Největší fúrie (aneb vyznání ženy)

Můj milý muži,

ano někdy jsem pěkná fúrie. Hlavně tehdy, když uděláš něco, co mě moc a moc bolí. Pak křičím, vyčítám a dovádím. Vím, není to pěkný pohled. Musí to vypadat, že je v tu chvíli jedno, co řekneš nebo uděláš. Jestli se budeš snažit mě uchlácholit nebo raději zhnuseně odejdeš, než se uklidním.

Prosím zkus však pochopit, že pod tím zevnějškem fúrie se skrývá něco docela jiného. Vím, že vypadám jak šílená, a je jedno co doopravdy říkám, ale to, co doopravdy chci a nedokážu říct je, že

Je mi strašně zle, cítím se bezmocná a zmatená, nevím vůbec co mám dělat. Strašně moc potřebuji, aby si byl dost silný a unesl moji bolest. Aby ses nenechal odehnat, i když tě odháním. Abys hýčkal moje rozjitřené rány a já se zase mohla cítit celistvá a milovaná. Jsem teď protivná, protože jsem bolavá. Je to podobné, jako když ty máš chřipku a je ti zle.“

Víš, když na tebe křičím: „Ty debile! Podívej se, jak si to posral a jak jsi na….“, tak vlastně říkám: „Všechno mě to tak strašně moc bolí, vůbec nevím, co se sebou mám dělat. Cítím se tak mizerně, nemilovaná, odhozená a tak moc tě potřebuji. Tak moc potřebuji, aby si mě ochránil a dal mi najevo svoji lásku. Bez tebe to nezvládnu. Ale nikdy ti to takhle neřeknu. Věz, že moje slova „debile, ublížil jsi mi“ znamenají právě tohle.

Tak to prosím unes a za mými nadávkami slyš to opravdové poselství. Vykašli se prosím na to, jak to vypadá navenek. A dívej se na to, co skutečně potřebuji, i když to nedokážu teď jinak vyjádřit. Nedokážu ti to říct, protože zrovna nějak musím být slabá a potřebuji, aby si to věděl sám od sebe. Protože nejvíc zraněná se necítím kvůli tomu, co jsi udělal, ale právě kvůli tomu, že mi nerozumíš, neumíš mě obejmout a utišit moji bolest. Nevím a nechápu, že ty slyšíš jen nadávky o tom, jak jsi selhal, a že nevíš, jak to napravit. A asi se ti ani nechce, když jsem jaká jsem a odháním tě pryč. A za to se ti nyní omlouvám. V tu chvíli ale opravdu nemohu jinak.

Když jsem největší fúrie, právě tehdy tě potřebuji nejvíc.

Děkuji, že jsi mě vyslechnul.

S láskou tvoje žena.

Petals-woman

PS: Milá ženo, tento text vznikl jednou, když moje kamarádka Aneta byla naštvaná na svého muže. Byla plná vzteku a bolesti a dokázala se jen zlobit a kopat kolem sebe. Bylo zle jí i jejímu muži, ale k ničemu dobrému to nevedlo. Pomohla jsem jí pojmenovat hluboké pocity a jí se ulevilo. Sama je totiž ponořená do vzteku nedokázala popsat. Když je potom vyjádřila svému muži, velmi se ulevilo i jemu. Protože to, co se dělo hluboce uvnitř jí, bylo hodně jiné, než jak to vypadalo navenek. Místo ještě větších rozbrojů a nedorozumění se zase sblížili a více se pochopili.

Až tedy budeš zase jednou plná vzteku a tvoje vnitřní fúrie nebude schopná dělat nic jiného než křičet a vyčítat, můžeš zkusit dát přečíst svému muži tento dopis. Třeba vnese porozumění zpět i k vám.

PS1: Milý muži. Nemáš to s námi ženami jednoduché. A chápu, že se někdy cítíš odsuzovaný a nedoceněný. Věřím, že když si vždy, až bude tvoje žena zase fúrie, vzpomeneš na tento dopis, pomůže ti to zvládnout tuto situace nově a konstruktivněji.

©Eva Marvánová
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivním odkazem na internetové stránky včetně této poznámky.

Zdroj: http://evamarvanova.cz/

Reklamy

3 thoughts on “Největší fúrie (aneb vyznání ženy)

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s