LÁSKA MŮŽE UZDRAVOVAT JENOM TO, CO SE UKÁŽE

Otevření se druhému v lásce vyplaví na povrch také všelijaké podmíněné vzorce a překážky, které mají tendenci toto spojení uzavřít: naše nejhlubší zranění, lakota a beznaděj, nejhorší strachy, nedůvěra a ty necitlivější emoční spouštěcí body. Jak se vztah vyvíjí, zjistíme obvykle, že nemáme úplný přístup k tomu nejlepšímu v nás a zůstává to uzavřené v našich podmíněných vzorcích. Naše láska začne uvadat.

Důležité je si uvědomit, že všechna ta emoční a psychologická zranění, která si z minulosti neseme, mají v podstatě něco společného v tom, že jsme se necítili dostatečně milováni. Došlo k tomu už v prvních vztazích – s těmi kdo se o nás starali – kdy jsme měli úplně citlivé tělo i mozek. Výsledkem bylo, že se vztahové vzorce ega vyvinuly převážně jako ochranné schéma – enneagramy, jako prostředek izolace od zranitelné otevřenosti, kterou s sebou láska nese. Ve vztahu pak ego funguje jako mechanismus pro přežití, pro zajištění našich potřeb a přitom odvracet hrozbu zranění, manipulace, kontroly, odmítání a opuštění, takovým způsobem, jako když jsme byli děti. To je normální a zcela pochopitelné.

Abychom se tedy ve vztahu přiblížili k tomu nejlepšímu co je v nás, potřebujeme určitou alchymii – zbavit se svých podmíněných obraných vzorců. Dobrá zpráva je, že tato alchymie, která se vytvoří mezi dvěma lidmi, pokračuje pak jako ještě větší alchymie v každém z nich. To je příležitost ke spojení a integraci dvou pólů lidské existence: nebe, toho obrovského prostoru dokonalé a nepodmíněné otevřenosti, a země, naší nedokonalé a omezené lidské formy, formované světskými příčinami a podmínkami. Jak se bránící a řídící ego vaří a taví pod vlivem lásky, začne se objevovat nádherný evoluční výsledek – ryzí osoba jako ztělesnění kvalit velmi lidského chování, transparentní k otevřené upřímné bytosti, přímo uprostřed omezující pozemské podmíněnosti.

Nehledej ve mně dokonalost. Přiznávám svoji nedokonalost a chápu ji jako součást mého nekonečného růstu. Na tomto stupni tvého života je absolutně zbytečné, se všemi nakupenými sračkami ve tvé skříni, chodit okolo nich a snažit se sám sebe klamat svojí dokonalostí. Z toho syrového materiálu, který jsi analyzoval, rosteš a získáváš energii. Zpracuješ se sám skrz naskrz, trháním a ničením, a nalezneš prázdnotu. Ta dovolí, aby vstoupil bůh. Tady to ale – ego, předsudky a omezení – je tvůj syrový materiál. Když ho zpracuješ a vyčistíš, můžeš se vědomě otevřít. Jinak se nikdy nedostaneš k ničemu, co by tě reprezentovalo… Jediné co je v tobě schopno vytvořit jednotu, je lépe se poznávat, když každý den pracuješ na tom, aby ses hlouběji otevřel, a říkáš „nuže dobrá, jsem vznětlivý,” nebo „dobře, jsem agresivní,” či „ano, mám rád peníze,” a „k nikomu nic necítím”. Jakmile poznáš, že to všechno jsi ty, budeš se moc nadýchnout a dovolit všemu, aby se otevřelo.

„Ten, kdo si myslí, že žije spirituálně, je idiot”. To samé platí o vztahu. Dávejte pozor, abyste si nemysleli, že máte „spirituální vztah”. Zatímco milující spojení přináší záblesky toho nejlepšího v nás, neustále to kazíme tím, že ho obracíme v komoditu, v magické okouzlení, které je nám tak příjemné. Z něho pak plynou všechny iluze o romantické lásce. Pojetí vztahu jako duchovní nebo emoční „záplaty” úplně odstraňuje možnost nalézt hlubší radost, skutečnou úlevu a čestné spojení s druhým. Jedním z darů hlubokého intimního spojení je, že uvádí tento proces přirozeně do pohybu. Nikdo ale nechce být demontován. Lidé se proto snaží tento proces zastavit dvěma způsoby: ÚTĚKEM a DUCHOVNÍM OBEJITÍM.

Problém s útěkem, když začne být vztah obtížný, je v tom, že se tím odvracíme také sami od sebe a od svých potenciálních průlomů. Útěk od těch syrových zranění v nás, se kterými si nevíme rady, je formou sebe‑odmítání a sebe‑opouštění, které obrací naše citlivé tělo v opuštěný strašidelný dům. Čím víc před stíny prcháme, tím víc se ve tmě objevují a tím je dům strašidelnější. Čím je strašidelnější, tím víc nás děsí. To je bludný kruh, ve kterém se sami od sebe oddělujeme a máme ze sebe strach.

Jednou z nejhorších věcí, se kterou se ve vztahu setkáváme, je hluboký pocit nelásky, kdy nevíme, že jsme milování hodní jen proto, že jsme takoví, jací jsme, kdy se cítíme nedostatečně a neznáme svoji hodnotu. Je to syrové zranění srdce, které nás odpojuje od naší opravdové podstaty, vnitřní dokonalosti. Děláme přirozeně všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli, napravili to anebo neutralizovali a nikdy už takovou bolest nezakoušeli.

Druhým způsobem jak se vyhnout nárokům vztahu je duchovní obejití, kdy použijeme duchovní ideje anebo praxe abychom se vyhnuli lidským potřebám, pocitům, osobním věcem a vývoji, nebo je předčasně překročili. Určitý segment současné duchovní scény je například infikován cejchem tzv. „advaita, jednostranným transcendentalismem, který používá neduální termíny a ideje k tomu, abychom se vyhnuli náročné osobní transformaci.

Advaita je velmi ošidná, protože užívá absolutní pravdu ke znevážení relativní pravdy, prázdnotu k devalvaci formy a jednotu ke znevažování individuality. Tuto tendenci ilustruje následující citát dvou současných populárních učitelů: „Uvědomte si, že co se jeví jako láska k druhému, je ve skutečnosti láskou k self (Bohu), protože ostatní neexistují,” a „Jinakost ostatních je pouze iluzí, čistě jen v lidské říši, v říši forem.” Všimněte si devalvace formy a lidské říše ve druhém citátu. Prohlášením, že skutečná je jen absolutní láska, čili opomíjí spojení dvou lidských bytostí, kladou tito učitelé rovnítko mezi pouhé ego nebo iluzi.

Hluboké intimní spojení nevyhnutelně vyjevuje všechna naše minulá milostná zranění. Mnozí duchovní praktikanti se proto snaží zůstat neosobní a nezávislí nad potyčkami ve svém vztahu – aby nemuseli čelit a pracovat se svými vlastními nezahojenými bolestmi. To je ale udržuje v podvědomí a projevují se pak jako nutkavé nejasné chování, nebo vysychání vášně a šťavnatosti vztahu. Intimní osobní spojení se nemůže vyvíjet, dokud si ta stará zranění, která ho blokují, nepřiznáme a neuvolníme.

Stejně, jako může být krásný moment spojení dvou bytostí, je alchymická hra spojování nebe a země ve vztahu ještě jemnějším a hezčím tancem: neztrácet naši dvojnost v jednotě a také nejednotě v dvojnosti. Osobní intimita vyrůstá ze základu tancujících dualit: osobní a nadosobní, známé a neznámé, smrti a zrození, otevřenosti a karmického omezení, srozumitelnosti a chaosu, ďábelských sporů a nebeského blaha. Střet a souhra těchto polarit, se všemi šoky a překvapením, je kvasem, který dovoluje hlubší transformaci tím, že nás nutí se probouzet, odhazovat předsudky a rozšiřovat náš pocit kdo jsme, a učí nás pracovat se všemi nejrůznějšími částmi našeho lidství.

spoj

Když jsme uprostřed toho kvasu, může to vypadat jako ďábelské spiknutí. Konečně jsme našli někoho, koho opravdu milujeme a najednou se začnou objevovat ty nejhorší věci: strach, nedůvěra, neláska, deziluze, vztek, obviňování a zmatek. To, že to vynáší na světlo naše zranění a obrany, je ale dobrodiním lásky. LÁSKA MŮŽE UZDRAVOVAT JENOM TO, CO SE UKÁŽE. Pokud zůstanou naše zranění skryta, nelze je uzdravit. To nejlepší z nás se nemůže vyjevit bez toho, aby se však současně neukázalo i to nejhorší.

Milovat druhého znamená odhodit všechny své narcistické zájmy, filmy, naděje a strachy, takže se můžeme zčerstva podívat a vidět jeho „syrovost a posvátnost,” tak jaký je. Vyžaduje to odevzdání anebo porážku, jak říká George Orwell: „Být poražen a zničen životem.” Poražené je zde samozřejmě ego se svými strategiemi pro přežití. Jen tak se vyčistí cesta, aby mohla objevit opravdivá celistvá osoba, schopná skutečného kontaktu v celé jeho šíři.

Vznešenost této porážky zobrazuje básník R.M. Rilke na čtyřech řádcích, kde popisuje, jak Jákob zápasí s andělem:

Výhra nesvádí člověka,
Pro kterého je růstem,
Být odhodlaně poražen,
Stále vyššími bytostmi.

Ve vztahu se dvě partnerské vyšší bytosti postupně uvolňují z vězení podmíněných vzorců – to je ta odhodlaná porážka. Jakmile se to začne ve vztahu šířit, odpadají stará očekávání, zastavují se staré filmy a začne se mezi oběma objevovat mnohem širší přijímání, než si dovedli vůbec představit. Když jsou ochotní čelit všemu a přijímat cokoliv stojí mezi nimi – zranění z minulých starých vztahů, osobní patologie, obtíže naslouchat a rozumět jeden druhému, různé hodnoty a citlivosti – všechno ve jménu lásky a jejího ponechání zde, pak jsou zváni ke „vstupu do reality”. Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi.

A to je zázrak, pro nějž Bohu stálo za to, nás stvořit.

Albert Rudolph (Swami Rudrananda)

Zdroj: Hieros Gamos – Spojení Protikladů

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s