Proč muži utíkají od svého dvojplamene

Celkově vzato jsou ženy mnohem duchovně uvědomělejší než muži (díky intuici) a proto je pro ně snazší věřit tomuto spojení, protože vychází ze srdce. Muži se naopak mnohem více řídí logikou, což je ještě prohloubeno skutečností, že společnost odmítá přijímat muže jako emocionální bytost. Muži jsou po celý život vychováváni, aby své emoce potlačovali, takže není divu, že dvojplamen-muž svým citům nerozumí, narozdíl od ženy, pro kterou je to poměrně snadné. Proto je pro muže tolik obtížné důvěřovat spojení, které je založeno čistě na citu. 

twinflames

Muž nedůvěřuje citu v tom smyslu, že by cit měl být to jediné, díky čemu pozná, že je to ta “pravá” a že něco jako dvojplameny vůbec existuje. Zatímco žena ví na 100 %, že jí city neklamou, protože důvěřuje své intuici, muže to ještě více znervózňuje: jak má důvěřovat ženě, která si je jistá svými city jen proto, že to tak cítí, aniž by vůbec použila logiku, obzvlášť když logika říká, že se sotva znají? Není tedy zas tak těžké pochopit, proč muž často dojde k závěru, že ženu do vztahu žene zoufalost, neboť není vidět žádný jiný logický důvod či důkaz, proč by ho chtěla, kromě citu, který muž nepovažuje za relevantní. A proto se muž dává na útěk: protože si onu rychlou schopnost ženy milovat otevřeně a bez zábran z celého srdce vysvětluje jako bezhlavost, jako potřebu se na něho vázat, jako neschopnost být nezávislá. Myslí si: “Ona je prostě zoufalá, když si myslí, že jsem ten pravý, protože k tomu, aby si to myslela nemá vůbec žádný rozumný důkaz. Chce po mě, abych naplnil její bezednou studnu potřeb, a tomuto jejímu očekávání prostě nejsem schopen vyhovět”. A proto utíká.

A protože se muž zdá být tolik pomalý v tom, než pochopí, jak významné spojení mezi dvojplameny je, ujímá se často žena vedení a snaží se muže k tomuto pochopení přimět. Což má za následek ještě větší úprk muže, protože cítí, že ho chce žena ovládat a manipulovat. Ženina schopnost a přirozená vlastnost “pečovat” se snadno mění v příliš mateřské chování vůči muži, který se tím cítí zbaven mužnosti. To je další důvod, proč se v její přítomnosti necítí dobře a vyhýbá se její blízkosti.

On jednoduše potřebuje prostor, aby si sám uvědomil, co pro něho toto pouto znamená, aniž by do něho byl vnucen, protože jakákoliv násilná snaha toto pochopení uspíšit nikdy nefunguje, naopak působí tak, že žena vypadá zoufalá, i když ve skutečnosti možná není. Úkolem ženy není přimět muže “pochopit”. On se k tomu dopracuje svým vlastním tempem, až bude připravený. JEDNOU k tomu dojde, protože v běhu na dlouhou trať nikdy nemůže vyhrát ego nad duší. PRAVDA vyjde najevo, ale až přijde čas. Buďte trpěliví a věřte, že všechno má své božské načasování.

Autor článku: Kathleen
Přeložila: Eidheann

Převzato z: http://www.twinflamerunner.com/
Zdroj: http://divine-love.quicksnake.cz/

10 thoughts on “Proč muži utíkají od svého dvojplamene

  1. ¸♡Ocenuji velmi. Citim to plne takto.A prave vcera jsem to i prozila,jako kdyz jsem se uvidela v zrcadle..Rikam si co to je, ja vypadam jak “nejvetsi zoufalec” -pro nej jiste,ac pritom mam umysly zcela jine..JAJ…Doslo mi to v ten okamzik naplno a dnes Vas clanek jen potrvdil,doplnil;}}:D:D ¸Dny vesele nam vsem♡

    • Nahoda to nie je, Vero :)
      Len im dat priestor, aby pochopili sami… lebo tlacit a pomahat ma casto opacny ucinok.
      Staci nam len byt… sebou ♥
      Spracovat si svoje veci, to, co sa nas dotyka, co nam vadi, co nas boli… a rozvijat svoju trpezlivost :)
      Prajem krasny dnik ♥

  2. Také mi tento “článeček” zrovna navázal na přímou zkušenost, kdy odstřihnutí – potřeba nadechnutí – svobodný prostor jsou tak pochopitelnými, ač zraňujícími. Ovšem nejspíše to cítí i ten druhý, také je zahnán kamsi – v onom splynutí dvoj-vyzářování je ona vpodstatě stejná energie, ač zdáním polaritní, prožívána jakoby uvědoměleji /no jo, tou magnetickou přitažlivostí se toho o fungování vesmírných zákonitostí ale dovíme! –: zdrojověji než z nejověřenějších poznatků psychologie/.
    Všechny děje jsou součástí poznání sebe sama /…v případě „odhalení“ existence dvojplamene: nás/. A ano, být sebou je tou cestou, o níž tu jde, kdy trpělivost v oné manifestaci zhmotňováni je nejspíše i součástí našeho učení. V návaznosti na „setkání s naší duší“ jsme o to více konfrontováni s mnoha tématy – postoji – změnami, kdy nic není jisté a my se postupně „zbavujeme“ svého lpění – s tím, že ani nevíme jak to dopadne mezi námi – můžeme jen věřit, splývat s proudem, vědět… V pochopení na otázku “proč” v celé šíři a hloubi souvislostí daného příběhu jsme zavedeni k vlastní podstatě, smyslu, pravdě a to nás nejspíš i uvádí do rovnováhy, kdy je nám pak snad i jedno – co bude a přítomný okamžik se tak stává oním východiskem „žít …dál“…
    Jak jen tápu, co s oním působením “zemské tíže”, kdy reálný pohled dokáže sevřít až do nemožnosti pohybu /a pak z oné stagnace doprovázené i jakýmsi vyprahnutím, otupěním, uzavřením vede právě tato propast? – úžina? – stezka?, aby se mohla otevřít nová příležitost: ?!/ Rozhodně je pro mě náročným „nevidět“, ač je jasné – jako světlo v nás , že dvojplamen se ztratit nemůže. Takže souhlasím, že při tvoření, kdy chceme pro všechny dobro nejvyšší, je třeba přistupovat se zmíněnou trpělivosti a být vděčnými za to, že nám bylo umožněno /jsme si dovolili, ba „dorostli“ k onomu prožitku/ poznat se lépe právě díky svému dvojplamenu, jež je námi samými a ač nemusí být nutně s námi, tak přesto je navždy v nás a tedy i součástí našeho života.
    Děkuji za skvělé články, které jsou obrovskou inspirací v onom pojmenování – nahlížení – získávání nadhledu…

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s