Tag Archive | blízkosť

Duch a sex

Muži a ženy nežijí v souladu se svou skutečnou a pravou podstatou, což v nich vyvolává napětí a nespokojenost. Ženy zradily touhu svého srdce a obrnily svá těla v betonovém bunkru nezávislosti. Muži pozbyli kontaktu s jasností Vědomí, které jako břitva proniká každičkým okamžikem. Dnešní vztahy jsou bezpečné, plné respektu a velmi často naprosto nudné.

Sex takzvaného „duchovně vyvinutého“ muže a ženy často vypadá jako terapeutické sezení. Partneři civilizovanou formou hovoří o svých potřebách a pocitech a čekají na svolení, aby se tělesně oddali svému nejhlubšímu nutkání. A i když náhodou dojde k tomu, že se prostřednictvím sexu dotknou nekonečné lásky, co se stane poté? Jak může žena, která ze zvyku neustále uzavírá své srdce, a muž, jenž má strach svou partnerku silou lásky srovnat ze zemí, udržet blaženost této lásky v každodenním normálním životě?

Další vývojový stupeň sexuálního probuzení překračuje biologický chtíč a emocionální závisláckou potřebnost. Na tento stupeň jste připraveni, jestliže jste přerostli stín sebestřednosti a narcismu, jenž se soustředí jen na vlastní rozkoš: „Udělám pro tebe cokoli, pokud mě na oplátku budeš milovat.“ „Dobře, udělej mi, co chci, a budu tě milovat.“

Překonali jste také vývojovou fázi, která se místo na „já“ soustředí na „my“ a jež přináší bezpečnost a rovnost: „My dva si spolu vytvoříme nádherný život. Ty mi poskytneš potěšení tak, jak to mám rád já, a já tobě, jak to máš ráda ty. Nikdy ale nesmíme porušit naše osobní hranice.“

Dalším – a možná, že tím nejdůležitějším – znakem připravenosti na opravdovou duchovní sexualitu je, pokud jste opustili bezpečné hnízdo dualistického „New Age“ přístupu: „Ty jsi zodpovědný za své štěstí a já jsem zodpovědná za své. Přestože můžeme udělat maximum, abychom si vzájemně pomohli, nakonec jsme každý odpovědný jen sám za sebe.“ – to je maximálně nezodpovědný přístup. Jak za sebe, tak za partnera. Je to hravé, ale nedospělé.

Vyšší stupeň partnerské lásky, vyžaduje srdce plné síly a lásky, které se odevzdává navzdory všem existujícím hranicím a strachům. Srdce, jež ctí, cítí a rozdává ze svých darů tak otevřeně, že se prožíváte jako vše, co existuje. A to je mnohdy současně i velká bolest z poznání kým vlastně jsem. Když dospějete do stavu takovéto otevřenosti, tak si uvědomíte, že jste odpovědni za celou jednotu božího projevu stejně, jako jste odpovědni za své partnerství, jež se skládá ze dvou různých individualit. A tato otevřenost nevyzpytatelné, srdce uchvacující boží lásky, která se projevuje skrze dvě lidská těla, není pro každého. Tato otevřenost vyžaduje hlubší pochopení sexu a připravenost plně zakoušet vše, co se ve vás odehrává v přítomném okamžiku uvnitř i navenek.

couple-eyes

Svou milou nebo milého líbáte na tvář a spokojujete se s občasnými blaženými vrcholy, zatímco čas vám utíká mezi prsty a vy máte neustále pocit, že vám něco schází. Jen zcela, zcela výjimečně dovolíme magickému světlu, aby v přítomnému okamžiku plně zazářilo, a otevřeme se jako JEDINÁ láska bez jediného zbytku či pocitu lítosti. Dnešní muži, vychováni romantickými ideály, se naučili nechat svou partnerku žvanit a žvanit, i když je její řeči k smrti nudí, i když by mnohem raději vstoupili do jejího srdce a tuto stejnou hranici zdvořilosti rozsekali mačetou svého vědomí na kusy, pronikli přítomný okamžik, otevřeli jej, naplnili láskou a nechali pominout. A pak znovu a znovu. A jejich ženy po celou dobu čekají na to, že si je muž plně procítí, že je spatří, doopravdy spatří, a uctí jako světlo a lásku, kterou ve skutečnosti jsou. Skutečný problém jim potom dělá to, když je muž skutečně spatří takové jaké jsou, a i když jsou pěkně oblečené, tak jsou před ním ve vší nahotě jeho vědomí a naopak.

„Vezmi si mě,“ žadoní ve svém nitru nenaplněná, neuchvácená a rozbolavělá žena, která celým svým srdcem touží po tom, aby se jí zmocnil muž absolutní integrity. „Chci si tě vzít,“ fňuká změkčile v duchu muž a oba zadupávají společně svou hlubokou vášeň pod hromadu zbytečných činností a falešných masek vlastního strachu.

Ta další fáze sexuality má duchovní povahu. On i ona si uvědomují, kdo skutečně jsou = jsou ONA & ON = spojeni HIEROS GAMOS v jedince, co má mužskou i ženskou složku, a nabízí se jako neměnná a vše prostupující boží PŘÍTOMNOST. A přijmout toto je v partnerství NEJTĚŽŠÍ. Buď své vědomí plně nabízíte jako nepolevující přítomnost, které se však otevírá VŠE (vše = partner uvidí i to, co dosud maskujete, nepovažující to za vhodně komukoliv ukazovat). Buď tedy sebe a své tělo zcela odevzdáváte a aktivně vyzýváte vaši lásku, aby se vás chopila – buď nadechujete a vydechujete blaženost lásky, třesete se rozkoší, vlníte se bolestí, běsníte jako hněvivá vášeň a odhalujete své otevřené srdce nebo se stále jen za něco ukrýváte.

Ten asi poslední vývojový krok, ten krok, o kterém si může mnoho lidí nechat zdát, a nejenom pokud jde o sex, představuje duchovní závazek milovat se pro Boha samotného, pro Nejvyšší Skutečnost jako takovou. To vyžaduje, aby se muž ženy plně zmocnil a otevřel se ji prostřednictvím svého světla vědomí (svého NEBE) a své přítomnosti (schopnosti plně spočinout v přítomném okamžiku), zatímco ona ho otevírá pomocí své energie (své hmoty ZEMĚ) a moci své lásky. Spojení jejich dvou těl tak dává vzniknout Jedinému SRDCI. A tento přítomný okamžik, toto teď, které možná právě zakoušíte, tato EXTÁZE nepotřebuje žádnou změnu – je naprosto magická a úchvatná už taková, jaká je. Pokud ji tak nevnímáte, pak se stále choulíte za svými osobními hranicemi v zóně komfortu a bezpečí vaší mysli. A ta udělá vše pro to, abyste nebyly zraněni. tedy, aby nikdy nikdo nezranil VAŠE představy, ty které Vy považujete za svého Boha.

Právě teď máte možnost volby – otevíráte se tak, že vnímáte v sobě vše projevené? Nabízíte svým partnerům svou křehkou a zranitelnou duši a v ní přesto nezničitelnou lásku s každým svým nádechem, dotykem, myšlenkou? V každičkém okamžiku, dokonce i když jste zraněni a bolest vás rve na kusy? Nebo ze strachu stále ochraňujete hlubiny svého srdce a jen vyčkáváte? PRO BOHA a na co ještě chcete čekat?

David Deida
Michal Zachar

Zdroj: LOVE-ENERGY-SEXUALITY

Slow Sex aneb Vědomé milování

V současnosti jsme poměrně zahlceni různými obrazy sexuality. Dětem a mládeži zpravidla chybí sexuální výchova od rodičů a ve škole, protože dospělí – zaplaveni studem a rozpaky – tiše předpokládají, že potomci se dnes o sexu mohou ledacos dozvědět z médií. Sexuální „výchova“ je tak z velké části přenechána pornografickému průmyslu – během pár kliknutí na internetu se každý může dozvědět, „jak se dělá sex“. Přitom zobrazené praktiky mají velmi nálo společného se skutečností. Jedná se o uměle nahrané situace, nepřirozené scénáře, dabované hlasové projevy a viagrou ztopořené penisy. Když dospívající hoši zkouší spatřené na svých dívkách, zpravidla se jedná o odcizující, frustrující prožitky. Těla jsou zpravidla zkroucena v akrobatických polohách. O prožitku intimity a něhy nikdo ani neuvažuje…

Vrostli jsme v prostředí, kde odmalička „trénujeme“ pocit studu za spontánní reakce vlastního těla. Děti, když se se sobě vlastní přirozeností dotýkají pohlaví, nebo si hrají na doktory, zpravidla zaznamenají pohoršené reakce dospělého okolí. Aniž by věděly co a jak, pochopí, že něco je špatně. Tak se v těle ukotvuje stud, který u mnoha přetrvává po celý život, aniž by si ho byli příliš vědomi. Pocit vlastní nepatřičnosti, pocit „se mnou je něco špatně“.

Proto také, když objevujeme sexuální život a i mnohem později, pokud nedosahujeme „předepsaných“ orgasmů – které přece k sexu patří, jak píše každý časopis – máme pocit, že s námi je něco špatně. Hluboce ukotvený stud nám přitom často ani nedovolí situaci otevřeně probrat s partnerem či přáteli. Obzvlášť dospívající pak velmi předstírají, aby si nezadali. I proto je náročné najít spřízněnou duši, se kterým je možné si otevřeně promluvit. Rodiče, vychovatelé i vrstevníci jsou plní rozpaků… a tak se pocit studu předává dál.

To, co nám nabízí média jako obraz o intimitě, zpravidla patří do šuplíčku „hot“. Vidíme dynamickou, žhavou sexualitu. Něha na televizních obrazovkách zpravidla končí polibkem. Tělesný sex patří do jiného žánru. Podvědomě se tak učíme, že sexualita je žhavá, vzrušující, spojená se stimulací a zakončená orgasmem.

Přitom řada párů zakouší chvíle, kdy nejsou nažhavení a vzrušení. Zpravidla je to vnímáno jako nějaký defekt, který se pokouší nahradit různými stimuly. Nové spodní prádlo, swingers party, viagra, trojky, čtverky… Určitě je přínosné zapojit do intimity fantazii i zkoušet nepoznané. Je to však jediná cesta? Při vyhledávání nových a nových stimulů se po čase snadno unavíme, co bylo zprvu žhavé, je po chvíli okoukané…

Do značné míry nám chybí „informace“, jak vypadá intimní milování. Intimitou mám na mysli takový fyzický kontakt, který je plný blízkosti a hloubky. Také se běžně nedozvíme o potenciálu sexuality léčit a rozvíjet nás po stránce duševní i duchovní. Jak vypadá sexualita, která není dynamická a ohnivá?

Když na jedné straně je mechanický sex (pornografie), na straně druhé je vědomí. V uplynulých letech se začal objevovat výraz Slow Sex (pomalý sex) jako synonymum pro vědomé milování, kdy zpomalení napomáhá větší přítomnosti a hlubšímu prožitku. Milenci se přitom soustředí na dech, doteky, prožitky, vzájemný kontakt. Protipól žhavé sexuality pak tvoří klidná, tzv. měsíční sexualita, probíhající v jemnosti a pomalosti. Může přitom zahrnovat i milování, které je téměř bez pohybu, respektive pohyby jsou velmi jemné a spíš „vnitřní“. Mechanickou stimulaci tak nahrazuje hloubka vnitřního prožitku a vnímání energií vlastních těl.

Tuto formu milování popsal poprvé australský duchovní učitel v knize „Making love“ (Milování; doslova: Utváření lásky). Další velmi inspirující literaturu představují knihy jeho žačky Diany Richardson „Tantric Orgasm for Women“ a „Tantric Sex for Men: Making Love a Meditation“, „The Heart of Tantric Sex: The Unique Guide to Sexual Fulfillment“ a „Slow Sex: The Path to Fullfilling and Sustainable Sexuality“. Další kniha na dané téma je od Nicoe Deadone, zakladatelkou hnutí OneTaste: „Slow Sex: The Art and Craft of teh Female Orgasm“. V češtině je obdobou knížka německé autorky Bärbel Mohr „Sex jako v sedmém nebi“.

Podstatou této formy milování je tělesné spojení milenců, kde je velmi málo až žádná mechanická stimulace. Partneři vnímají svůj dech, jemně se hladí, příliš se nepohybují. Pozornost je obrácená spíše dovnitř, na hloubku vlastního a partnerova prožitku. Teorií za touto formou milování je poznatek, že při párovém spojení dochází k energetické výměně mezi těly partnerů. Ta se „startuje“ i bez jakékoliv stimulace, pouze za vědomé přítomnosti. Napomáháme jí vědomou prací s dechem, který záměrně prohlubujeme, a soustředíme se na prožitky vlastního těla – nikoliv na obrazy, fantazie a myšlenky. Když jsme s partnerem ve spojení, dochází i ke „komunikaci“ mezi penisem a vaginou. Jemné, vědomé spojení napomáhá rozvíjení citlivosti těchto orgánů a postupně se prohlubuje proud výměny energií.

Řada partnerů, když s tímto typem milování začíná, nemá zprvu příliš výrazné prožitky. Často klidné spojení může vypadat jako „nuda“ – oproti žhavosti, vzrušení, orgasmu se jakoby nic neděje. Zpravidla se jedná o fázi, kdy tuto „nudu“ prožíváme z důvodu vlastního znecitlivění. Penis, vagina i tělo necítí nic nebo málo. Ovšem vytrvalou praxí se citlivost postupně začne probouzet a zvětšovat, a klidné spojení se pak stává nesmírně intenzivním a hluboce naplňujícícm prožitkem, který nelze přirovnat k ničemu, co jsme do té doby zažívali. Do popředí se dostává intelgince našich těl – nikoliv důvtip a fantazie našich hlav.

Americký učitel meditace Reginald A. Ray, autor knihy „Touching Enlightenement“ („Dotýkat se osvícení“) tvrdí, že k duchovnímu probuzení dochází jedině skrze tělo, stoprocentním „vtělením se“. Oproti tomu udává, že v dnešní společnosti se potýkáme s dalekosáhlou nepřítomností ve vlastním těle (disembodiment). Běžná pracovní náplň současného západního člověka často souvisí s hodinami a hodinami strávenými za pracovním stolem, kasou, počítačem. Trénujeme se v logice a úsudku. Moudrost a síla těla zůstává z velké části nevyužita. Naopak se ještě učíme tělesné prožitky a emoce potlačovat coby projev slabosti, který oslabuje naši „funkčnost“. Bohužel i řada duchovních tradic je někdy mylně interpretována tak, jako by emoce byly na překážku duchovnímu rozvoji, a ve výsledku jsou nesprávně chápány a potlačovány.

Nicméně každé potlačení, říká Ray, vytváří v našem těle otisk. A projevuje se jako necitlivost v určité oblasti těla či v těle celkově. Ve snaze uchránit se před nepohodlnými prožitky tyto potlačujeme. Tím se jich však nezbavíme, naopak je v sobě do hloubky ukotvíme. Jejich stálá, ne-vnímaná přítomnost pak způsobuje v našem těle nepřetržitou hladinu napětí a stresu. V této rovině se naučíme žít a zvykneme si na ni jako na to, co je „normální“. Zpravidla se nashromážděné napětí začne po čase projevovat také jako nemoc fyzická.

Vědomým milováním aktivujeme živost vlastního těla a sílu prožitků. Spolu s tím se mohou probouzet i emoce, které bychom raději neměli, a proto jsme je v čase vzniku potlačili. Po fázi necitlivosti a „nudy“ se často v další fázi začnou projevovat právě tyto emoce, nejčastěji mají kvalitu smutku nebo vzteku. Nás však coby experimentující v oblasti sexuality nezajímají tyto nálepky pocitů, a zkoumáme, jaký je to prožitek v těle – kde a jakou má kvalitu? V hrudi? V břiše? Je ten pocit horký, chladný, svírající, rozpínající se…? Takto se učíme vnímat více a více vlastní tělo, aniž bychom prožitky hodnotili, potlačovali či se jich drželi. Vnímáme a necháme procházet… Zhluboka dýcháme… Umožňujeme tak, aby tělem volně prošlo to, co má, a mohlo se tím z našeho systému uvolnit.

Na tuto dynamiku nás současná přímá i nepřímá „sexuální výchova“ vůbec nepřipravuje. „Naučili“ jsme se, že sex vede ke vzrušení. Ovšem to, že naše tělo také může očišťovat od emoční zátěže, jsme se nedozvěděli. A proto, když je nám při milování do pláče nebo se objeví i jiné „nepatřičné“ pocity, honem je zaplašíme – a spolu s tím utneme i kohoutek pro vášeň. Buď jsme to my sami, kdo si s pocity neví rady, nebo partner: „Copak je s tebou…? Děje se něco…?“ Nedokážeme odpovědět, co a proč, a tak řekneme „Nic…“ a pocit spolkneme. Chyba!

Když umožníme, aby tělem volně procházelo vše, co se objevuje, je to pro nás nádherné očištění. Řada momentů, které nás sužují a stlačují, se tak z těla uvolní a my jim nadobro zamáváme. A co víc – za hradbou necitlivosti a nepohodlných pocitů na nás čeká ráj potěšení a blaženosti, kterou jsme si do té doby ani nedokázali představit! Navíc naše tělo je zářivé, oživené, plné radosti, vitality a lásky.

Blaženost je kvalita zakoušená v těle – nedostaneme se k ní přemýšlením, logikou a odtržením se od tělesných a smyslových prožitků. Blaženost je navíc základní, původní kvalita našeho těla. Až vlivem různých stresů a traumat – porodním traumatem počínaje – se tato kvalita ztlumí a zastře závoji obranných mechanismů. Cesta duševního a duchovního rozvoje pak spočívá v tom, že ony šoky a obrany ega postupně rozpouštíme. Není to tedy cesta, kdy bychom se k něčemu „dopracovali“ či něco „vytvořili“. Naopak jen dovolíme, aby odešlo to, skrz co nevidíme a nevnímáme. Kvalita, která se tím ozřejmuje, však již byla vždy a všude přítomná!

Proto milování je tak mocným nástrojem nejen pro vytvoření harmonie a lásky, posílení imunity těla a zvýšení kreativity. Ve své podstatě je to i nástroj, který nás inspiruje v duchovním rozvoji, rozpuštění ega a prožitku jednoty. A to vše na základě energií, které se uvolňují z těl a prostřednictvím párového spojení. Jako na každé duchovní cestě nás ovšem i zde čekají zkoušky a rušivé emoce. Pokud máme odvahu a vytrvalost jít skrz, pohroužit se i do vlastní zranitelnosti, pustit se do neznáma… je odpovědí nejvyšší blaženost, která je ve své plné podobě naprosto za hranicemi naší představivosti.

Málokdo díky milování spontánně dosáhne duchovního probuzení :) Ovšem kvality, které můžeme pozorovat a prožívat téměř spolehlivě, jsou prohloubení lásky a náklonnosti mezi partnery, zvýšení harmonie a vzájemné empatie, zlepšení zdraví, rozvoj radosti, tvořivosti a vnitřní svobody.

Denisa Palečková

Zdroj