Moje cesta do prázdna a nejistoty

Je to zhruba rok, co jsem po nekonečném vnitřním přemílání všech pro a proti dospěla k definitivnímu rozhodnutí: Končím. Tohle zaměstnání už prostě dál dělat nemůžu.

Moje duše i tělo trpěly už dlouho, ale pocit, že nemám na výběr, a pochybnosti o tom, jestli to, co cítím, není jenom projev jakési zhýčkanosti a nedospělosti, mě stále držely na místě. K tomu se přidávaly ještě existenční obavy a jisté drobné lpění na tom, co jsem vytvořila a čeho jsem dosáhla.

Ale tehdy před rokem jsem se už cítila dostatečně silná (nebo možná spíš zoufalá a vyčerpaná), abych ten krok udělala a abych dokázala ustát poznámky a otázky lidí z mého okolí: ” A co budeš dělat?” “Už máš novou práci?” ” Z čeho budete žít?” “Z takového místa se neodchází.” “Budeš litovat.” ” Dneska se práce hledá těžko.”

Pro většinu lidí bylo naprosto nepochopitelné, když jsem odpovídala:  “Nemám.” “Nevím.” ” Jen cítím, že tohle už dál nemůžu dělat. ” ” Věřím, že se něco najde.” ” Budu zatím nezaměstnaná a pak se uvidí.”

Skutečně jsem v té době neměla nejmenšího tušení, co bude dál. Jen jsem cítila, že pokud neudělám ve svém životě místo, nic nového nepříjde. Navíc jsem byla díky tomu dlouhodobému kopromisu a sebezapření tak vyčerpaná a vyhořelá, že jsem si ani neuměla představit, že bych se ještě dokázala pro něco nadchnout a věnovat se nějaké práci s nadšením. Bylo mi jasné, že jsem zašla hodně daleko za své vlastní hranice a že návrat do života plného energie a radosti nebude jednoduchý.

Původně jsem počítala s tím, že budu potřebovat na regeneraci tak dva až tři měsíce a byla jsem připravena bez jakýchkoli výčitek svědomí odpočívat. Nekladla jsem na sebe žádné nároky, necítila jsem povinnost hledat intenzivně zaměstnání. Ostatně moje tělo mě tak jako tak nakonec donutilo odpočívat a musela jsem se smířit s tím, že teď prostě žádných výkonů ani nejsem schopna.

Procházela jsem obdobím smutku ze ztráty, strachu o život, pocitů naprosté marnosti všeho, co jsem kdy udělala, pochybností o sobě i pochybností o tom, co je vlastně pravda… , zkrátka temnou nocí duše jako vystřiženou z knihy Thomase Moora, po které jsem tehdy sáhla (viz článek Jak proměnit slabost v sílu).

Skutečně se zdálo, že najednou není nic, čeho bych se mohla zachytit, o co bych se mohla opřít. Navíc jsem se v té době rozešla i se svou duchovní učitelkou, protože jsem měla pocit, že se provozované duchovní techniky začínají stávat nástrojem ega a že jsou v rozporu s tím, co cítím jako správné a pravdivé. Viděla jsem i u mnohých dalších “duchovních” lidí, jak je jejich “duchovnost” odděluje od ostatních, posiluje v nich pocit výlučnosti a staví je proti proudu života. Když jsem se to pokoušela pojmenovat, musela jsem se pak ještě vyrovnat s tím, že jsem byla označena jako ta, která nic pochopila, která to nezvládla, která na to nemá.

Dostala jsem se do situace, kdy jsem věděla, co NE, ale neměla jsem jasno v tom, co ANO. Měla jsem jen jakési mlhavé tušení a jakási spodní řeka v hlubinách mé duše mě navzdory všemu vyživovala a dodávala mi jistotu, že jsem na správné cestě a že časem vše nabude jasnějších kontur.

tančím

Věděla jsem, že není cesty zpět, že po staru už stejně nic v mém životě fungovat nebude a že jsem tlačena k tomu, abych začala úplně znovu a na zcela nových základech. Zároveň jsem cítila, že jsem podporována shora. Narážela jsem na spoustu  znamení, synchronicit, náhod. A můj manžel, který až do té doby nosil domů jen velmi málo peněz, najednou začal vydělávat víc. Občas přišly i peníze z dalších neočekávaných zdrojů, takže se nám dařilo žít, aniž bychom strádali. Cítila jsem vděčnost za to, že se můžu věnovat sama sobě a že je o mě po ten čas postaráno.

A tak ubíhaly měsíce. Tři měsíce, které jsem si původně plánovala, už dávno uplynuly a pomalu se blížil čas, kdy jsem měla přijít o podporu v nezaměstnosti, tedy čas, kdy bych si měla najít nějaký zdroj peněz.  Jenže já jsem stále neměla jasno v tom, co bych měla dělat.

Cítila jsem se opět dostatečně silná, moje tělo i duše už se zregenerovaly, ale stále nepřicházelo nic, co bych cítila jako to pravé. Samozřejmě jsem celou tu dobu sledovala nabídky zaměstnání a zůstávala jsem otevřená případným možnostem, ale bylo mi z nich většinou nedobře, když jsem si představila, co ta konkrétní práce obnáší. Věděla jsem, že nedokážu dělat práci pro práci, chodit do zaměstnání jenom kvůli penězům a dělat něco, co je nesmyslné, co nikdo nepotřebuje nebo něco, co vlastně v důsledku druhým ubližuje. A já jsem stále věřila, že je možné najít práci, pro kterou budu hořet, která mě bude naplňovat a která bude prospěšná nejen mně, ale i dalším lidem.

A tu najednou, při jednom setkání s kamarádkou, přišel ten NÁPAD. Nápad tak přirozený a samozřejmý, že tady celou dobu byl. Nemohla jsem pochopit, proč mě to nenapadlo dřív. Najednou se přede mnou rýsovala zcela jasná cesta. Cítila jsem, jak mi stoupá energie, jak hořím nadšením a jak přichází jedna vlna inspirace za druhou. Jestliže jsem před tím cítila, že žádná z těch pracovních možností není úplně ono a byla jsem plná pochyb, v tomto případě to bylo něco úplně jiného. Žádné pochyby, žádné zvažování, zkrátka jistota. Všechno do sebe najednou začalo zapadat, ukazovaly se cesty, přicházeli správní lidé, nabízely se možnosti.

Jediným problém bylo, že doba mé podpory v nezaměstnanosti se chýlila ke konci a NÁPAD potřeboval čas. Bylo jasné, že než se nám jej podaří zrealizovat, bude to trvat několik měsíců. Nakonec se situace vyřešila tím, že se mi podařilo získat místo v rekvalifikačním kurzu. Díky tomu jsem získala opět přísun peněz, seznámila jsem se se zajímavými lidmi a hlavně naučila jsem se hodně o tom, jak psát projekty. Byla jsem nadšená, jak do sebe všechno zapadá, a ve volném čase jsem se věnovala práci na našem NÁPADU.

Je to rok, co jsem se rozhodla odejít ze zaměstnání. Kdybych tehdy věděla, že bude trvat tak dlouho, než najdu pevný bod, na kterém budu moci stavět, asi by mě to hodně znejistělo. Vykročila jsem ale s vírou a rozhodla jsem se plánovat vždy jenom jeden krok dopředu a nenechat se zviklat tím, že nevím, kam povedou další kroky. A tímto způsobem pokračuji dál.

Ani dnes nemám žádnou jistotu, stále žiju na hraně, ze dne na den, ale už mi to přijde samozřejmé. Je to dobrodružství a odměnou je mi radost z tvoření, spousta nových objevů,  možností a propojení, které jsem si před rokem ani nedokázala představit. Mám radost, když vidím, že duchovní zákony v praxi fungují, že to nejsou jenom prázdné teorie a poučky. Dnes už vím, co znamená pouštět a nelpět, vím, co znamená odevzdat se a důvěřovat, že jsem vedena a že o mě bude postaráno. A taky vím, že opravdu platí, že člověk musí být ochoten nejdřív ztratit, aby mohl získat, že musí být ochoten se snížit, aby mohl být vyvýšen. Vím, že prázdno v sobě skutečně obsahuje obrovský potenciál, že z něj se rodí to nové. Vím, že svoboda spočívá i v tom, že nemusíme vždy vědět a mít jasno, ale že se můžeme uvolnit, dovolit si nevědět a nechat se překvapit.

Dnes jsem tedy zaměstnankyní neziskové organizace, na jejímž založení jsem se podílela a jejíž poslání a cíle jsou v bytostném souladu s tím, co cítím. Podařilo se nám získat finanční podporu v podobě dvou menších grantů a jedné dotace a pomoc ve formě hmotných darů. Společně s přáteli teď ze získaných peněz budujeme místo, kde spolu lidem prostě bude dobře – bezpečný, harmonický a přátelský prostor, kde bude každý vítán a kde se budou moci vzájemně potkávat lidé bez rozdílu věku. Jsme inspirováni k řadě aktivit a těšíme se na to, co budeme společně sdílet a tvořit.

Jsme na začátku, a to je na tom to krásné. Můžeme snít a tvořit, vydat ze sebe to nejlepší, co je v nás. Před rokem jsem neviděla žádné možnosti. Cítila jsem se být v pasti, bez možnosti volby.

Píšu o tom všem tak podrobně, protože vím, že je teď spousta lidí v podobné situaci, jako jsem byla já. Jsme tlačeni ke změnám. Před očima se nám hroutí to, na co jsme spoléhali. Jsme nuceni se změnit, začít žít jinak, opravdověji. V minulosti jsem mnohokrát v různých souvislostech psala o tom, že je třeba naslouchat srdci, nebát se udělat krok do prázdna a pustit to, co už nefunguje, co nám nepatří. Teď tady píšu, abych vám potvrdila, že to jde. Není to lehké, není to bezbolestné, ale jde to. I s dítětem, hypotékou a manželem, který nemá zrovna vysoký plat :-)

Pokud vás tedy vaše duše volá, nebojte se a skočte. Vaše víra vás udrží.

“Duše musí dobrovolně a vědomě projít stavem naprosté bezradnosti, kdy jí žádná pozemská ruka nemůže nabídnout pomoc či ji zachránit.  A pokud by se duše pokusila dostat z tohoto stavu uchopením jakékoliv lidské ruky, způsobila by tím jedině svůj pád. Musí jít cestou kříže sama až na konec, kdy skrze zasvěcení sestoupí samotná božská pomoc z vyšších sfér a se “lvím stiskem” všemocné síly pozvedne obnovenou duši, aby se s ní spojila.”

(z knihy Zasvěcení ve Velké pyramidě od Earlyne Chaney)

(c) Iva Uhlířová, 2011. Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.

Zdroj: http://www.silna-zena.cz/

Reklamy

4 thoughts on “Moje cesta do prázdna a nejistoty

  1. Zdravím Ivo, děkuji za článek, jsem teď v podobné situaci…rozdíl je, že vím co chci dělat, ale stejný je ten pocit nejistoty a strachu a myšlenky na to, že jsem s tou výpovědí možná měla ještě počkat atd. atd. Ale vím, že neměla. Těším se na nový začátek a to dobrodružství a už teď jsem nadšená z toho vzrušení, které mi to přináší, i když vůbec nevím, co se bude dít a jak se mi povede. Doporučuju to všem, kteří pochybují :)

    Ať se daří.
    Radka

    • Radka, krásne… vďaka :)
      Myslím, že je nás práve v podobnej situácii viac…
      Prajem vám veľa radosti a úspechov, užite si víkend ♥

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s