jakmile začnete pociťovat stres, je to znamení, že jste ztratili spojení s tvůrčími silami vesmíru a ke slovu se opět hlásí vaše ego. Začne na vás tlačit silou egoického chtění a nutit vás, abyste bojovali a „tvrdě šli za svým“. Stres dokáže spolehlivě zničit jak kvalitu, tak efektivnost vaší činnosti. Je také velmi často doprovázen negativními emocemi jako např. úzkostí nebo vztekem, jež jsou pro tělo „toxické“. Poslední dobou se zjišťuje, že stres je jednou z hlavních příčin vzniku degenerativních onemocnění, jako je rakovina nebo onemocnění srdce.
Nadšení je na rozdíl od stresu tvořeno energií o vysoké frekvenci, jež rezonuje s tvůrčími silami vesmíru. To je důvod, proč Ralph Waldo Emerson říká: „Nic velkého nebylo nikdy dosaženo bez nadšení.“

Slovo entusiasmus pochází z řečtiny – a skládá se ze dvou slov, jež obě znamenají Bůh: en a theos. Odvozené slovo enthousiazein znamená „být posedlý bohem“. Když děláte něco s nadšením, plní entusiasmu, zjistíte, že na to nejste sami. Ve skutečnosti nic významného ani sami udělat nemůžete. Déletrvající nadšení provází vlna tvořivé energie, na kterou stačí „nasednout“.

Nadšení posiluje vše, co děláte. Lidé, kteří k této síle ještě nenalezli cestu, mohou na „vaše“ úspěchy hledět s úžasem a mylně je spojovat s tím, kdo jste. Vy však budete vědět to, co tvrdil už Ježíš: „Sám od sebe nemohu dělat nic.“ Na rozdíl od egoického chtění, které vždy vyvolává odpor úměrný intenzitě chtění, nadšení nikdy „nejde proti“. Je nekonfliktní. Nevytváří vítěze, ani poražené. Jeho podstatou je přijetí, ne odmítání. Nesnaží se ostatní využívat, ani jimi jakkoliv manipulovat, protože nepotřebuje získat žádnou energii – má k dispozici veškeré tvořivé síly vesmíru. Ego vždy hledá, kde by si mohlo něco vzít, v nadšení rozdáváte z hojnosti. Když s nadšením překonáváte překážky v podobě nepříznivých situací nebo lidí neochotných ke spolupráci, nikdy s nimi nebojujete. Buď je obejdete, nebo změníte jejich odmítavý postoj na podporující tím že jim ustoupíte a nebo je přijmete – z odpůrců se tak stanou vaši přátelé.

Nadšení a ego se vzájemně vylučují. Přítomnost jednoho automaticky znamená nepřítomnost druhého. Nadšení ví, kam směřuje, ale zároveň je v neustálé jednotě s přítomným okamžikem, zdrojem jeho živosti, radosti a síly. V nadšení nic „nechcete“, protože vám nic nechybí. Žijete v harmonii, a ať je vaše činnost jakkoliv dynamická, neztrácíte se v ní. Uprostřed jakéhokoliv dění v sobě neustále vnímáte prázdný, ale neuvěřitelně živý prostor, oázu klidu ve víru dění. Je zdrojem všeho, nic z toho se jí však nedotýká.

Skrze nadšení se můžete spojit s tvůrčím, rozpínavým principem vesmíru, aniž byste se ztotožnili s jeho dílem, světem forem – tzn. bez ega. Když se přestanete se světem forem ztotožňovat, přestanete na něm lpět, čímž se zbavíte jedné z hlavních příčin utrpení. Jakmile vlna tvořivé energie opadne, strukturální napětí se sníží, ale radost z toho, co děláte, ve vás zůstane. Nikdo memůže žít v nadšení trvale. Později možná přijde nová vlna tvůrčí energie a nadšení. Jakmile začnete směřovat zpátky, k rozpadu své formy, moc nadšení už nezažijete. Entusiasmus je spojen s růstem, s expanzivní fází života. Během „návratu domů“ se můžete spojit s Životem jen pomocí odevzdání se.

Když to shrneme, radost z vykonávané činnosti ve spojení s vizí nebo cílem vytváří nadšení. Ale i když máte nějaký cíl, musí zůstat přítomná činnost vaším hlavním zájmem, jinak ztratíte spojení s vnitřním smyslem vesmíru. Ujistěte se, že váš cíl nebo vize nejsou jen nafouknutým obrazem sebe sama, a tudíž skrytou formou ega, což touha stát se filmovou hvězdou, slavným spisovatelem nebo bohatým podnikatelem zcela určitě je.

Vaším cílem by také nemělo být něco vlastnit – rezidenci s výhledem na moře, vlastní firmu nebo deset milionů dolarů v bance. Nafouknutý obraz sebe sama i přestava, že něco vlastníte, jsou jen statické cíle, které vás příliš neposílí. Snažte se, aby vaše cile byly dynamické, aby se týkaly činnosti, jíž se zabýváte a která vás spojuje s ostatními lidmi i s celkem. Místo abyste si představovali, že budete slavným umělcem nebo úspěšným spisovatelem, snažte se raději svou prací inspirovat a obohatit co nejvíc lidí. Vnímejte sami sebe jako bránu, skrze kterou proudí energie z neviditelného Zdroje veškerého života ve prospěch všech.

Váš cíl nebo vize se tak stanou realitou, prozatím jen ve vašem nitru, na úrovni myšlenek a pocitů. Nadšení je síla, která dokáže přenést vaši vizi do hmotného světa. Tak lze využívat mysl tvůrčím způsobem, bez jakéhokoliv chtění. Zhmotnit můžete jen to, co už máte, ne to, co chcete. K tomu se sice můžete dopracovat tvrdou prací plnou stresu, ale to není cesta nové země. Už Ježíš mluvil o tvůrčím využití mysli a vědomé manifestaci forem, když říkal: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno a budete to mít.“

z knihy Nová země – Eckhart Tolle

Zdroj: http://www.seberizeni.cz

 

Černá luna ve Střelci 13. 2. – 9. 11. 2017

Karma nás má povzbudit, abychom se v daném tématu znamení stali lepšími. Karma nemá být výmluva a odevzdání ze slabosti či pocitu trestu. „To je má karma, s tím se nedá nic dělat.“ Je to pochopení mezi příčinou a důsledkem, pochopení čím a jak si svůj život tvořím. Proto bdělost, sebereflexe a schopnost nadhledu je důležitou součástí.
Černá luna vstupuje 13. 2. 2017 do znamení Střelce a tím se mění téma karmy. Objevuje se nové téma, kterým budeme procházet, abychom v sobě vyrovnali to, co jsme povýšili nebo ponížili. Působení Černé luny ve Střelci nás bude provázet až do 9. 11. 2017.

Střelec se hebrejsky řekne kešet, což znamená luk, oblouk. Symbolika Střelce je kentaur s lukem a šípem v ruce. Spodní část jeho těla je zvířecí a svědčí o divoké pudové stránce, horní lidská část těla s lukem a šípem směřuje k vyššímu. Hlavním úkolem je „nalezení oblouku“, spojení obou těchto obzorů. Propojit oba dva světy, pudový s duchovním. Černá luna proto v tomto znamení vynese na světlo rozpor, který panuje mezi pudovým a duchovním životem. Pudový život je ovládán instinkty, nestřídmostí, pohodlností a požitky. Duchovní nebo spirituální život je ovládám především ideály a vírou. Objevuje se rozpor mezi extází nebo askezí. Vnitřní boj mezi světským životem a životem spirituálním. Lhaním a pravdou, nevírou a vírou, beznadějí a nadějí.

V období Černé luny ve Střelci budou na světlo vynesena naše propojení či rozpory mezi světským a duchovním životem, nižším a vyšším. Jakou část upřednostňujeme a jakou odmítáme nebo zda již v sobě máme produchovněnou nižší přirozenost. Co to znamená? Nižší přirozenost je spojena s požitky a potřebou stále požívat, bez zábran, bez morálky, bez pravdy… prostě chci mít, a tak si beru, na co mám chuť. Tím se naplňuje život, je to smysl života (konzum). Život se ale stává prázdným a nesmyslným, protože prožitky jsou pomíjivé a s jídlem roste chuť, tak se požaduje stále více. Místo naplnění přichází neustálá nenaplněnost a marnost. Člověk tak začne přemýšlet o smyslu života, o čem ten život je? Proč a jak a kam jdu? Potřebujeme nalézt vyšší smysl, čemu věřit, nalézt pochopení a hlubší naplnění života. Tím si člověk začne klást otázky a začne hledat. Na začátku spirituálně hledajícího člověka se často stává, že se stane asketou, který odmítá všechno nízké a pudové. Stanete se moralistou s jasnými pravidly, co se smí a co se nesmí. Hlavně, aby se „neušpinil od nízkého“. To je opačný extrém, kde je nebezpečí fanatismu.

Teprve po odžití tohoto druhého extrému se člověk může pomalu vracet k pochopení, jak propojit lidské a božské, pudové a spirituální. Začne s kultivací svých slabostí, nedokonalostí a pudovostí, tím, že je přijme, uvědomí si, že k němu patří a jsou důležité k životu, ale nejsou jeho náplní. Pak se stanete probuzenými, kdy s lidskými slabostmi umíte zacházet, už vás neovládají. Tím v sobě objevíte svobodu, hloubku života, pravdu a víru, se kterou budete naplňovat vlastní život.

Vynesou se rozpory v tématech náboženských, víry, svobody a ciziny. Fanatická víra je velmi nebezpečná v čemkoliv. Budeme stavěni do situací, kdy budeme muset říkat pravdu, lež a povrchnost nám nebude prominuta. Vždy se okamžitě vrátí. Objeví se proto hodně skandálů. Budou odhaleny informace, které nám doposud byly tajeny. Také budeme postaveni před otázku vlastní víry, pravdy a smyslu života. Obstojíme nebo podlehneme pokušení? Bude vyzkoušeno, jak pevně důvěřujete sami sobě, jak pevná je vaše víra, jestli umíte žít v pravdě a jaký vztah máte ke svobodě.

Jednoduše řečeno – člověk žijící pouze konzumem si prožije hlubokou prázdnotu a marnost, která ho má dovést k hlubšímu smyslu života. Člověk v pozici duchovního, guru, mystika, světce, který své vědění nemá propojené s obyčejným životem, spadne na zem, do svých pudů, nízké přirozenosti. Bude ji muset přijmout a odžít. Po celou dobu budeme vedeni k udržení rovnováhy mezi nižším a vyšším, zemí a nebem. Prožívat skrze sebe svou probuzenou přirozenost, žít v pravdě a ve svobodě k sobě a k druhým.

Photo: “Female” © Eliona Zale

Často si budeme pokládat otázku: ,,co je pravda?“ Pravda je relativní a záleží z jaké strany, úhlu či vrstvy se na ni dívám. Na druhé straně, něco jiného je pravda srdce. Protože vaše realita se tvoří dle vaší pravdy srdce. Když se změní vaše pravda srdce, změní se i vaše projevené tvoření v realitě. Budete se často dotýkat své pravdy srdce, aby jste ji poznali.

Další téma je důvěra, když ničemu nevěříte, tak váš život je jak procházka strašidelným lesem. Nikdy nevíte, co na vás zpoza stromu vyskočí a jestli to dokážete „přeprat“. Nedůvěřujete sobě a nedůvěřujete životu a vyšší ochraně. Hledání, nalézání a upevňování důvěry nás bude učit Černá luna ve Střelci.

Je důležité neuvíznout v pocitu viny a malomyslnosti, ale uvědomit si, že jste tvůrci svého života, a že je potřeba něco splatit. Pochopením, že v každém okamžiku života dostáváte spravedlivě to, co vám náleží, vám může pomoci přijmout okolnosti, které nemůžete změnit. Spravedlnost se projevuje v každém okamžiku života. V zákonitostech života je vždy harmonie, spravedlnost. Každý dostává pouze to, co mu náleží.

S láskou, Petra Nel Smolová

Zdroj: http://www.astrologiepetranel.cz

Hvězda XVII – symbol roku 2017

Hvězda je univerzální princip sebeúcty a sebedůvěry, tento pocit důvěry v sebe sama je oproštěný od podceňování se a přeceňování se, protože vychází z poznání a přijetí všech aspektů vlastního já.

Důvěra v pravém slova smyslu v sobě zahrnuje nejen schopnost věřit si, ale doslova i odvahu svěřit se: Něčemu, někomu, nebo komunikačně se svěřit druhým.

Jestliže si ve svém nitru vybudujeme víru v sebe sama, pak můžeme být beze strachu a ostychu sami sebou, aniž bychom se báli soudů okolního světa.

Symbol Hvězdy je silně spojen s betlémskou hvězdou či Davidovou. V obou případech to ukazuje na propojení země a nebe. Snesení na zem, do hmoty božské. V tomto roce můžeme v sobě objevit, rozvinout a ukotvit něco světelného – božského. Tarot Hvězda je spojena se znamením Vodnáře, rozlévačem vody – tedy vědomí, jehož charakterizuje originální a vizionářské myšlení. Schopnost objevit nové a udělat patřičné změny, protože podstata Vodnáře je pokrok a neustály vývoj. To Vodnářské v nás bude podpořeno, zesíleno, aby mohlo být projeveno. Největší inspirací proto budou Vodnáři, protože mají přímý kontakt s touto energií. Každý z nás má v sobě Vodnářskou energii – jen je ji potřeba probudit. Je to o odvaze a touze se osvobodit od svých omezení sama sebe. Dojít ke svobodě ve svém nitru. Nalézt a rozvinout v sobě lásku k sobě samému.

Krásně to popsal jednou větou filozof Heidegger: „Člověk není ani objekt, ani proces, ale průzor, kterým se projevuje Absolutno.“ Symbol Hvězdy nám připomíná, že každý z nás je pro ono světlo řečištěm a branou, skrze kterou se Absolutno projevuje.

Petra Nel Smolová

Zdroj: http://www.astrologiepetranel.cz

hviezda17