Tag Archive | pozornosť

Láskavosť

“Láskavosť je ako sneh. Skrášli všetko, čo pokryje.”
~ Kahlil Gibran

Reklamy

Abraham Hicks – Jste jen 1 % daleko od své manifestace

To, co vám brání v tom, být tam, kde chcete být, je vaše pozornost na to, kde jste. Co podle vás tvoří většinu vašich přesvědčení? To, co je. Vidíte to všude kolem, tak tomu věříte, vidíte to, tak tomu věříte. Vidíte svůj bankovní účet, a věříte mu. Vidíte svůj úvěrový limit, a věříte tomu. Vidíte, jak se hromadí účty, a věříte tomu. Realita je tak uvěřitelná. Protože ji interpretujete skrze své fyzické smysly. Většina lidí by to vnímali jako naprosto nelogické, abyste věřili něčemu, co se ještě nemanifestovalo. Říkali by, že jste zešíleli. Říkali by: Musíš čelit realitě. Nechápou, když vy na to: Nečelím realitě, já realitu tvořím.

Protože většina lidí opětovně tvoří realitu, které čelí. Jinými slovy… jen realitě čelíte, znovu ji tvoříte, a pak zase čelíte, dokud si nevytvoříte tolik přesvědčení, která jsou tak silná, že i když něco máte přímo před očima, stále to nevidíte. Protože vibračně nejste schopni vidět něco, co protiřečí vaší převládající vibraci. Co je tedy odpovědí? Jak můžete změnit to, co je, do něčeho, co byste preferovali?

Nejprve se musíte přestat dívat tolik na to, co je, protože kdykoliv tak děláte, posilujete to. Když se ptáte: “Jak jsem daleko od toho, co chci?”, odpovídáme: Není to otázka vzdálenosti, a není to ani otázka času. Je to otázka vibrace. Pokud je to otázka vibrace, tak jediný způsob, jak ji můžete převést do něčeho relativního, je skrze emoce. To, jak jste daleko od čehokoliv, znamená, jak dobře nebo nedobře se z toho cítíte. Tečka. Pokud říkáte: “Cítím v tom radost,” jste přímo na prahu té manifestace.

Pokud říkáte: “Dělám si z toho starosti. Cítím z toho vinu. Jsem z toho zklamaný,” pak jste daleko. Ale ne z hlediska vzdálenosti nebo času, ale z hlediska vibrace. A pochopení, že jste od toho jen vibračně daleko, jen emočně daleko… večer můžete jít spát a… tohle si vyslechněte… když večer chodíte spát, veškeré motory také usínají. Veškerá hybná síla se zastavuje. Jak se ráno probouzíte, jste na neutrální cestě, kde se můžete rozhodnout, jak budete daleko od toho, co chcete.

Po probuzení chcete mít myšlenku: “Jak daleko jsem od dobré myšlenky?” Protože si když po probuzení ihned začnete stěžovat na to, co se včera nepovedlo, pak jste znovu daleko. Ale pokud se probudíte a budete hledat důvody se cítit dobře, pak jste blíže. Když budete hledat další důvod, tak budete ještě blíže, a pak další důvod, což už nastartuje hybnou sílu, a pak nebude žádná vzdálenost, a poté vám začnou chodit dobré nápady… ten převod vibrace do myšlenky a myšlenky do věci… tohle je proces, jak se to odvíjí.

Víte, jak moc se toho už stalo předtím, než dojde k manifestaci? Téměř vše. Když kdykoliv z vás má touhu, kterou si chcete zmanifestovat, a říkáte: Jak jsem blízko k této manifestaci? My na to: No… je to z 99,99 % hotové. Takto jste blízko. “Páni!” Takto jste blízko je všemu, co chcete. Jen vám zbývá tento malinkatý, mrňavý kousek, na který se musíte napojit. Ale v té “nehotovosti” se můžete udržovat napořád.

Musíte sladit tento malý kousek. Jen se musíte dostat do stavu přijímání, což znamená, že musíte si přestat stěžovat, dělat si starosti a zaměřovat se na to, co nefunguje. Musíte přestat aktivovat motory, které vás tahají opačným směrem, kvůli kterým nejste schopni být ve stavu přijímání, abyste přijali další a další vodítko. Není to tedy otázka vzdálenosti. Věříte tomu? A není to otázka času. Věříte tomu?

Je to otázka vibrace. Věříte tomu? Pokud je to otázka vibrace, tak je to o emocích. Pokud dokážete své emoce nasměřovat k radosti u jakéhokoliv tématu, pak… ten poslední kousek zapadne, a zapadne nyní. Právě nyní. Teď. Nyní. Ve vašem vortexu jsou miliony dolarů, které jste si ještě neumožnili vidět. Jsou tam setkání s lidmi, které jste si ještě neumožnili vidět.

Ne protože nejsou vysílány, a ne protože vás od toho něco udržuje, ale jen protože jste ještě neudělali tu poslední malou věc, kterou musíte udělat, což je uvolnit se, deaktivovat protichůdné motory a umožnit přirozené hybné síle, aby vás zanesla k tomu, co jste si už vytvořili, co si rozhodně zasloužíte.

Zdroj: http://abraham-hicks.cz

PŘIJETÍ TEMNOTY V ŽIVOTĚ

Stále se setkávám s tím, jak vzdálená je nám temnota. Jak se jí snažíme všemožně obcházet, ignorovat, případně s ní ze strachu bojujeme.

Zvolili jsme si žít tento život v lidském těle – v hutném, hmotném těle, které nám darovala Matka Zem. Zvolili jsme si (a to už mnohokrát) být tu na Zemi a prožívat vše, co patří k lidství.

Všude se píše o jednotě, píše se také o světle, o překračovaní duality, transformování temnoty, málokdo však dokáže v tomto světě žít s plným přijetím nejen světla, ale i temnoty.

Jako by se z temnoty stalo ohromné TABU. Na jednu stranu se o ní povídá, ale jen tak okrajově, případně na spirituální notě, že ji přicházíme transformovat, přeměňovat, překračovat atd. Na straně druhé je to spíše něco, co máme v sobě hluboko potlačené a z čeho máme strach… z čeho bychom podle společenských měřítek měli mít strach a s čím je lepší se nezaplétat.

Jenže, co když to tak úplně bez té „temnoty“ nejde… :-)

Sledujete už jen to, co toto slovo s vámi dělá, jaké asociace ve vás vyvolává, co vám hned mysl začne předkládat….

Když už o ní mluvíme, často je to jen v jakémsi spirituálno-povrchním teoretizování. Často dokážeme vyšlehnout pasáže od „moudrých mistrů“ a tím je to hotovo. Přece je lepší být napojená na zdroj a ve svém světle, než mít co do činění s „temnotou“.

I v Poselsvích od Jeshuy Jeshua hovoří: „Přišli jste sem především proto, abyste transformovali temnotu, abyste přinesli své světlo na temné části sebe sama…“

Většina z nás kývá hlavou, že ví, o čem je řeč.

Často jsme však velmi vzdálení skutečné podstatě toho celého. Temnota není nic špatného, není to ani nic zlého a něco, z čeho bychom měli mít strach.

Temnotu bych mohla nazvat i hustotou, hutností, hmotou. Proč z ní ihned vytvářet přízraky….v přízraky se temnota proměňuje právě ve chvíli, kdy jí začneme odmítat, kdy ji NEPŘIJÍMÁME.

Chceme transformovat temnotu, tak jak řekl i náš milovaný Ješua, pro mě však je tato transformace právě v tom, že ji přijmu stejnou mírou jakou dokážu přijímat i světlo. Kdy temnotu nevyjímám ze života na Zemi, kdy ji respektuji, kdy ji nejen vidím, ale celým srdcem ZŘÍM. Pak se nemusí projevovat jakkoli démonicky a strašit nás…

Teprve potom, kdy přestanu dělat rozdíly mezi temnotou a světlem, mohu mluvit o jejím překročení.

Když jsem naznačila slovo hustota, hmota… Viděla jsem nedávno obraz… Moje podstata – samotná jiskra života, můj Duch si vybral právě tohle tělo (husté, hmotné) a přišel jsem právě tuto hmotu a tělo zažívat, prozářit… Nepřišel se této hmoty zbavit, nepřišel se zbavit ani této hustoty, nepřišel se dokonce zbavit ani hutných emocí, ani temných stránek lidství. Přišel je v prvé řadě PROŽÍT.

Když už jsme zmínili mého milovaného Ješuu, máte snad pocit, že by sem přišel s temnotou bojovat? Že by se právě jeho temnota nedotýkala? Copak neměl lidské tělo? Copak neprožíval všechny emoce a pocity? Právě on byl ten, který temnotu prošlapal do ohromných hlubin pro nás pro všechny, jsou tam jeho stopy, které jednoduše cítíte a vnímáte, když s temnotou přestanete bojovat.

Je však také mnoho takových, kteří si po vzoru církve stále myslí, že snad jeho jediným posláním bylo, aby vstal z mrtvých, a ještě 2000 let po jeho ukřižování jsme všichni pykali jako hříšníci za tento čin. Aby nám to každý den připomínal sochami zuboženého těla na kříži… vidíš ubohý člověče, co jsi způsobil… teď za to plať. Pokud existuje skutečná temnota, která nahání strach a nepozorovaně se plíží do myslí lidí, pak je to právě tato temnota.

Když zůstaneme zaseklí jen v tom rádoby „světlém či světelném“ pojímání světa, ztratíme se… Duch přišel prozářit tělo… a tak ho prozářil a to se rozpadlo na prach. TEČKA.

Jenže ono tu pořád je, že? Dotýkají se ho všechny stránky lidství, všechny stránky života. Můžeme chápat, že ve své podstatě jsme samotným ZDROJEM, ale co s tím v každodenním životě, když to nedokážeme ani cítit. Pak často začneme odmítat všechny projevy lidství – husté emoce, bolest, hmotu, protože my jsme samotný BŮH a ten přece překračuje všechny tyto projevy.

Stále jsme však také člověkem – to jsme sem přišli žít. A ano, k lidskému životu, k lidskému bytí patří všechny druhy emocí od těch světloučkých a jemných, až po ty hutné a temné. Cítíme to vše v sobě. Čím víc se je snažíme „transformovat“, což je často u mnohých z nás jen spirituální označení pro potlačení a ignoraci, tím víc se v nás střádají a vyplouvají na povrch.

Co je na nich špatného? Co je špatného na hmotě? Nebýt hmoty, nemáte ani tělo, nebýt hmoty nezažijete, jaké to je být člověkem v celé své plnosti. Co je špatného na emocích? Co je špatného na projevech lidství? To jediné, z čeho bychom mohli mít obavy je podle mě naopak to, když začneme vše temné, husté, hutné odmítat jako něco nižšího, jako něco, co není hodno spirituálního ražení.

Máme tu také různá tvrzení, například: „Tam, kde je světlo není tma.“

Ve své podstatě je to fakt, jen co uděláte, když zapadne slunce, když na Zem padne noc? Budete ji popírat? Dáte si do očí sirky, abyste je udrželi otevřené, budete mít rozsvícené všechna světla v domě? Budete tahat krtka ven ze země, aby zůstal jen na světle, začnete mu léčit zrak, aby si zvykl jen na světlo, a tak „transformoval“ temnotu?

Celá transformace je v tom, že tuto temnotu PŘIJÍMÁM, že ji přijímám jako součást života na Zemi, že ji přijímám jako součást lidského života na Zemi. Máte radí i svou hutnější a lidskou část? Máte rádi svůj hněv stejně jako radost? Milujete svůj pláč stejně jako svůj smích? A možná ještě lépe řečeno, PŘIJÍMÁTE bez jakéhokoli souzení, posuzovaní a odsuzování svou bolest, strach, pláč stejně jako svou radost, lehkost a smích?

VLASTNÍ ZKUŠENOST

To, co mě vždy posune a kdy dokážu plně vnímat přijetí temnoty a to vše, co je zatím, je jednoduché. Když přijde těžká situace, hustá emoce, bolest, strach, ihned se zastavím, odejdu někam, kde jsem sama. Uvědomím si zas a znovu své tělo, vnímám ho… Cítím najednou v těle různá místa, kde mě tato situace „bolí“. Jdu pozorností na toto místo a cítím ho, jen to prožívám bez hodnocení, souzení, bez snahy cokoli propustit atd… Někdy přijde pláč a vnímám místa, kde to píchá, kde to bolí a jsem tam tak dlouho, dokud se neozve jiné místo nebo dokud to neprojde. Velmi zajímavé na tom je, že když jste v těle, když vnímáte, co se v něm děje, snadněji odlišíte svou mysl a ego, které vám do toho začne povídat: „Vidíš, tohle řekl, tohle udělal, chudinko. Vidíš, jak to bolí? Jsi k ničemu, ztracená, zoufalá, atd…“ Tuto linku ega už dokážu vnímat, nechávám ji však být, protože tam, kde skutečně jsem, je mé tělo. Takto to trvá pár minut a nemám pak problém i svému dvouletému synovi říct, že jsem byla nazlobená, netrpělivá nebo smutná a tak jsem si to šla prožít. Až se mě jednou zeptá jak, ráda mu to povím, aby se případně mohl inspirovat, co dělat s emocemi, které najednou přijdou.

Když si takto umožním situaci PROŽÍT, cítit, vnímám zároveň to ohromné, klidné a silné, co je nejen za touto emocí, ale co je i za celou temnotou i světlem. Je to taková vnitřní síla, klid, který mi umožňuje nechat i těžké situace existovat a zároveň se v nich neztratit, nenastoupit na cestu, kterou mi neomylně ukazuje ego – jednoduše i tuto cestu ega nechat být… protože ona se sama „vytratí“, když cítím to velké, co je za tím vším.

Zjistila jsem, že když si tohle dovolím, tato emoce, tento stav, nezůstává uvnitř těla. Může se jít dál, nemám pak tendenci ji živit, připomínat při každé vhodné příležitosti. Ono to totiž i s tou hmotou, hustotou, temnotou funguje tak, že dokud jí nedám prostor a neumožním ji takové prožití, usadí se v mém těle na různých místech a vždy se s ohromnou razancí připomene. Vše, co potlačíme tam zůstane a tak pak dochází k tomu, že máme tělo nemocné, bolavé, že jsme plni nevyjádřených emocí, pocitů, tužeb, činů a už se v tom ztrácíme. Od svého dětství jsme toho nastřádali mnohé, často to DOBROVOLNĚ živíme, stále to opakujeme a máme to jako svůj životopis, který na potkání sdělujeme každému, kdo nás ještě nezná. Nepoznáváme pak navzájem sami sebe, ale potlačené a nevyjádřené na egu zaměřené Já, které je často směsí dalších Já (rodičů, společnosti, přátel, spirituálních autorit atd.)

Uvědomila jsem si, že jedinou cestou je skutečně PROŽÍT, nechat být, nechat existovat, to, co v danou chvíli JE… tam je i cesta ke svobodě, tam je cesta k sobě – v přítomnosti. A pokud se mi jednoho dne podaří vnímat onu ohromnou sílu samotného Stvoření, která je součástí nás všech, nemusí být toto prožívání extrémní. Dřív jsem se potřebovala vydupat, vykřičet, vybušit do polštáře – když přijde taková silná emoce a mé tělo potřebuje ještě něco takto setřást, udělám to. Na druhou stranu jsem také poznala, že i bolestivou situaci, emoci, atd. mohu prožít velmi silně, velmi důvěrně uvnitř sebe v těle bez obrovských katarzí a vyjádření – opravdu ji cítit a vnímat, dovolit ji existovat a nechat projít a za tím vším vnímat tu ohromnou sílu, které jsme všichni součástí. Toť moje osobní zkušenost.

Potřebovala jsem někdy pomoct? Ano, potřebovala. Byla jsem v tom tak po uši, že jsem nedokázala už za tím vším vnímat samu sebe – své tělo. Zjistila jsem, že jsem přebrala zcela dobrovolně nejen vzorce a programy z rodiny, ale také od lidí, které jsem ve svém životě milovala, kterým jsem zkrátka věřila často víc než sama sobě, protože jsem si myslela, že vědí víc, že vidí víc než já, a že oni ví, jak to mám (rodina, přátelé, spirituální „učitelé“).

Často jsem s otevřeným srdcem takto „naivně“ přijímala bez toho, aniž bych si přitom DOVOLILA, umožnila vnímat skutečně samu sebe, své tělo, které jediné zná pro mě v danou chvíli tu pravou odpověď, vedení.

I to je v pořádku, milovaní. Je to součást lidské cesty, je to součást žití našeho Ducha v těle. Někdy požádat o pomoc někoho, komu důvěřujete, a kde to cítíte, je ohromným aktem sklonění svého ega – to spirituální nám v tom totiž dokáže velmi silně bránit, protože my už přece víme vše!

Všichni jsme JEDNO, naše podstata, naše jádro je něco, co nás spojuje. Tato JEDNOTA však přišla sem, aby poznávala samu sebe skrze toto tělo, zcela jedinečným způsobem, proč od toho utíkat… Ukotvěme tuto jednotu ve hmotě, stoupněme si na tu hutnou zem a vnímejme ji pod nohama. Když vyhrabete do země důlek, žádné světlo tam nevidíte, je tam tma… možná krtek, by nám o tom mohl povídat… přesto však samotné jádro Matky Země je jedno ohromné světlo, jeden ohromný Duch, který oživuje tuto planetu a jehož bytí vidíme v celé přírodě kolem sebe.

Milujte své tělo a milujte tělo Matky Země… milujte svou hustotu, hutnost, temnotu… A pokud TEĎ nedokážete cítit, že ho milujete, začněte tím, že ho budete VNÍMAT!

Stojí za to, respektovat a ctít i temnotu v sobě. Své temné, husté, hutné projevy člověčenství. Pak máme totiž možnost obsáhnout svou velikost a celistvost bez boje, bez potlačování, strachu a vymezování. Pak se stáváme skutečně svobodnými bytostmi.

Všechno potlačené, vše, co odsoudíme a necháme někde bokem, se v našem krásném těle usadí… začne to dusit to, čím skutečně jsme. Místo toho, abychom takto svou ohromnou podstatu dusili, zkusme jí spíš uhnout z cesty, dovolme ji zářit na všechno to hutné a husté – ne proto, aby to zmizelo, avšak proto, abychom to konečně uviděli, abychom to poznali a přijali stejně tak, jako to světlé v nás.

Duch v nás potřebuje místo a prostor, aby mohl zářit a prosvětlovat naše temné části… není tu proto, aby z temných částí udělal světlé, je tu proto, aby nám na ně posvítil a my jsme pochopili, že i ty jsou součástí nás samých. V momentě, kdy dojde k tomuto pochopení, nemám pak potřebu cokoli, co mi přijde do života, cokoli, co cítím, hodnotit a ani soudit. Jen to nechám existovat, zřím to, vnímám to a tak, jak to přišlo, to zase s láskou odejde. A přijde zase něco dalšího…

Touha po trvalém stavu jednoty, hojnosti, štěstí je předem nenaplněná touha, pokud ji stále hledám někde venku. Tento pocit jednoty cítím právě když přijímám SEBE ve všech svých projevech, když přijímám to, co JE, tak jak je. Jakákoli snaha mít to jinak, je jen snahou o popření skutečnosti. Ego, mysl nám zaručeně dá tisíc a jeden způsob, jak něčeho dosáhnout. Ano, můžete to zkoušet, tak dlouho, jak je vám libo.

Zkoušejte, žijte, dokud vás to přestane bavit, dokud nekleknete na kolena, rozpřáhnete ruce a ODEVZDÁTE SE ŽIVOTU. Opravdově, upřímně a hluboce. TAK SE STAŇ!

……………………

Je to inspirace. Prožitá a žitá… ale nic víc. Uvědomila jsem si, že v momentě, kdy z toho začneme dělat návod, nebude to fungovat. Je třeba to opravdu tak mít – být opravdoví vůči sobě sama. Skutečně to cítit v každé buňce svého těla.

Nesnažte se následovat moji cestu, ani cestu nikoho jiného. Může Vás to inspirovat, posvítit tam, kde jste třeba zrovna měli chvíli zhasnuto. A pak to celé PUSŤTE – nechejte to být a žijte své každodenní životy tak, jak sami cítíte, tak jak vám to jde.

Uvědomila jsem si, že to podstatné z našich textů k Vám prochází úplně jinou formou… Pokud Vám sdělujeme to, co prožíváme, působí to někde za slovy. Není třeba pátrat kde a jak. Není třeba chápat, není třeba vědět. Pakliže jsou u vás dveře otevřené,  tam někde v nitru se to dotkne těch správných míst.

Naše vědění je jen brzdou v tom, abychom skutečně žili a prožívali svůj život se vším, co jest. Abychom SE CÍTILI a VNÍMALI.

Psala jsem už víckrát o tom, že když přistupuji k jakékoli situaci – emoci s tím, že vím: vím, proč tu je, proč se to děje, co s tím udělat, s čím to souvisí atd., zůstávám zase jen a jen ve své mysli… nepustí mě to dál do těla, k prožitku. A tak můžu věci chápat sebevíc, ale v těle se to stejně uloží, protože tam jsem to SKUTEČNĚ neprožila. Bude to tam, i když mi to moje hlava, a co teprve ta ve spiritualitě zběhlá, skvěle a krásně vysvětlila.

To, o co jsem se tedy s Vámi chtěla dnes podělit a co mi velmi silně zní: PŘISTUPUJTE KE SVÝM EMOCÍM, BOLESTEM, ÚZKOSTEM, NEMOCEM tak, že NEVÍTE VŮBEC NIC. Tak, jako malé děti, které přistupují ke každému okamžiku nově a nezaujatě bez potřeby mu rozumět. Nejen že nevíte nic, ale ani nechcete vědět…  zkrátka to jen nechejte a žijte, dovolte životu ve vás probudit to, co chce být probuzeno, vyjádřit to, co chce být vyjádřeno, žít to, co chce být žito, ať už je to v danou chvíli velká radost nebo smutek.

Buďto víme vše nebo chceme vědět vše, chcete vědět, proč se to děje, s čím to souvisí, co vám to zrcadlí, co s tím dělat atd.

Byly doby, kdy jsme byli hodně v hlavě… city a pocity se neukazovaly, neprojevovaly… teď je doba, kdy jsme se o nich naučili hovořit… velmi hezky, velmi sofistikovaně, dokážeme si při takovém mluvení dokonce sáhnout na srdce a udělat odpovídající soucitnou grimasu – bohužel jsme takto v té hlavě zůstali. Pocity totiž cítíte… a abyste je cítili a vnímali, potřebujete být v těle, potřebujete sestoupit níž – do srdce, do břicha, do pánve, do nohou…

Nyní často mluvíme o tom, že cítíme a přitom, když se skutečně zastavíme a podíváme dovnitř, nevnímáme se. Jedeme naučené programy a způsoby, ať už z rodin, společnosti nebo vyčtené z nekonečné ezoterické „knihovny“.

Všichni jsme tak moudří, až jde z toho hlava kolem. :-)

Vždyť je to stále jen potrava pro mysl… CÍTÍTE TO?

Mysl je skvělá, dokáže být ohromně rafinovaná, ale z vlastní zkušenosti vím, že, když si OPRAVDU dovolíte vnímat sebe, své tělo a pocity, mysl ztrácí sílu. I ona si oddychne z toho nekonečného velení. Není třeba s ní bojovat, stejně jako není třeba bojovat s tím, co teď JE, co TEĎ CÍTÍTE… nemusíte ničemu rozumět, nic chápat, nic vědět, NEMUSÍTE!

Dokonce nemusíte ani něco PŘIJMOUT, když to jednoduše v tuto chvíli nejde… Dovolte si prožít to, že to NECHCETE, že vás to štve, že CHCETE vědět a nevíte, že vás to obtěžuje, že se toho chcete zbavit… Často si totiž nedovolíme tyto primární emoce prožít a už se je SNAŽÍME přijímat, protože někde tušíme, že tam by mohla být cesta… JENŽE… nejde přijmout něco, když toto přijetí necítíte opravdově – celou duší i tělem…

NAKLÁDÁME SI PŘÍLIŠ. Je to kolektivní velmi silný program, který se táhne celou společností, ať už se týká materiálního života i toho spirituálního. POVOLME!

Posílám Vám, milovaní, tohle „mé“ oblíbené POVOL… třeba se Vás dotkne tam někde hluboko a ve svém každodenním člověčím životě ucítíte tento pocit stále víc a víc. A tam pak začne skrze Vás, skrze Vaše tělo prosvítat to, co nás všechny spojuje.

Jsme nádherní, i když to ještě často nevidíme, nevnímáme. Stále to jsou však jen slova, dokud sami v sobě tuto nádheru nebudeme cítit.

POVOL, to je mé přání nám všem.

S láskou,
Denisa
www.bytvsrdci.org

Tělo a duše

Země prostřednictvím Pamely Kribbe

Drazí lidé,

jsem hlas Země. Nesu vás ve svém těle. Planeta, na které žijete a po které chodíte, je mým tělem, vyjádřením mé duše. Jste tu vítaní, neboť jste součástí mého těla. Vaše tělo je mojí částí, je stvořeno z pozemské hmoty. Buďte si velmi vědomí buněk ve svém těle, které jsou velmi malé, nezávislé entity, které přesně vědí, co mají dělat. Ve vašem těle fungují k rovnováze, harmonii a součinnosti.

Nyní si představte, že jste ve svém těle přítomni jako zářivé slunce. Vaše světlo není ze Země. Přicházíte z vesmíru. Jste živoucí duše, která je schopná vzít na sebe nespočet forem, a nyní jste přítomni ve formě pozemské. Představte si, že světlo vaší duše září ve středu vašeho těla, v centru blízko vašemu srdci. Sledujte, jak zde světlo září, a vzpomeňte si, kým jste: jste tu celou věčnost. Měli jste mnoho životů, nejste tu poprvé.

Vzpomeňte si, kdo jste! Vězte, že jste na tomto těle nezávislí, že jste nezávislí na tomto životě a společnosti kolem. Přišli jste sem přinést něco nového, něco jedinečného, něco, co není lidmi kolem vás zcela pochopeno. Vyžaduje to kuráž a odvahu přinášet něco, co je nové, protože nové věci způsobují odpor. Proto je tolik důležité vzpomenout si na to, kým jste: na vaši svobodu, na vaši nezávislost. Jedině pak dokážete být v této realitě opravdu sami sebou a šířit své světlo.

Nyní vás žádám, z místa, kde je vaše srdce, abyste spojili světlo své duše se všemi buňkami svého těla, které mají své vlastní individuální vědomí, a přesto jsou mojí součástí, součástí Země. Představte si, že se světlo vašeho srdce, vaší duše spojuje s vědomím všech vašich buněk. Vaše světlo září na všechny tyto buňky a ony s radostí reagují. To je to, co chtějí – chtějí být vámi inspirovány! To je jejich cílem, to je jejich funkce.

Možná si myslíte, že cíl vašich buněk je jednoduše udržovat vaše tělo, aby fungovalo a přežilo, a na jisté úrovni je to pravda, nikoli však na té nejhlubší úrovni. Váš nejvyšší smysl tu na Zemi je být nástrojem, skrze který se může vaše duše manifestovat. Kvůli tomu je tu vaše tělo. Proto spojení duše s vědomím těla je ohromně důležité. Celé vaše tělo podstupuje přeměnu, kterou nelze vysvětlit na hmotné úrovni.

Nyní si představte, že se světlo z vašeho božského jádra pomalu šíří z vašeho srdce a dotýká se něžně vašich buněk: ve vaší hrudi a ramenech, krku a hrdle. Pak dovolte všem buňkám ve vaší hlavě, aby byly dotknuty energií vaší duše, přijaly ji a mohly tak obdržet směr a vedení z božského Zdroje. Nechť energie vaší duše, světlo vašeho srdce proudí vašim solarem, vašim břichem dolů do podbřišku a na chvíli vnímejte střed svého podbřišku. Mohou tu být staré emoce odporu k životu, které ztěžují přístup světla vaší duše: „Je to bezpečné? Měl/a bych tu být se svou jedinečnou energií, se svým světlem?“

Vnímejte, zda světlo vaší duše může prostupovat do vašeho žaludku, do vaší kostrče, do vaší pánve. Pokud zde vnímáte místa, kde se vyskytuje odpor ke vpuštění světla, jen pozorujte, co se děje, a nic nenuťte. Jen vnímejte, zda je někde ve vašem těle temné místo nebo napětí, kde je energie jaksi stažená a skrytá. Velmi přijímacím a otevřeným pohledem soustřeďte svou pozornost na toto tíživé místo. Vaše vědomí je velmi jemné a poddajné a tak jako lehký vánek obklopte toto místo svou pozorností.

Uvnitř této zablokované energie je život, který byl z mnoha důvodů skrytý. Povzbuďte tento život, aby se vám přihlásil. Zeptejte se: „Kdo jsi? Neboj se mě, ukaž se.“ Pozorujte, zda se vám něco objeví: obraz, symbol, může to být také zvíře nebo lidská bytost nebo možná dítě. Vše, co je v člověku zablokované a skryté chce ven, chce se to osvobodit. Má však strach, a proto se občas skrývá. Abyste to mohli oslovit, nemůžete nic nutit. Stačí být jemně přítomní a naslouchat. Nechtít cokoli změnit a nepřát si se této části zbavit je ten nejprospěšnější přístup.

A tak tiše pozorujte nebo vnímejte, co se chce samo z této temné části odhalit. Představte si, že natahujete svou ruku tomu, co se objevuje, a ujišťujete to tím, že říkáte: „Jsi dobrý/á, můžeš být tím, kým opravdu jsi.“ Vítáte tuto část sebe tím, že za ni přebíráte zodpovědnost a slibujete, že s ní budete spolupracovat. V této celé ucpané a zablokované energii je zároveň síla a schopnosti, které vám náleží. Nikdy není úmyslem odstranit jen zablokování nebo problém. Je to o přeměně a uvolnění starých energií a to tak důkladně, že jádro světla uvnitř vás se s tím může spojit. Proto je cestou láska a milování, nikoli boj s negativními energiemi či problémy, které ve vás jsou.

Nakonec umožněte své duši proudit až dolů do vaší pánve, k vašim stehnům a nohám a věnujte zvláštní pozornost svým kolenům. Představte si, že buňky kostí ve vašich kolenech se otevírají světlu vašeho srdce. Vzpomeňte si na to, jak radostné je žít a být na Zemi aktivní, a tak obnovte tyto radostné vzpomínky. Pak nechejte své světlo sestupovat dál do vašich lýtek a kotníků a zcela do vašich chodidel: do vašich pat, chodidel a do vašich prstů.

Svěřte světlo své duše Zemi. Jsem tu pro vás. Jste ve mně i na mně vítaní. Nemusíte tím procházet sami. Čím víc umožníte svému světlu duše, aby bylo přítomné, tím víc jste ochraňováni a neseni svou vlastní moudrostí a spojením mnou, se Zemí. Zdravím vás ze svého srdce a ráda bych vám poděkovala za vaši přítomnost tady a teď.

© Pamela Kribbe
www.jeshua.net

Denisa Vaňková
www.jeshua.cz

Jak získat spřízněnou duši

Zapamatujte si tyto dva životní přístupy a dokážete jejich prizmatem hodnotit jakoukoli životní situaci.

Obvykle lidi inspiruji k novému pohledu na věci a poskytnu jim klíč k vyřešení jejich problémů. Časy se ale mění. Místo hotové odpovědi je mnohem efektivnější přijít s algoritmem, umožňujícím lidem najít hotovou odpověď sami v sobě. Pochopí, jak sami sebe podržet v situacích, kdy ztrácejí jistotu ohledně budoucnosti a nevědí, jakým směrem se dát.

Proto vaší pozornosti doporučuji dva velmi jednoduché axiomy. Když si je zapamatujete, dokážete jejich prizmatem hodnotit jakoukoli svou životní situaci.

Připomínám, že axiom je pravda přijatá bez důkazů. Prostě uvěříme, že to tak je. Říkám vám o tom, neboť že to tak je, mě přesvědčila má vlastní zkušenost. Moudří lidé říkají, že právě tak funguje Vesmír.

První axiom říká, že pokud ve vašem životě vznikl nějaký problém (a není důležité, zda je to nemoc, složitá osobní situace, nějaká jiná obtíž), znamená to, že také určitě máte zdroje k jeho vyřešení.

Vmyslete se do toho. Jestliže jako axiom přijmete skutečnost, že spolu se vznikem problému vzniká možnost jeho řešení, uchováte si velmi mnoho energie, která by jinak byla vyplýtvána na pochyby.

Co to je problém? Překážka na cestě ke štěstí. Co je to překážka? Nějaká událost, energie nebo myšlenka, která brzdí proud vaší životní síly. Tam, kde překážka leží, vzniká zátaras. V těle dochází k nemoci, nebo organismus pociťuje tíživý stav, nepohodlí.

Je to však vaše vlastní energie, která místo aby proudila pokojně a v klidu kam si přejete, vytváří přehradu. A navíc setrvá-li na místě, může se energie této překážející přehrady proměnit v močál.

Přitom tatáž energie je také palivem, pohonnou hmotou roztáčející turbíny vašeho života, pokud ji přesně a správně odvedete kam náleží, to jest, pokud se vypořádáte s problémem.

Opakuji: zkoušky, na které bychom nestačili, na nás sesílány nejsou. Máte-li otázku, určitě na ni máte i odpověď. Odpověď určenou konkrétně vám. Tento přístup – hledám odpověď na otázku jak jednat s pevným vědomím, že odpověď existuje – se výrazně liší od běžného vztahu k problémům, kdy pochybujeme, zda a kdy se nám věc podaří vyřešit, dokážeme-li něco změnit atp. …

Zbývá pouze rozhodnutí. Pakliže se rozhodnete něco změnit, znamená to, že to změníte. Dříve nebo později, tak či onak, ale máte energii změnit to. To je první axiom.

flow-light

Druhý axiom říká: na co zaměříme pozornost, to posilujeme.

Chceme-li se zbavit nějakého problému, hodně na něj myslíme. Rozebíráme ho, přemítáme nad svým nepříjemným stavem… A tím svou energii orientujeme na problém.

Proto když na nějaký problém narazíte, postupujte jinak. Spatřili jste problém. Dobrá. Začněte se zabývat myšlenkami na to, jak budete žít bez něj, jací budete, až problém zmizí, jak sami sebe vidíte až otázka bude vyřešena, až tahle složitost vyprchá…

Zabývejte se v mysli tím, co chcete, nikoli tím, čeho se chcete zbavit. Formulujte si svůj problém pozitivně, např.: Chci mít v životě víc toho a toho. Ne „Mám málo toho a toho“.

Když se na jakýkoli problém podíváte z hlediska toho, co místo něj chcete mít, uvidíte sami, jaké množství nejrůznějších východisek z konkrétní složité situace se nabízí.

Pojďme se na uvedené axiomy podívat na příkladu problému hledání práce. Rádi byste našli dobré zaměstnání, v němž byste byli šťastni, kde byste se opravdu realizovali, kde byste dostávali plat odpovídající vašim schopnostem. Bojíte se, že takovou práci neseženete.

Jestliže budete usedavě přemýšlet nad tím, jak byste tu práci mohli získat, jak byste mohli dostat tohle místo, budete leda nervózní a vaše profesionální kvality, nadání, mistrovství se naplno neprojeví. Zaměstnavatel prostě neuvidí, koho v profesionálním slova smyslu před sebou má.

Jestliže však v průběhu pohovoru budete chtít být v maximální možné míře sami sebou a na získání toho místa myslet nebudete, v každém případě jenom získáte. Pokud vám místo nedali, přestože jste předvedli své nejlepší kvality, schopnosti a vlohy, znamená to, že pokud byste s touhle svojí výbavou do onoho zaměstnání nastoupili, pouze byste se tam trápili. Zkrátka by vám to spolu neladilo. Nehodíte se tam.

Lidé se často domnívají, že získání partnera je založeno na něčem vnějším: zalíbili se nebo se nezalíbili. Jenomže tak tomu není. Jakákoli dvojice, má-li mít alespoň jakousi budoucnost, musí být vzájemně přitahována bez ohledu na zevnějšek. Partneři se navzájem přitahují díky vnitřnímu souladu vibrací. Jsou jako dvě noty, které spolu harmonicky znějí.

Máte-li tedy obavu, že toho svého člověka propasete, vyvstává před vámi úplně jiný úkol než boj s touto obavou. Musíte maximálně přijmout sami sebe a cítit se v pohodě takoví, jací jste. Musíte se mít rádi. Aby vaše tělo, vaše tvář, vaše gesta, chování, vzhled i řeč co možná nejvíc vyzařovaly vaši duši. Minout člověka, který s vámi bude ladit, je pak nemožné.

Jestliže však budete trpět strachem, že se někomu nebudete líbit, jestliže budete pochybovat, zda jste dost dobří, nebudete v takových chvílích sami sebou. Ve svém tělesném obalu zkrátka nebudete přítomni. Není se pak co divit, že člověk vám blízký vás v takových okamžicích zkrátka nepozná.

Když otázku «Jak se zbavit strachu, že se nezalíbím člověku, kterého potřebujinahradíme jinou: «Jak zařídit, aby mě souzená polovice poznala, spatřila, našla, odpověď se objeví sama o sobě: buďte co nejvíce sami sebou, vyjadřujte sami sebe svou chůzí, pohledem, pohyby.

Často si pleteme dvě věci: na jedné straně netušíme, jak se zbavit překážky, na druhé jak dosáhnout stavu představujícího vítězství. Vždycky je třeba pozornost napřít nikoli směrem na problém, ale na ten stav, kterého chceme dosáhnout a rozvíjet ho.

Důvěřujte si.

 S. Dobrovolská

http://www.pronaladu.cz/