Jaroslav Dušek nejen o jídle: Nemít strach a přestat konečně hledat

Jednoho teplého dne loňského léta jsme se sešli s Jaroslavem Duškem na zahrádce restaurace RawCha se záměrem popovídat si o jídle. Jaroslav Dušek téma stravy opouštěl a znovu se k němu obloukem vracel, aby tím potvrdil, že vše v nás a kolem nás souvisí se vším. Vyřčená sdělení mi cirkulovala v myšlenkách několik následujících měsíců, aby nakonec získala pevnou podobu, kterou můžete nyní číst.

Co vám dala raw strava?

Především energii. To byl můj nejsilnější vjem. Když delší dobu jíte raw stravu, cítíte příval nové energie. A naopak jakmile si dáte něco vařeného, okamžitě vás to unaví. Tento jev jsem bral jako jasnou a evidentní informaci.

Jíte tedy především raw?

Raw mi chutná nejvíc, ale mohu jíst v podstatě cokoliv. Střídají se u mě období, kdy některé potraviny nejím, poté je zase jím – a to celé mě dovedlo k tomu, že se nevyhýbám ničemu a nevadí mi v podstatě nic. Když mi někdo něco nabídne, tak to ochutnám. Nicméně některé potraviny už nejím ve velkém množství, například maso.

Nebojíte se nezdravé stravy?

Ne a nemám rád systémy, které jsou založeny na určité úzkostnosti. Ta je totiž někdy horší než jíst s chutí a bez obav bůček. Souhlasím s názorem, že nejsme to, co jíme, nýbrž že jsme to, co si myslíme o jídle, které jíme. Myslím, že člověk je tvůrčí bytost vibračního charakteru, a tím pádem pro něho není problém ovlivnit účinky jakéhokoli jídla na jeho tělo.

DSC_3036_1-Medium

Myslíte, že zdravá strava prodlužuje život?

Myslím, že to může být jeden z faktorů, ale také nemusí. Nedávno proběhl médii článek o sto dvacetileté ženě z Francie, která pije, kouří a je fit. Co je na ní jiné, je pouze to, že má pořád dobrou náladu. Zaujaly mě také výsledky jednoho průzkumu dlouhověkosti: Vědci našli u zkoumaných dlouhověkých lidí jedinou společnou věc – všichni ti lidé se jednou denně zapotili při fyzické námaze.  A když si podíváte na některá historicky tradiční jídla a jejich složení, neoznačila byste to dnes za zdravou stravu.

Jistě to ale bylo alespoň organické a nepocházelo to z továrny.

Ano. Byla to zkrátka přirozená strava v té které oblasti.

Dodržujete pravidla u půstu?

Nikdy jsem je nedodržoval, protože jsou velmi různá a jsou i různé teorie. Půst držím tehdy, když nemám hlad. Posledně to bylo třicet dnů. Potom jsem dostal hlad. Půst mi musí dělat radost a ne mě otravovat. Některá pravidla půstu jsou sice cenná, nicméně se zdá, že tento vesmír akceleruje takovým způsobem, že není jisté, zda stará pravidla ještě platí.

Proč to není jisté?

Protože se odehrávají věci, které jsou v rozporu s těmi pravidly, a přesto je pár lidí zakouší. Je to velmi delikátní téma, o kterém se mi těžko mluví. Na jednu stranu je reálné nebezpečí, že když by někdo držel půst špatným způsobem, mohl by si ublížit. Proto všichni chtějí nějaký návod nebo pravidla ověřená věky. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že každý člověk je nekonečný potenciál, bytost vytvořená vědomou inteligencí. A tato bytost v každé situaci, v níž se ocitne, umí probouzet právě ty své schopnosti, které v té situaci potřebuje. A tyto schopnosti ani netrénuje, ani si je neuchovává. Není důvod je uchovávat, protože jsou stále k dispozici. To je mi mnohem bližší představa, než že někdo něco podle nějakých pravidel vybuduje, vytvoří, potvrdí. Bližší je mi tato představa jakéhosi volného proudu.

Představa dodržování pravidel je pro vás tedy zastaralá?

Nebo nepřirozená. Podívejme se například na zvířata. Ta, když mají nějaké zdravotní problémy, instinktivně pojídají některé druhy bylin. Nebo indiáni, ti se v pralese zeptají bylin, která je ta pravá, a tu použijí. To vše je prostor potenciálu. U nás však nezajímat se o pravidla může působit jako lehkovážnost a nezodpovědnost. Strach totiž pracuje na mnoha úrovních.

Podle vás si tedy vše tvoříme?

Tvoříme mnohem víc, než si myslíme. Je to akt naší nevědomé mysli, která neustále pracuje, vyhodnocuje, komentuje. Vše, co se vám děje, tvoříte. Ale nevíte to. Proto lidé často říkají, že se jim děje něco, co si nepřejí. To jen tvoří nevědomě, svým strachem, úzkostí, závistí, touhou. A do zorného pole se jim potom dostávají výsledky, které se jim nelíbí. Jakmile po něčem toužíte, tak už jen tím připouštíte, že to nemáte. To je nevědomý způsob tvoření.

Měli bychom tedy lepší výsledky, kdybychom se naladili více harmonicky?

Jistě, protože dokud vedete boj, stále přichází soupeř. Před časem jsem četl knihu “Musela jsem zemřít” od Anity Moorjani. Tato žena umírala čtyři roky na rakovinu a po celou dobu hledala léčebný systém, který by ji zachránil. Prostudovala všechno možné, ale byla z toho jen zmatená, protože mnohá pravidla si protiřečila, vyvracela se navzájem. Nemocná žena už měla v těle metastáze velikosti citronů a otevřené rány, ze kterých kapal hnis. Stále si nevěděla rady, jak se vyléčit, až nakonec skutečně zemřela. Třicet hodin byla mrtvá a poté se vrátila do těla a stalo se něco, o čem žádná pravidla nemohou nic říkat. Během několika dnů v těle této ženy nebyla žádná stopa po rakovině. Anita Moorjani je považována za jeden z nezázračnějších případů spontánního vyléčení, zachyceného a zdokumentovaného lékaři.

Jak to dokázala?

Ona říká, že se prostě vzdala všech systémů víry. Pochopila, kdo je, a byla tím. Ocitla se v jiném poli, které tento vesmír přináší. Pochopila, jak je tvořena bytost, stala se proudem lásky. Doktoři byli šokováni a chtěli ji neustále dokola vyšetřovat. A ona jim to dovolila – čistě kvůli nim… Takže chápete, že v takovém momentě jsou pravidla poněkud strnulá a nefunkční.

Odmítáte tedy žít, jíst i hladovět podle pravidel?

Spíš se nepotřebuji pravidly řídit. Co se týče jedení, měl jsem zážitek určitého vhledu, z něhož vyplývalo, že jídlo bylo pro člověka původně zábava, zkoumání prostoru, zakoušení. Ale zároveň ve chvíli, kdy bytost začala jíst, v tu samou chvíli sama sebe z tohoto prostoru vydělila. Bible to říká slovy: “I shledali, že byli nazí.” Možná tam ale mělo být: ” I shledali, že byli odděleni.” Bytost se stala žravou, nenasytnou. Vznikl v ní strach z nedostatku. Ten by nemohl vzniknout ve chvíli, kdy byla sjednocena s prostorem. V takovém sjednocení víte, že máte vše, co potřebujete. Že jste ono vše. Ale v momentě, kdy už to nejste, najednou to potřebujete získat. A můžete dostat strach, že někdo jiný to chce také. A vznikne boj.

Měli bychom tedy přestat jíst? Přežili bychom to?

Přestat žít bez obvyklého fyzického jídla se nám nemůže podařit žádným rozhodnutím, příkazem nebo omezením. Neboť to jsou pořád jen koncepty mysli, která onu oddělenost paradoxně vytváří. Podaří se nám to v takové rovině vědomí, kdy natolik rozvineme své srdce, že pro nás bude zbytečné cokoli sníst – nikoli z důvodu nařízení nebo zákazu, nýbrž protože ta láska bude natolik všeprostupující, že uvolníme svůj nekonečný potenciál a iluze hladu zmizí.

Neměli bychom se tedy pokoušet o trvalou abstinenci od jídla?

Pokusy a snahy většinou ke změně úrovně vědomí nevedou. Klíč je v tom dovolit si být plně tou bytostí, kterou v hloubi odedávna jsme. Dokud se tohle nestane, bude nám mysl pořád do zorného pole posouvat nějaké problémy k řešení. Když to nebude jídlo, bude to něco jiného, třeba kosmetika, bio oděv, rasa, náboženství, hierarchie, cokoli. Stále něco budeme hledat a tím budeme připouštět, že jsme od toho odděleni. A ten pozoruhodný klíč je právě v tom opustit konečně to nekonečné hledání.

Zdroj: http://www.najimseazhubnu.cz
Foto: Ludmila Kadlecová (www.ludmilakadlecova.cz)

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s