Zrcadlo sebelásky

Poslední dny byly skutečně velmi intenzivní. Ani ne snad proto, že by se toho odehrávalo až moc, ale proto, že jsem procházela náročným myšlenkovým posunem. Vysvětlím to. Od začátku roku 2017 jsem zkoumala své strachy hlouběji než jindy. Strachy si žádaly mou pozornost, přicházelo mnoho zkoušek. Období, kdy nám dochází více věcí, uvědomujeme si a všímáme, máme v životě všichni, ačkoli každý v různé intenzitě. Od své blízké přítelkyně jsem dostala před nějakou dobou krásnou knihu Minulé životy od Zdenky Blechové. Minulé životy navštěvuji velmi často, byla jsem zvyklá s tím pracovat, ale najednou ta kniha, co mi dlouho leželo v poličce netknutá, se přihlásila o pozornost. A spolu s ní i mnoho podvědomých vzorců.

Ačkoli na sobě pracuji ráda a posouvám se neustále bez pocitu stagnace, nebudu o sobě tvrdit, že mám vše vyřešené a nebudu tvrdit, že jsem „pochopila“. Jedno pochopení je pro mě jen jednou mušlí na pláži, kterou zkoumám. Člověk dochází pochopení celý život. Pochopení není jako konečná stanice, je to jen jedna z mnoha zastávek na cestě životem.

Hodně indícií mě vedlo k tomu, abych svou energii směřovala k práci, zhmotnění. A z druhé strany se mi do toho vkládaly situace neočekávané, ale Božím dokonalým plánem načasované. Nemohlo to být jinak. Věděla jsem to v tu chvíli, stejně jako teď. A tak v každém pocitu, který ke mně přišel, jsem zkoumala poznání, hledala pochopení.

Proč například nemám ráda, když mi lidé (v té nejlepší ochotě) pomáhají s mojí prací? Proč mi vadí neustále se opakující nevysvětlitelné a nevysvětlené chování lidí v mém okolí, kdy si nikdy nemůžu být jistá, zda tu pro mne budou nebo ne? Proč se pořád bavíme s lidmi o stejných tématech? Co pro mě znamenají vzkazy „zvenčí“?

Hodně se to motalo kolem vztahů. Pravděpodobně jste mou předchozí větou znechuceni, hodně lidí pořád bezvýsledně a bez posunu řeší vztahy. Ano, přiznávám, irituje mě to. Ještě v tuto chvíli nevím, proč nejbližší lidé v mém okolí nevydrží sami, zůstávají v nevyhovujících vztazích? Nedovedu to pochopit. Jsem sama a miluji to. Ano, občas říkám, že by se „někdo“ hodil, ale přitom sama dobře vím, že svou svobodu si užívám a nepustím k sobě jen tak někoho. Několikrát se mi někdo odrazil, kdo ke mně přišel, bylo to hezké a já stejně nic dalšího nechtěla. Byla jsem z toho viněna, ale já prostě nemám potřebu „muže“. Já mám potřebu budování společného vztahu založeného na poznávání se, hlubokých prožitcích a lásce, která roste z prvotní jiskry, nebo pevného přátelství.

Proto o to hůř chápu, že někdo má pocit, že bez „něj“ nebo „ní“ je poloviční a nemůže prožít to, co s tím druhým. A tak si říkám, že nemůže, protože nedovolí. Jakmile s takovým člověkem začnete hovořit na téma sexu, je tam fyzická přitažlivost a spoluúčast, výměna energií. Jenže ne vždy je pro nás samotné dobré určitá výměna energie s nějakým člověkem, která zůstává v nás. Po velmi dlouhé době jsem si zpracovávala i jednu energetickou výměnu, které bych nelitovala, ale po určitém čase jsem mohla pocítit, proč jsem do ní nikdy neměla jít – šla, abych pochopila.

horos

Každé pochopení nás více uzavírá nebo otevírá. Otevírá naše srdce, dovoluje nám milovat hlouběji. Jak ovšem můžeme milovat druhého, když nemilujeme sami sebe? Jak můžeme chtít vztah, kde se k nám někdo bude chovat férově, když mi sami k sobě nejsme fér? Jak můžeme chtít, aby nám někdo dal něco, co si sami neumíme dát? Jak můžeme stagnovat s lidmi, se kterými se cítíme více sami než šťastní? Proč neustále nadáváme a stěžujeme si a neumíme to změnit? Jsou to paradoxy, ve které žijeme.

Je to paradox lásky a bolesti. Protože většina jedná, a je i ochotná tvrdit, že naslouchá svému srdci, podle lásky v srdci nebo bolesti v srdci. Jak můžeme naslouchat zlomenému nevyléčenému srdci? Jak můžeme sbírat střípky své duše, které necháme všem těm nevhodným mužům, kteří nás jen měli učit mít rády samy sebe? Jak je možné, že je z toho viníme? Mluví ze mě bolest. Mluví ze mě neschopnost to změnit pro svět. Nicméně tím, že tuto zpověď píši, si uvědomuji, že dělám krok do své vlastní svobody a lásky, kde bolest bude zkušeností, ale ne mým vnitřním hlasem.

Bude to navždy přijatá minulost, která mi dovolí nežít život pro druhé, ale pro sebe. Bude to přijetí, ve kterém budu moci chodit po zemi mezi lidmi s otevřeným milujícím srdcem. Je to přijetí, které dá svobodu mě a tím i mým vztahům. A také je to okamžik, ve kterém ublížím těm, které opustím, ale já za jejich bolest už neponesu zodpovědnost dál.

Žiji a otevírám se vlastní pravdě. Pravdě mé celistvé bytosti, ne mého strachu a bolesti, špatných zkušeností. Otevírám se pravdě celistvosti, která je v míru s každou její částí – bolestmi, strach, minulosti, tak i radosti, odpuštění a lásky.

Ve Vesmíru jsme všichni jedno, jsme provázeni a učíme se. Věřím, že své lekce zdárně projdeme a chci v tom podporovat všechny, kteří jsou ochotni ji jít. Neopustím druhé proto, že prožívají zkušenosti a bolest, kterou mám přijatou. Zároveň nebudu ve svém životě držet ty, kteří nejsou ochotni tu změnu učinit, krok po kroku se vzdát minulosti a žít pořád podle toho, co by mělo nějak být, co nějak bylo a proč by to mělo být tak a ne jinak.

Věřím, že cesta nás vede všechny a přeji všem, aby na svých cestách poznali opravdovou lásku – ne tu partnerskou, tu svou, všeobjímající z Vesmíru, které je dostatek pro všechny a bez kterých vztahy, po kterých toužíme, prožít nemůžeme. 

Zdroj: http://brana-k-dusi.simplesite.com

Reklamy

One thought on “Zrcadlo sebelásky

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s