Tag Archive | divoká žena

Jsem divoká žena

Jsem divoká žena,
navzdory sobě i tomu, co mi říkali,
vím, že krása kvete v každém věku,
na počtu let nezáleží.
Jsem divoká žena,
naučila jsem se, co je to být nositelkou života,
rodit děti,
tvořit umění,
zasévat semena lásky.
Jsem divoká žena,
od hlubin špíny, kterou mám za nehty
až do výšin své duše
já a Země jsme jedno,
skrze mou kůži ševelí větry čtyř světových stran.
Jsem divoká žena,
a duch každé divoké ženy se mnou splývá,
protože divoké ženy jsme všechny
a všechny jsme dohromady jeden divoký duch.
Půjdu za hlasem svého srdce,
jsem divoká žena,
zpívám ze srdce,
tančím s hvězdami,
vyji na měsíc,
miluji nespoutaně.
Jsem divoká žena,
do nejhlubší, nejtemější a nejposvátnější součásti sebe sama,
jsem beze strachu,
v pláči je moje síla,
otevírám náruč nebesům a vítám déšť.
Jem divoká žena,
vyživuji, miluji a ochraňuji,
stojím silná, tichá, něžná za svými bratry
kráčím odhodlaně, s pokorou a radostí po matce Zemi
a nic mne nezastaví,
jsem divoká žena.

~ Melissa Clary

Moc jejích boků

Tělo je organismus, který hovoří mnoha jazyky. Hovoří svojí barvou a teplotou, přívalem poznání, září lásky, popelem bolesti, horkem vzrušení, chladem nedůvery. Hovoří svým jemným tancem, někdy se kymácí, někdy poskočí, někdy se chvěje. Hovoří tlukotem srdce, klesáním ducha, propastí uprostřed a rostoucí nadějí.

Tělo si pamatuje, kosti si pamatují, klouby si pamatují, i ten malý malíček si pamatuje. Paměť je uložená v obrazech a pocitech v samotných buňkách. Jako houba nasáklá vodou, i tělo, kdekoliv se na něj zatlačí, zmáčknutím nebo jen lehkým dotykem, způsobí to, že paměť tryská proudem.
Odsoudit krásu a hodnotu těla k něčemu jinému než k této nádheře znamená nutit tělo žít bez svého právoplatného ducha, bez své právoplatné formy, bez práva k radostnému triumfování. Aby se o něm přemýšlelo jako o něčem ošklivém a nepřijatelném, protože je jeho krása mimo momentální trend, je hluboce zraňující pro přirozenou radost, která patří k divoké povaze.

………………..

Tělo je jako země. Samo o sobě je územím. Je zrovna tak zranitelné nadměrným zastavěním, dělením na parcely, nadměrným těžením a odebíráním vnitřních sil. Divoká žena nepřistoupí snadno na nějaké nové plány budování. Pro ni neplatí otázka jak vytvářet, ale jak cítit. Prso ve všech svých tvarech má funkci cítit a živit. Živí? Cítí? Je to dobré prso.

Boky mají důvod být široké, uvnitř se skrývá saténová, slonovinová kolébka pro nový život. Ženské boky jsou ramena pro tělo nad nimi i pod nimi, jsou portály, měkkými polštáři, rukojetěmi lásky, místem, za kterým se ukrývají děti. Nohy jsou určené k tomu, aby nás přenesly, někdy poháněly, jsou to tahači, kteří nás pozdvihují, jsou „anillo“, prstenem k obejmutí milence. Nemohou být příliš takové nebo onaké. Jsou tím, čím jsou.

U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak. Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným? Má štěstí? Může se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží.

…………….

Ženy mají právo těšit se ze světa, plného mnoha druhy krásy, mají právo mít radost ze života. Podporovat pouze jediný druh krásy znamená být nevšímavý k přírodě. Nemůže být pouze jediný druh ptáčka, jediný druh borovice nebo jediný druh vlka. Neexistuje jeden druh dítěte, muže nebo ženy. Nemůže existovat jeden druh ňader, jeden druh pasu a jeden druh kůže… Tvrdé soudy o přijatelnosti těla vytváří národ pokřivených vysokých dívek, malých žen na vysokých podpatcích, silných žen oblečených jakoby do smutečního, velmi štíhlých žen, pokoušejících se vycpávat a další ženy, které se raději ukrývají před zraky světa. Ničení ženské instinktivní sounáležitosti s jejím přirozeným tělem ji zbavuje sebevědomí. Přemítá, zda je přijatelným člověkem či nikoliv, a vlastní hodnotu staví na tom, jak vypadá, místo toho, kým vlastně je. Nutí ji to plýtvat energií starostmi o množství jídla, které sní, nebo starostmi o váhu a výšku. Je tím zatížena, promítá se to do všeho, co dělá, do všech plánů, do všech nadějí. V instinktivním světě je nemyslitelné, aby byla žena takto přetěžována… Úzkostlivá starost o tělo okrádá ženu o velkou část jejího tvůrčího života a možnost upírat svou pozornost k jiným věcem.

zena3

Co to znamená zdravé tělo v instinktivním světě? Na nejzákladnějším stupni jsou to prsa, břicho, cokoliv, kde je kůže, kdekoliv, kde jsou nervy k přenášení pocitů, otázkou není tvar, velikost barva nebo věk, ale to, zda cítíme, zda děláme to, co máme, zda můžeme reagovat, a pociťujeme škálu pocitů? Bojí se, je paralyzováno bolestí a strachem, je v bezvědomí prožitými traumaty nebo má svou vlastní hudbu, naslouchá břichem jako Baubo*, používá mnohé své způsoby vidění?

Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem dva zásadní zážitky, zkušenosti, které mi vyvracely všechno, co mě do té doby učili o těle. Při jednom večerním setkání žen u ohně jsem, blízko horkých pramenů, spatřila nahou, asi pětatřicetiletou ženu; prsa měla vyprázdněna častým kojením, břicho rozbrázděné porody. Byla jsem velmi mladá a cítila jsem lítost nad takovými útoky na její světlou a jemnou kůži. Někdo bubnoval na bubínek a ona začala tancovat, její vlasy, prsa, kůže, končetiny, to vše se pohybovalo různými směry. Jak byla nádherná, vitální. Její vznešenost byla úchvatná. Dříve jsem se vždy smála rčení ‘oheň v rozkroku’. Tu noc jsem to však spatřila. Spatřila jsem moc jejích boků. Viděla jsem to, co mě učili ignorovat, tu sílu ženského těla při vnitřním oživení. Ještě i nyní, téměř po třech desetiletích, ji vidím v noci tančit a stále mě ta síla těla ohromuje.

Druhé probuzení způsobila mnohem starší žena. Vzhledem k běžným měřítkům měla boky příliš hruškovité, její ňadra byla v poměru k nim příliš malá, všude po stehnech měla tenké fialové žilky a dlouhou jizvu po těžké operaci, která se táhla kolem jejího těla, od žeber k páteři, a která připomínala způsob, jakým se okrajují jablka. Pas měla velmi široký.

Bylo tedy tajemstvím, proč se kolem ní muži slétají, jako kdyby byla krásnou květinou. Chtěli ukousnout něco z jejích hruškovitých stehen, chtěli olizovat tu jizvu a chovat ten hrudník, položit si tváře na její pavoučí žíly. Měla oslňující úsměv a krásnou chůzi, a když pohlédla na něco svýma očima, ty oči skutečně braly do sebe to, co spatřily. Znovu jsem tedy viděla, co mě učili ignorovat, tu moc v těle. Mocí těla je jeho krása, ale moc v těle se vyskytuje řídce, protože mnozí ji odehnali svým týráním nebo studem za tělesnost.

V tomto smyslu může divoká žena pátrat v osvícenosti svého vlastního těla a chápat je nikoliv jako něco hloupého, co jsme odkázáni nosit celý život, nikoliv jako nějaké protivné břemeno, se kterým se pohybujeme životem, ale jako sérii dveří, snů a básní, kterými se učíme a poznáváme všechno možné. Divoká duše chápe tělo jako bytost se svými vlastními právy, bytost, jež nás miluje, je na nás závislá, je bytostí, pro kterou jsme matkami my a někdy je ona matkou nám.

Clarissa Pinkola Estés – Ženy, které běhaly s vlky

*Vysvětlivka k Bohyni Baubo – řecká bohyně veselí symbolizující pozitivní sílu ženské sexuality a léčivé síly smíchu.